Space Telescope Science Institute a Havajská univerzita uvolnily obří archiv astronomických dat pořízených celooblohovou přehlídkou Pan-STARRS. Tato observatoř využívá 1,8 metrový dalekohled na hoře Haleakala na Havaji, který během čtyř let s pěti různými filtry 12× nasnímal celou oblohu. Celá 1,6 petabajtová databáze obsahuje přesnou astrometrii a fotometrii tří miliard světelných zdrojů a je přístupná komukoli z široké veřejnosti. V ní na svůj objev čeká mnoho blízkozemních asteroidů, planetek Hlavního pásu, vzdálených objektů Sluneční soustavy, proměnných hvězd, supernov a dalších neočekávaných fenoménů. Stačí se jen ponořit do tohoto dosud nejrozsáhlejšího samostatného archivu astronomických měření a aplikovat na něj sofistikované algoritmy, které z nepřeberného množství dat budou schopny vyselektovat jen ta žádoucí pro každý konkrétní výzkum.
Podle něj by 'Oumuamua mohl být přeživším fragmentem po kometě, která se rozpadla krátce před průchodem perihelem. Vychází z toho, že některé komety na parabolických drahách se rády rozpadají ještě před jejich nejtěsnějším přiblížení ke Slunci a občas po nich zůstane jen nepravidelný, velmi porézní fragment zbavený veškerých těkavých látek, který se v prostoru jen nespořádaně převaluje. A to všechno 'Oumuamua splňuje: jeho tvar je až nestoudně protažený, má neuspořádanou rotaci, nejevil sebemenší známky kometární aktivity a pozorovaná změna jeho dráhy by se dala přisoudit tlaku slunečního záření na velmi lehký (a tedy porézní) objekt. Pokud by toto vysvětlení bylo pravdivé, měl by se někde v archivních datech některé z přehlídek oblohy nacházet důkaz o prodělaném outburstu, při kterém se hypotetická 'Oumuamua-kometa rozpadla. Osobně ale považuji za velmi nepravděpodobné, že by něco takového bylo přehlédnuto nebo dosud alespoň zpětně nedohledáno.
V ranních hodinách nad východním obzorem lze v těchto dnech pozorovat fotogenické setkání planet Venuše a Jupiteru s ubývajícím měsíčním srpkem. Dnes ráno byl Měsíc ještě vpravo nad oběma planetami, zítra bude mezi nimi a v pátek 1. února ho najdeme vlevo pod dvojicí nejjasnějších planet naší oblohy.
Asteroid (99942) Apophis patří mezi nejznámější blízkozemní asteroidy, jelikož krátce po jeho objevu v roce 2004 existovala nezanedbatelná možnost jeho srážky se Zemí v roce 2029. Jak se ale s přibývajícími pozorováními zpřesňovala jeho dráha, vyšlo najevo, že nás toho roku mine minimálně o 31 000 km. Chvíli se pak mluvilo o možné kolizi v roce 2036, ale i ta byla brzy vyloučena. Apophis se nyní z našeho pohledu již čtyři roky pohybuje příliš blízko Slunci, takže poslední dostupná pozorování tohoto potenciálně nebezpečného asteroidu jsou z roku 2015. Podle nich je ale jakákoli srážka Apophise se Zemí v tomto století velice nepravděpodobná.
K asteroidu Apophis chystá průzkumnou misi Čínská kosmická agentura. Start sondy, která má po cestě navštívit i další blízkozemní asteroidy, se plánuje na rok 2024. Do té doby jsme odkázáni na pozorování na dálku: Kosmický dalekohled Herschel pozorující v infračerveném oboru určil na základě tepelného vyzařování Apophise jeho velikost na alespoň ±325 metrů. Čeští astronomové z Ondřejova spolu z dalšími kolegy zjistili fotometrickou analýzou, že Apophis nerotuje podél své hlavní osy, ale převaluje se podél více os (non-principal axis rotation / tumbling). Spektroskopická data poukazují na to, že Apophis složením svého povrchu odpovídá meteoritům z třídy kamenných LL chondritů. Radarové mapování odhalilo, že Apophis má protažený tvar s nejdelším rozměrem minimálně 450 metrů, a v kombinaci s výše zmíněnou fotometrickou analýzou poskytlo základní představu o jeho tvaru. Ten byl upřesněn další analýzou světelné křivky a zdá se, že Apophis je tvořen dvěma různě velkými laloky podobně jako další blízkozemní planetky Itokawa či Toutatis. Tento binární tvar výrazně ovlivňuje předpověditelnost budoucího vývoje oběžné dráhy asteroidu jednak v důsledku působení Yarkovského efektu a také v důsledku slapových sil, které budou na Apophise působit zejména při jeho blízkém průletu kolem Země v roce 2029.
