Planetární noviny: dubna 2019

úterý 30. dubna 2019

Asteroidy radarem (#PDC2019)

Ve Washingtonu v tomto týdnu probíhá šestá mezinárodní Konference o obraně planety.

6th IAA Planetary Defense Conference | #PlanetaryDefense | #PDC2019

>> Live stream přímo z konference <<

Vědci probírají poznatky o blízkozemních asteroidech a trénují postupy pro případ, až nějaký objevíme na kolizní dráze se Zemí.

Mocným nástrojem pro studium planetek, které se přibližují k naší planetě, jsou velké radiové antény, jež za využití principu radaru pořizují „snímky“ objektů, které jsou jinak optickými přístroji nerozlišitelné.

Asteroid (66391) 1999 KW₄ je prototypem binárních blízkozemních planetek a letos bude cílem rozsáhlé pozorovací kampaně, jelikož 25. května se přiblíží k Zemi na vzdálenost 13,5 vzdálenosti Měsíce (asi 5,2 milionu km). Zde je asteroid KW₄ se svým vlastním měsíčkem na radarovém snímku s rozlišením zhruba 15 metrů:

(163899) 2003 SD₂₂₀ je takový vánoční asteroid. Přibližuje se totiž k Zemi každé tři roky během prosince. V roce 2015 to bylo na 11 mil. km, loni na 2,9 mil. km a za necelé tři roky to bude na 5,6 mil. km. Asteroid SD₂₂₀ patří do Atenovy skupiny a má velmi pomalou a patrně chaotickou rotaci (tumbler). Zde jsou jeho radarové snímky pořízené při přiblíženích v letech 2015 a 2018:

Asteroid 2017 YE₅ patří mezi vzácné binární planetky se stejně velkými složkami. Mezi dvaceti tisíci blízkozemními asteroidy známe jen čtyři takové a YE₅ je možná největší z nich - oba kolem sebe kroužící balvany měří každý zhruba jeden kilometr:

Asteroid (3122) Florence je jeden ze tří známých trinárních systémů v blízkozemním regionu. Zhruba čtyřkilometrovou kamennou planetku Amorovy skupiny obíhají dva měsíčky, což jsme díky radaru zjistili během jejího průletu kolem Země v roce 2017. Tehdy jsem Florence věnoval tři příspěvky:

Přiblížení asteroidu Florence | Dva měsíčky pro Florence | Florence radarem

Přiblížení k Zemi v roce 2017 prodělal také aktivní asteroid (3200) Phaethon. Radarové snímky tehdy ukázaly, že Phaethon je asi o kilometr větší, než se do té doby soudilo, a odhalily například výraznou prohlubeň (kráter?) na jeho pólu. Snímky Phaethonu jsem již ukazoval v příspěvku Phaethon radarem a také jsem ho zmiňoval v článku Kam zavítají pozemští roboti?, jelikož se k němu ve dvacátých letech pravděpodobně vydá japonská průzkumná sonda.

Záznam prezentace:

Images credit: Arecibo / Goldstone / Green Bank / Patrik A. Taylor

čtvrtek 25. dubna 2019

Gault je aktivní již několik let!

Asteroid (6478) Gault z Hlavního pásu se letos kvůli své nečekané aktivitě stal ostře sledovaným objektem. Jeho příběh však nyní nabírá ještě zajímavější směr! Astronomové z Univerzity v Severní Arizoně prošli archivní snímky projektu Dark Energy Survey, na kterých se zrovna Gault vyskytoval, a k jejich překvapení se ukázalo, že asteroid projevoval aktivitu již před šesti lety!

asteroid Gault s ohonem zachycený 28. září 2013 kamerou DECam

credit: DES / DECam / Northern Arizona University / C. O. Chandler et al. 2019

V případě Gaultu určitě nejde o klasickou kometární aktivitu. Prachové ohony se mu totiž utvářejí nezávisle na vzdálenosti od Slunce a hlavně v nich nebyly detekovány žádné těkavé látky. Však se také asteroid Gault většinou řadí mezi kamenné planetky typu S. Zajímavé je, že žádný jiný takový asteroid jsme neviděli chovat se tímto způsobem. Asteroid Gault je jediný dlouhodobě aktivní objekt svého typu. Možná představuje prvního pozorovaného zástupce nové kategorie asteroidů, rozpadajících se v důsledku dlouhodobě přetrvávající rychlé rotace. Dá se tedy očekávat, že se na Gault nyní zaměří ještě více pozornosti a určitě o něm ještě uslyšíme. Minimálně dojde k prohledávání dalších archivů různých observatoří. Kdo ví, kam až historie aktivity Gaultu sahá?

