Sluníčko nám v uplynulé otočce přichystalo nečekanou podívanou. Jelikož probíhá minimum sluneční aktivity v rámci pravidelného zhruba jedenáctiletého cyklu, objevují se sluneční skvrny a silnější erupce jen sporadicky. O to větší překvapení bylo objevení se dvou skupin skvrn viditelných i pouhým okem, přičemž jedna z nich dokonce explodovala nejsilnější erupcí za posledních deset let.
Celé divadlo začalo, když se zpoza východního okraje slunečního disku vynořila velká dvojitá skvrna označená AR2674. Níže si ovšem povšimněte zatím víceméně nenápadné skvrnky AR2673.
Následující den pak nečekaně povyrostla výše zmiňovaná nenápadná skvrna AR2673. Její struktura a potažmo magnetické pole se zkomplikovaly a daly tušit explozivní povahu.
 |
Olbřímí rozměry skvrny AR2673 pochopíme při srovnání s velikostí celé naší planety.
Philippe Tosi |
První významné erupce, které skvrna AR2673 produkovala, byly střední kategorie M. Následovaly po nich i k Zemi mířící výrony koronární hmoty (CME).
Pořádné exploze ovšem přišly 6. září. Nejdříve jedna o síle X2.2 a pak druhá s intenzitou X9.3, která je prozatím nejsilnější erupcí současného solárního cyklu.
 |
Právě explodující skvrna AR2673 na fantastickém snímku z Francie
Philippe Tosi |
Silná erupce vyvolala zároveň výron koronární hmoty. Oblak plazmatu zasáhl Zemi o den později, způsobil silné geomagnetické bouře kategorie G4 a vykouzlil nádherné polární záře.
Obě velké skupiny skvrn již zapadají za okraj slunečního disku tím, jak se naše hvězda otáčí, nicméně aktivní oblast AR2673 do té doby stihla vyprodukovat ještě několik erupcí střední třídy M a jednu dokonce o síle X1.3. Obě skvrny (AR2673 i AR2674) mají potenciál vydržet celou otočku Slunce kolem jeho osy, a tak je možná koncem září spatříme znovu, nebo alespoň to, co z nich zbylo, jelikož sluneční povrch se neustále dynamicky vyvíjí. Uvidíme, co nám naše životodárná hvězda nadále přichystá - jak je vidět, ani solární minimum nemusí být z hlediska kosmického počasí nudným obdobím.