Astronomové z Japonska hlásí první úspěšnou detekci objektu velikosti v řádu jednotek kilometrů z říše vzdálených světů za Neptunem. Malá planetka má jenom asi 2,5 km v průměru a měla by obíhat někde v Kuiperově pásu. Přímá detekce tak malých objektů na tak velkou vzdálenost zatím není možná, astronomové ale využili nepřímou metodu zákrytu hvězdy planetkou (okultace). K pozorování použili dva nízkonákladové dalekohledy umístěné na střeše školy na ostrově Miyako v rámci projektu OASES, které souběžně sledovaly asi 2000 hvězd a čekaly, až některá z nich na okamžik pohasne v důsledku přechodu planetky, která ji na chviličku zastíní.
Existence kilometrových trans-neptunických planetek byla předpovězena již dávno, jelikož taková tělesa byla podle našich představ nezbytná k postupné formaci větších těles v počátcích Sluneční soustavy. A právě trans-neptunický region, konkrétněji Kuiperův pás, je rezervoárem přeživších artefaktů z těchto dávných dob. To nám koneckonců letos na Nový rok ukázala sonda New Horizons, když zblízka nafotila primitivní binární planetku Ultima Thule, která je dalším schůdkem při evoluci planetárních těles a ke svému vzniku vyžaduje právě prekursory v podobě kilometrových a sub-kilometrových objektů - takových, jaké právě skrz okultaci detekoval projekt OASES.
Pátrání po malých trans-neptunických objektech pomocí okultací není až tak nová myšlenka. Dříve fungoval například projekt MIOSOTYS a v přípravě je například projekt TAOS2, jehož dalekohledy budou souběžně pozorovat 10 000 hvězd a produkovat několik terabajtů dat denně. Pokud zvládneme vychytat zpracování tak velkých objemů dat, je číhání na okultace dobrým příslibem do budoucna pro mapování populace malých vzdálených světů.
Arimatsu et al. have detected a kilometre-sized Kuiper Belt Object for the first time, using an occultation technique with a pair of amateur telescopes: https://t.co/WTTBGEIJDBpic.twitter.com/RWV8Jh65Ph
Družice Proba-2 Evropské kosmické agentury kontinuálně monitoruje Slunce. Na následujícím videu a koláži si můžete prohlédnout snímky pořízené v průběhu roku 2018 její kamerou SWAP. Ta pracuje v ultrafialovém oboru, ve kterém lze pozorovat dynamické děje probíhající ve sluneční koróně.
Planeta Mars se během roku 2018 přiblížila k Zemi skoro tak blízko, jako při své velké opozici v roce 2003. Damian Peach v průběhu roku Mars postupně monitoroval a nyní zveřejnil krásnou koláž svých snímků. Na nich je vidět nejen postupně se měnící úhlový průměr Marsu, ale třeba také globální prachová bouře, která zahalila Mars na několik měsíců a vyřadila z provozu vozítko Opportunity, jež fungovalo na povrchu Rudé planety od roku 2004. Mimo období prachové bouře lze na Marsu obdivovat množství povrchových i atmosférických úkazů (obrázek doporučuji rozkliknout si v plném rozlišení).
Ledoví obři Uran a Neptun jsou z hlediska průzkumu docela opomíjené planety. Samozřejmě tomu nahrává jejich velká vzdálenost, ale v případě Uranu tomu napomohly i snímky z Voyageru 2 - jediné sondy, která ledové obry navštívila. Na nich totiž Uran nevykazoval žádné útvary v atmosféře a vypadal jen jako chabá modrozelená koule. Dlouho proto byl považován za nejnudnější planetu Sluneční soustavy. Zde si na snímcích z pěti různých observatoří ukážeme, že tomu tak vůbec není.