Publikace o nálezu dlouhodobé aktivity asteroidu Gault:

¤ Six Years of Sustained Activity from Active Asteroid (6478) Gault

Mezitím asteroid pozorovali například na čínské observatoři Xingming:

¤ New Active Asteroid (6478) Gault

asteroid Gault mezi lednem a dubnem 2019 pohledem dalekohledu NEXT na observatoři Xingming

credit: Xingming Observatory / NEXT / Man-To Hui et al. 2019

Zdejší předchozí články o asteroidu Gault:

Asteroid s ohonem | Analýza aktivity asteroidu Gault | Rozpadá se asteroid Gault? | Gaultův třetí ohon

neděle 21. dubna 2019

Kam zavítají pozemští roboti?

aktualizováno: 2.5.

Půjde-li vše podle plánu, uvidíme ve dvacátých letech prostřednictvím různých průzkumných sond minimálně 17 nových světů vnitřní Sluneční soustavy. Přestože „vše podle plánu“ je v kosmonautice jen zbožné přání, pohleďte na potenciální kandidáty pro brzkou transformaci z tečky na obloze v prozkoumaný svět:

Rok	Objekt	Třída	Skupina	Spektrální typ	Velikost	Sonda
~~2022~~	~~2001 CB₂₁~~	~~blízkozemní asteroid~~	~~Apollo~~	S	~~600 m~~	~~DART (NASA)~~
2022	1994 AW₁ (binary)	blízkozemní asteroid	Amor	S	700 m(300 m)	DART (NASA)
2022	Didymos (binary)	blízkozemní asteroid	Apollo/Amor	Xk	780 m(160 m)	DART (NASA)
2022	2001 SN₂₆₃ (trinary)	blízkozemní asteroid	Amor	Cb	3 km(770 m/430 m)	ASTER (AEB)
2022	1991 VG	blízkozemní asteroid	Apollo	?	9 m	NEA Scout (NASA)
2023	2001 WR₁	blízkozemní asteroid	Amor	S	650 m	Hayabusa2 (JAXA)
2023	Kamo'oalewa	kvazisatelit Země	Apollo	?	50 m	AEM (CNSA)
2024	Pallas	protoplaneta Hl. pásu	rodina Pallas	B	512 km	Athena (NASA)
2025	Phaethon	blízkozemní asteroid	Apollo/aktivní	B	6 km	DESTINY+ (JAXA)
2025	Donaldjohanson	asteroid Hl. pásu	rodina Erigone	C	4 km	Lucy (NASA)
2026	Psyche	protoplaneta Hl. pásu	kovové	M	230 km	Psyche (NASA)
2027	Eurybates	Jupiterův trojan	řekové	C	60 km	Lucy (NASA)
2027	Polymele	Jupiterův trojan	řekové	P	20 km	Lucy (NASA)
2028	Leucus	Jupiterův trojan	řekové	D	30 km	Lucy (NASA)
2028	Orus	Jupiterův trojan	řekové	D	50 km	Lucy (NASA)
2032	Elst-Pizzaro	kometa Hl. pásu	aktivní	?	4 km	AEM (CNSA)
2033	Patroclus-Menoetius (binary)	Jupiterův trojan	trojané	P	110 km(100 km)	Lucy (NASA)

2001 CB₂₁ je blízkozemní asteroid, který původně měla minout sonda DART na cestě k jejímu hlavnímu cíli. Plány se však s upřesněním data startu musely upravit, a tak se momentálně počítá s průletem kolem binárního asteroidu 1994 AW₁. Jedná se o první blízkozemní asteroid u nějž byl objeven měsíc. Na asteroidu by se měla kalibrovat navigační kamera sondy, takže nějakých snímků se snad dočkáme. Hlavním cílem sondy DART je ale binární blízkozemní planetka Didymos vzácného spektrálního typu Xk. DART bude během přibližování dvojplanetku fotit svou navigační kamerou a pak narazí do Didymova měsíčku „Didymoon“. Před tím se ale od sondy oddělí italský cubesat LICIA, který by nám mohl poslat pěkné záběry samotného nárazu i obou složek dvojplanetky Didymos-Didymoon.

2001 SN₂₆₃ je trojitý systém neboli asteroid se dvěma měsíčky. Navštívit a obíhat ho má již dlouho připravovaná brazilská mise ASTER. Snad konečně obstojí několikrát odložené datum startu momentálně stanovené na rok 2021.
◄ Zde zatím máme k dispozici radarové snímky trojplanetky 2001 SN₂₆₃ (credit: Michael Nolan / Arecibo Observatory).

1991 VG je nejmenší objekt vybraný jako cíl blízkého průzkumu. Proletět kolem něj má sluneční plachetnice NEA Scout. Ta ale měla spolu s dalšími cubesaty startovat jako sekundární náklad mise EM-1 na SLS. Jelikož Exploration Mission-1 možná nakonec poletí na jiné raketě, není jisté, jestli pro cubesaty zbude místo. Rozhodně by ale bylo zajímavé podívat se, jak vypadá zástupce nejpočetnější velikostní kategorie blízkozemních asteroidů. ▼

Další blízkozemní planetku by mohla po doručení vzorků z Ryugu navštívit Hayabusa2. Existují totiž plány z roku 2017 na prodloužení mise k asteroidu 2001 WR₁. Elizabeth Tasker však na jednom webináři tvrdila, že Hayabusa2 po splnění základní mise už nikam dál nepoletí. Tak uvidíme...

Zajímavým cílem taktéž v blízkozemním regionu je teprve nedávno objevený asteroid Kamo'oalewa, jenž zdánlivě obíhá naší planetu - je takzvaným kvazisatelitem Země. Čína nyní vyzvala světové kosmické agentury, aby se připojily k její misi dopravit vzorky z kvazisatelitu Kamo'oalewa na Zemi. Sonda by po jejich doručení pokračovala do Hlavního pásu planetek, kde by zakotvila u aktivního asteroidu, nebo chcete-li, komety Hlavního pásu 133P/Elst-Pizzaro. Tento plán se dost liší od předchozích vizí, které počítaly s návštěvou asteroidu Apophis, pak s průletem u druhého asteroidu a nakonec s přistáním na třetím. Není jasné, jestli nová mise Kamo'oalewa-Elst-Pizzaro starší plány nahradila, nebo jestli jsou pořád ve hře mise obě.

Na schválení momentálně čeká návrh k návštěvě protoplanety Pallas. Podívat se na ní zblízka by mohla malá průletová sonda Athena, která by si přisedla na raketu k již sestavované sondě Psyche, jež také zamíří do Hlavního pásu, ale poletí pomaleji, jelikož hodlá u své stejnojmenné planetky Psyche zakotvit na oběžné dráze a zkoumat ji dlouhodobě. Psyche je největší kovový asteroid, pravděpodobně jde o obnažené jádro protoplanety. Pallas je největší neprozkoumaný svět uvnitř oběžné dráhy Neptunu a jeden ze dvou dosud nenavštívených asteroidů přesahujících svým rozměrem 500 km.
◄ Na obrázku je srovnání planetek Psyche a Pallas na snímcích pořízených adaptivní optikou ze Země (credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL).

Neméně zajímavým cílem je aktivní asteroid Phaethon. ►
Řadí se mezi blízkozemní asteroidy a někdy je nazývaný kamennou kometou. Jeho povrch musí být slušně připečený, protože se přibližuje ke Slunci více, než jakýkoli jiný pojmenovaný asteroid, přičemž za sebou trousí zrnka prachu, která pozorujeme na naší obloze jako meteorický roj Geminidy. K Phaethonu má zamířit japonská sonda DESTINY+, která kolem něj proletí v přiměřené vzdálenosti, zatímco spolucestující cubesat se vydá na nebezpečný průlet v těsné blízkosti. Bude vhodné porovnat, jak se mechanismus uvolňování materiálu z Phaethonu liší od procesů u výše zmíněného aktivního asteroidu Elst-Pizzaro, který přetrvává v relativním chladu Hlavního pásu.