Na následujícím snímku od Voyageru 2 jsou dobře vidět prstence Uranu, které zrovna byly zpříma nasvícené Sluncem. Jak se s oblibou říká - Uran na své dráze jakoby válí sudy - jeho rotační osa leží téměř v rovině jeho oběžné dráhy, což přináší extrémní sezónní změny. V době průletu sondy Voyager 2 v roce 1986 byl Uran v období slunovratu a jeho jižní pól tak byl zrovna natočen směrem ke Slunci, zatímco sever zažíval dlouhou polární noc. Na snímku je identifikováno i několik malých vnitřních měsíčků planety:
Posuneme se o jedenáct let dopředu do roku 1997. Voyager 2 byl tou dobou už dávno za říší planet, když po průletu kolem Neptunu a jeho měsíce Tritonu mířil zcela mimo rovinu Sluneční soustavy směrem do mezihvězdného prostoru. Jediným instrumentem schopným rozumně rozlišit detaily na Uranu tak byl Hubbleův kosmický teleskop na oběžné dráze Země. Za prvé se změnila perspektiva, jelikož se Uran posunul na své dráze a léto na jeho jižní polokouli se přehouplo do druhé poloviny. Navíc Hubble na rozdíl od Voyageru má detektory schopné zachytit infračervené světlo. Tato vlnová délka nám ukázala, že atmosféra Uranu vůbec není tak jednolitá, ale je rozdělená na jednotlivé pásy a vyskytují se v ní mraky i bouře. Kolem Uranu je opět vidět i několik jeho měsíců a také prstence, které nejvíc prozrazují změnu úhlu, pod kterým Uran pozorujeme:
Jak se postupně s rozestupem pěti roků mění perspektiva, můžeme porovnat na dalších dvou snímcích z Hubbleova kosmického teleskopu z let 1998 respektive 2003. Na druhém snímku již prstence z našeho pohledu neobepínají celou planetu, jelikož Uran se pomalu blíží ke své rovnodennosti. To přináší sluneční svit dále do jeho severních oblastí, kde se po polární noci probouzejí jasně viditelné bouře. Na těchto snímcích pořízených opět v blízkých infračervených vlnových délkách jsou také již lépe rozeznatelné oddělené atmosférické pásy:
NASA / ESA / STScI / HST
Při pozorováních v letech 2003 a 2005 navíc Hubbleův kosmický teleskop zachytil dva do té doby neznámé prstence. Ty obkružují Uran až za systémem jeho vnitřních malých měsíčků. Vnořený v novém vnějším prstenci byl navíc objeven měsíček později pojmenovaný po královně Mab, který je pravděpodobně zdrojem prachu, z nějž je vnější prstenec utvořen:
Zatím jsme si ukázali snímky z kosmické sondy a z kosmického teleskopu. V novém tisíciletí však vstoupily do hry i obří pozemní dalekohledy schopné rozlišit na Uranu detaily srovnatelné s tím, co dokáže Hubble z vesmíru. Následující snímky Uranu pořídil 11. a 12. července 2004 z vrcholku havajské hory Mauna Kea Keckův dalekohled s desetimetrovým primárním zrcadlem:
Lawrence Sromovsky / University of Wisconsin-Madison / W.W. Keck Observatory
V roce 2007 nastala na Uranu rovnodennost a prstence tedy z našeho úhlu pohledu téměř zmizely. Tento přechod ročních období zaznamenaly osmimetrové dalekohledy VLT Evropské jižní observatoře umístěné na hoře Cerro Paranal v Chile. Na snímku jsou spolu s Uranem zachyceny i čtyři z pěti jeho velkých měsíců, chybí pouze Oberon. V předchozích letech byly bouře pozorovány spíše na severní polokouli Uranu, zde je ale jedna bouře vidět na polokouli jižní, kde bude postupně ubývat slunečního svitu, aby se ve dvacátých letech ponořila do dlouhé polární noci:
ESO / VLT
Na Uranu se vyskytují také polární záře. I když slovo „polární“ je v tomto případě poněkud zavádějící. Uranovo magnetické pole je totiž značně vychýlené a magnetická osa ani neprochází středem planety. Proto se polární záře na Uranu mohou objevit v prakticky libovolných planetopisných šířkách. Následující obrázky jsou kombinací vždy tří různých snímků - fotky Uranu samotného jsou od sondy Voyager 2 z roku 1986 ve viditelném světle, snímky polárních září (ony světlé flíčky) pořídil v roce 2011 Hubbleův kosmický teleskop ve světle viditelném a ultrafialovém a prstence byly zachyceny pozemními dalekohledy observatoře Gemini taktéž v roce 2011 v infračervených vlnových délkách:
NASA / ESA / L. Lamy (Observatory of Paris, CNRS, CNES)