Druhá polovina dvacátých let bude pokrytá zejména nadílkou světů, které prozkoumá americká sonda Lucy. Ta proletí Hlavním pásem asteroidů a oběma hejny Jupiterových trojanů, kde postupně navštíví sedm různých objektů. Mezi nimi tělesa jako třeba extrémně pomalý rotátor Leucus nebo binární planetku Patroclus-Menoetius se dvěma stokilometrovými vzájemně se obíhajícími složkami. Podrobnější rozbor cílů mise Lucy si někdy příště zaslouží vlastní článek.

Nově spatřené světy se budou postupně objevovat na stránce: Recently uncovered celestial bodies

Další čtení:

- O průzkumných misích k blízkozemním asteroidům: Planetky v kurzu #1 - Blízkozemní objekty

- O kvazisatelitu Kamo'oalewa: Havajská jména pro dva koorbitální asteroidy

- O focení asteroidů ze Země: S adaptivní optikou na prohlídku asteroidů

- O snímcích Pallas: VLT mapuje asteroidy

- O Phaethonu: Phaethon radarem

pátek 19. dubna 2019

Gaultův třetí ohon

Aktivní asteroid (6478) Gault už jsem zde několikrát probíral:

Asteroid s ohonem | Analýza aktivity asteroidu Gault | Rozpadá se asteroid Gault?

Tentokrát se na tento aktivní asteroid podívali astronomové v čele s Davidem Jewittem pomocí dvouapůlmetrového Nordic Optical Telescope na observatoři La Palma a třiapůlmetrového WIYN teleskopu na observatoři Kitt Peak. Ukázalo se, že někdy v průběhu února prodělal asteroid Gault další ejektivní událost, při níž mu narostl jeho jíž třetí ohon.

Gault těmto ohonům ztratil zhruba 23 tisíc tun hmoty. Jako nejpravděpodobnější příčina se stále jeví uvolňování materiálu v důsledku dosažení kritické rychlosti rotace. Případ se podobá rotačnímu rozpadu jednoho mnohem menšího asteroidu v roce 2013 (311P). Překoná Gault postupně počet jeho ohonů? A co z něj nakonec zbyde?

Rozložení aktivních asteroidů v Hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem:

Na diagramu excentricity v závislosti na střední vzdálenosti od Slunce jasně vyčnívají klasické komety (modrá kolečka v pravé horní části).

Strukturu Hlavního pásu tvoří kompaktněji sdružené asteroidy (žlutá kolečka).

Aktivní asteroidy jsou vyznačeny většími kruhy, jejichž barva reprezentuje předpokládaný mechanismus uvolňování materiálu:

sublimace (modře), impakt (zeleně), rotační rozpad (oranžově), neznámý proces (červeně)

Source & credit: Episodically Active Asteroid 6478 Gault (Jewitt et al. 2019)

Kterak Menoetius zastínil většího bratra

Nedávno jsem psal o probíhajících vzájemných zákrytech binárního Jupiterova trojana Patroclus-Menoetius, kdy se z pohledu od Země obě tělesa střídavě zakrývají či zastiňují.

Zde máme první výsledky pozorování. Studie Iana Wonga a Mikea Browna se zaměřuje na jednu konkrétní událost z dubna 2018, kdy Menoetiův stín zakryl Patroclův povrch. Astronomové přechod stínu zaznamenali Haleovým dalekohledem na observatoři Palomar ve čtyřech spektrálních pásmech. Získané světelné křivky ukazují pokles Patroclova jasu během tohoto částečného zatmění. Z analýzy tvaru křivek vyplývá, že (alespoň na tehdy přivrácené polokouli) Patroclus nevykazuje žádné výrazné albedové variace ani vyčnívající topografické útvary. Jeho povrch se tak zdá být poměrně homogenní a geologicky mrtvý.

Hvězdné i vzájemné zákryty Jupiterových trojanů

Multiband photometry of a Patroclus-Menoetius mutual event: Constraints on surface heterogeneity

středa 17. dubna 2019

Dvojplanetky Kuiperova pásu

V souvislosti s nedávno schváleným největším projektem Hubbleova teleskopu pro výzkum těles Sluneční soustavy stojí za pozornost podobně zaměřená práce Audreyho Thirouina a Scotta Shepparda. Tito vyhlášení astronomové prozkoumali 42 planetek z takzvaného klasického chladného Kuiperova pásu neboli dynamicky nenarušeného trans-neptunického regionu, kde přebývají prapůvodní planetesimály, jejichž nejznámějším představitelem je nedávno navštívená Ultima Thule.

rozložení planetek v trans-neptunickém regionu (klasická dynamicky chladná populace Kuiperova pásu červeně)

credit: Wes Fraser, National Research Council of Canada

Thirouin a Sheppard použili 6,5 metrový Magellanův dalekohled observatoře Las Campanas v Chile a 4,3 metrový Discovery Channel Telescope na Lowellově observatoři v Arizoně k zaznamenání drobných periodických změn jasnosti pozorovaných planetek. Ze získaných světelných křivek poté vyvodili informace o rotačních periodách a zejména o binární povaze některých planetek.

příklady kontaktních binárních těles

blízkozemní asteroid Itokawa (Hayabusa) | kometa Jupiterovy rodiny 67P (Rosetta) | Ultima Thule z Kuiperova pásu (New Horizons)

Pozorované planetky z klasického chladného pásu mají v průměru o hodinu delší rotační periody než ostatní trans-neptunické objekty. Překvapivě se však zdá, že počet kontaktních binárních planetek (alespoň tedy těch se zhruba stejně velkými složkami) je v dynamicky klidném pásu o něco menší než u populace plutin rezonujících 2:3 s Neptunem. Audrey a Scott mezi 42 pozorovanými planetkami objevili tři, které vykazují charakteristiky kontaktního binárního tělesa, a jedno, které je nekontaktní binár (dvě oddělené vzájemně se obíhající planetky). Celkové výsledky projektu najdete v publikaci Lightcurves and Rotational Properties of the Pristine Cold Classical Kuiper Belt Objects.

světelná křivka objektu 2004 VC₁₃₁ typická pro kontaktní binární planetky

credit: A. Thirouin & S. Sheppard, 2019

úterý 16. dubna 2019

Procházka krajinou asteroidu

Sonda OSIRIS-REx přešla u asteroidu Bennu z orbitální fáze do fáze detailního mapování přezdívané „baseballový diamant“. Sonda využívá sérii průletů 3 až 5 km nad asteroidem cílených tak, aby úhel osvětlení zvýraznil topografii povrchu. Z pořízených snímků bude později sestavena detailní globální barevná mapa Bennu. Několik jednotlivých snímků z kamery PolyCam bylo zveřejněno v oficiální galerii a uživatel Marcin600 z fóra UnamennedSpaceflight si s nimi trošku pohrál a přidal k nim měřítko pro lepší představu o rozměrech balvanovité krajiny asteroidu Bennu.

Největší balvan přezdívaný Benben ležící na jižní polokouli asteroidu (Bennu’s Boulder No. 1 Imaged by PolyCam):

Skupina balvanů na jižní polokouli asteroidu (Southern Boulder Region):

Pohled na rovníkový hřbet asteroidu (Bennu's Equatorial Ridge):

Jižní oblast posetá balvany (Bennu’s Boulders and Limb from Detailed Survey) & Balvan na severní polokouli (Northern Boulder Imaged by PolyCam):

Balvany ležící poblíž rovníku (Rocks and Boulders near Bennu’s Equator):

3D model asteroidu Bennu s rozlišením 75 cm (75-cm Bennu Shape Model):

Images credit: NASA / Goddard / University of Arizona

neděle 14. dubna 2019

Zvláštnosti planety Haumea

Trpasličí planeta Haumea, pojmenovaná po bohyni plodnosti a matce Havajských ostrovů, je bezesporu jeden z nejzajímavějších světů Sluneční soustavy. S nejdelším rozměrem přes 2000 km patří mezi největší trpasličí planety a je 19. největším objektem Soustavy celkově. Obíhá v trans-neptunickém regionu 35 až 51 AU od Slunce na dráze skloněné 28°. Těmito parametry zapadá do dynamicky narušené populace Kuiperova pásu, přičemž její oběžná doba je v rezonanci 7:12 s Neptunovou orbitální periodou. Na podobných oběžných drahách se kolem Slunce pohybuje několik menších tělech, která navíc vykazují shodné spektrální charakteristiky. Tyto objekty evidentně pocházejí z Haumey, se kterou společně tvoří jedinou známou kolizní rodinu v Kuiperově pásu.

vlevo: orbitální parametry kolizní rodiny Haumea (zeleně) | vpravo: členové rodiny Haumea (bílé planetky) a další možní kandidáti (červené planetky)

Haumea je dále zajímavá především svým tvarem. Ačkoli všechny rotující planety jsou na svých pólech trochu zploštělé, liší se od pravidelné koule jen nepatrně. Haumea se však otáčí tak rychle, že je výrazně protažená do vejčitého tvaru - namísto koule je to tříosý elipsoid. Jedná se dokonce o jediné velké těleso Sluneční soustavy v hydrostatické rovnováze, jehož tvar se od koule výrazně liší. Rotační perioda Haumey se díky tomuto protáhlému tvaru dá z její světelné křivky snadno určit a činí 3,9 hodiny. To je suverénně nejkratší den mezi všemi tělesy většími než 100 km. Podobně rychlou rotaci má snad leda kovová planetka Psyche z Hlavního pásu, které trvá otočka o čtvrt hodiny déle. Psyche je ale osmkrát menší a svým složením a dynamickým prostředím by se od ledové Haumey ani nemohla více lišit. Haumeu obíhají dva měsíce - Hi'iaka a Namaka. Pravděpodobně se jedná o fragmenty, které zůstaly na oběžné dráze Haumey poté, co nějaká srážka vytvořila zmíněnou kolizní rodinu.

vlevo: Haumea, Hi'iaka a Namaka pohledem Hubbleova teleskopu | vpravo: ztvárnění Haumey s jejími měsíci (credit: SINC/José Antonio Peñas)

Haumea má podle všeho homogenní, vodním ledem tvořený, dosti světlý povrch s jednou výraznou tmavší červenou skvrnou. No a aby toho nebylo málo, objevili astronomové v roce 2017 kolem Haumey prstenec! První takový objev u trpasličí planety vyvolal otázky, jaké další neobvyklé fenomény máme u Haumey a potažmo v celém Kuiperově pásu ještě očekávat? Na pozorování hvězdného zákrytu, při němž byl prstenec detekován, se podílely i observatoře Skalnaté pleso a Ondřejov.

vlevo: trasa stínu Haumey přes střední Evropu | vpravo: výsledky jednotlivých pozorování zákrytu

umělecká ztvárnění Haumey s prstencem (credit: left-Roman Tkachenko, right-Snowfall The Cat)

Haumea při pohledu z povrchu jednoho z jejích měsíců (credit: left-JustV23, right-Ton Haring)

Videa:

Věda:

O kolizní rodině Haumea:

TNOs are Cool: A survey of the trans-Neptunian region XIV. Size/albedo characterization of the Haumea family observed with Herschel and Spitzer

The dynamical evolution of dwarf planet (136108) Haumea's collisional family: General properties and implications for the trans-Neptunian belt

Modeling the Formation of the Family of the Dwarf Planet Haumea
Haumea Family and System (Audrey Thirouin)

O trpasličí planetě Haumea:

TNOs are Cool: A survey of the trans-Neptunian region XII: Thermal light curves of Haumea, 2003 VS2 and 2003 AZ84

The 2017 January 21st multi-chord stellar occultation by the dwarf planet Haumea. Preliminary results

Haumea’s thermal emission revisited in the light of the occultation results

Haumea's Shape and Composition

O měsících planety Haumea:

A deep search for additional satellites around the dwarf planet Haumea

The Short Rotation Period of Hi'iaka, Haumea's Largest Satellite

O prstencích planety Haumea:

Dynamics of Haumea’s dust ring

The rings of Haumea (Planetary Mechanics)

Ring dynamics around non-axisymmetric bodies

On the location of the ring around the dwarf planet Haumea

Přečtěte si také o otáčení planety Makemake..

sobota 13. dubna 2019

Otáčení planety Makemake

Určit délku dne vzdálené trpasličí planety, kterou vidíme jen jako bod na obloze, nemusí být úplně triviální záležitost. V ideálním případě sice stačí sledovat objekt dostatečně citlivým přístrojem a zaznamenat drobné periodické kolísání jasnosti, které souvisí s rotační periodou. Problém však nastává ve chvíli, kdy světelná křivka objektu vykazuje jen nepatrné a těžko rozeznatelné změny, jako například v případě trpasličí planety Makemake.

Makemake je po Plutu druhý nejjasnější objekt za Neptunem (vizuální magnituda v opozici ~17 mag). S albedem ~0,8 navíc patří i mezi fyzicky nejsvětlejší planetky. Průměr Makemake je mezi 1400 a 1500 kilometry, což z ní dělá čtvrtou či pátou největší trans-neptunickou planetu. Malá amplituda světelné křivky v kombinaci se spektrálním měřením a s pozorováním hvězdného zákrytu v roce 2011 naznačují, že Makemake je docela pravidelná koule s homogenním povrchem bez výrazných barevných variací, což právě ztěžuje určení doby její rotace. Přesto z původní fotometrické analýzy vzešla periodicita ~11 hodin, přičemž astronomové se tehdy přiklonili k dvakrát tak dlouhé rotační době ~22 hodin. Jiní astronomové však později došli ke zcela odlišné hodnotě 7,77 hodiny a tato rotační perioda se citovala v literatuře následujících deset let. Nyní další tým astronomů prezentuje výsledky dlouhodobého fotometrického monitorování Makemake. Data pořízená různými teleskopy během 53 nocí v průběhu jedenácti let sedmihodinovou rotaci vylučují a vracejí délku dne Makemake k původní hodnotě. Konkrétně měřením nejvíce odpovídá rotační perioda 22,8 hodiny.

Autoři nejnovější studie navíc spekulují o přítomnosti dalšího měsíce u Makemake. V datech sice přímo žádného dalšího souputníka (kromě toho, který byl oznámen před třemi roky) neobjevili. Není ale vyloučena přítomnost druhého většího tmavého měsíce obíhajícího tak blízko Makemake, že je přezářen jejím jasem a tedy dosud nedetekován. Jeho přítomnost by některé pozorované charakteristiky Makemake vysvětlovala. Prozatím ale známe u Makemake měsíc jediný a astronomové doufají, že nám o ní pomůže odhalit další informace, jelikož by nyní mělo docházet k jejich vzájemným zákrytům.

Studie rotace planety Makemake:

Short-term rotational variability in the large TNO 2005 FY9

The rotation period and light-curve amplitude of (136472) Makemake

Long-term photometric monitoring of the dwarf planet (136472) Makemake

O měsíci obíhajícím kolem Makemake:

Discovery of a Makemakean Moon | Makemake má měsíc! | Makemake System Mutual Events

Umělecká představa, jak by mohla Makemake vypadat při pohledu z povrchu jejího měsíce:

Credit: Ton Haring

pátek 12. dubna 2019

Devatenácté perijovum

Družice Juno 6. dubna opět proletěla nízko nad mraky obřího Jupiteru. Průlet byl tentokrát vyhrazen pro maximalizování pokrytí mikrovlnným radiometrem (MWR), a tak byla sonda nestandardně pootočena a kamera Junocam i infračervený snímač (JIRAM) po většinu času vypnuty. Akorát při odletu Junocam nafotila vzdalující se jižní pól Jupiteru.

Images credit: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS/Kevin M. Gill

Juno Perijove 19

Saturnova polární záře

Aurora na Saturnu vzniká podobně jako na Zemi - nabité částice slunečního větru jsou usměrňovány magnetickým polem planety do oblastí kolem pólů, kde excitují a rozzáří atomy či molekuly v horních vrstvách její atmosféry. Na Zemi takto září hlavně kyslík a dusík, ty ale na Saturnu nenajdeme. V jeho atmosféře září vodík, který při rekombinaci emituje ultrafialové světlo. Konkrétně v případě následujícího snímku z Hubbleova teleskopu vidíme kolem severního pólu Saturnu záři molekulárního vodíku o vlnové délce 148 nm.

Snímek je složeninou expozic z počátku roku 2018 ve viditelném světle (s R-G-B filtry) a expozice z roku 2017 v ultrafialovém světle (s filtrem pro 148 nm).