Možnosti pozemní astronomie v poslední dekádě obrovským způsobem rozšířila technologie adaptivní optiky, která dokáže jemnými pohyby dalekohledu vynulovat rozmazávající efekt způsobený chvěním zemské atmosféry. Dalekohled Keck II za pomoci adaptivní optiky pořídil 25. a 26. července 2012 sekvence 117 respektive 118 snímků Uranu v infračerveném světle. Jejich kompozice jsou dosud nejlepšími snímky Uranu pořízenými ze Země. Detaily v nich viditelné jsou naprosto bezprecedentní - ostře ohraničené atmosférické pásy, vlnění podél rovníku, různé bouře a také vůbec první pohledy na Uranův severní pól, který byl donedávna ponořen ve tmě. Slunovrat na Uranu proběhne v roce 2028. Jak se k tomuto roku blížíme, vidíme sedmou planetu Sluneční soustavy z perspektivy, ze které jsme ji v takovýchto detailech ještě nikdy neviděli:
NASA / ESA / L. A. Sromovsky / P. M. Fry / H. B. Hammel / I. de Pater / K. A. Rages
Oba modré obry (Uran i Neptun) monitoruje průběžně každý rok Hubbleův kosmický teleskop. Nejčerstvější snímky Uranu z roku 2017 a 2018 v blízké infračervené až viditelné oblasti spektra ukazují, že jeho severní pól halí neprůhledná bílá čepička mraků. Je fascinující pozorovat, jak se s postupujícím létem na Uranově severní polokouli tamní počasí dramaticky mění:
NASA / ESA / Judy Schmidt / A. Simon / M.H. Wong / A. Hsu
Voyagerem jsme začali a Voyagerem také skončíme. Kromě zraku ale tentokrát zapojíme i další smysl a poslechneme si data naměřená magnetometrem a plasmovými a částicovými detektory na palubě Voyageru 2 převedená do frekvencí zachytitelných našima ušima. Slyšte, jak zní Uranova magnetosféra či jeho prstence:
Včera zmiňovaná sluneční skvrna AR2733 vyprodukovala erupci třídy C5. V aktivnějším období by sice taková erupce ani nestála za zmínku, jelikož je ale Slunce momentálně v minimu své aktivity, jsou i erupce třídy C poměrně vzácné - poslední podobně silná erupce nastala loni v březnu. Sluneční erupce se podle množství uvolněné energie člení do tříd (od nejslabší po nejsilnější) A, B, C, M a X, přičemž každá třída má ještě vlastní škálu od 1 do 9. Ke včerejší erupci došlo ve 13:22 UTC.
Už čtyři dny na Slunci roste skvrna označená AR2733. Nyní je roztažená už přes 150 000 km slunečního povrchu. Její magnetická polarita ji řadí ještě do právě končícího 24. slunečního cyklu, ačkoli první skvrna z cyklu 25 s obrácenou polaritou se na Slunci objevila již koncem roku 2016 a další pak v průběhu roku 2018. Solární cyklus 24 měl nejslabší maximum aktivity od tzv. Daltonova minima ze začátku 19. století. V rámci jedenáctiletého slunečního cyklu jsme nyní na minimu aktivity. Loni byla viditelná polokoule Slunce zcela beze skvrn celých 221 dní. Letos bude pravděpodobně toto číslo ještě překonáno a pak začne sluneční aktivita zase stoupat.
Internetem od včerejška koluje ostřejší obrázek Ultima Thule zveřejněný týmem mise New Horizons. Širokoúhlá kamera MVIC na palubě sondy pořídila ze vzdálenosti 6 700 km sedm minut před nejtěsnějším přiblížením k této binární planetce snímek s rozlišením 135 metrů na pixel. Phil Stooke trochu zvýraznil oblast poblíž terminátoru, aby lépe vynikly detaily a Ian Regan snímek koloroval pomocí dostupných dat s nižším rozlišením. Já jsem z těchto dvou verzí vytvořil následující gif, kde se prolíná černobílá verze Ultima Thule s verzí obarvenou:
Image credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Southwest Research Institute/Phil Stooke/Ian Regan
Chariklo, 250 kilometrová planetka z populace kentaurů obíhající Slunce mezi dráhami Saturnu a Uranu překvapila astronomickou komunitu, když u ní díky hvězdnému zákrytu v roce 2013 byly objeveny prstence, do té doby vyhrazené jen obřím plynným planetám. Tento nečekaný objev poskytl mimo jiné možnost vytvořit realistický počítačový model celého systému prstenců.
Na vymodelování komplexního prstence kolem obří planety s miliardami jednotlivých částic realistické velikosti totiž nestačily ani ty nejvýkonnější superpočítače, a tak se vždy modelovala buď jen malá část prstence nebo se použil menší počet velkých částic, což zase neodpovídalo realitě. Řádově menší rozměry systému kolem Chariklo však umožnily vytvořit celkový model s 345 milióny částic metrových rozměrů se vzájemnými kolizemi a gravitačními interakcemi. Vzhled samotné Chariklo je samozřejmě jen uměleckou představou v barvách založených na spektroskopických měřeních:
Autoři tohoto prvního realistického modelu kompletního systému prstenců Shugo Michikoshi a Eiichiro Kokubo z Japonska díky němu odhalili například vlny tvořící se ve vnitřním prstenci, které však způsobují značnou nestabilitu a urychlují jeho rozpad. Ze simulací vyplývá, že takové prstence by se zcela rozptýlily maximálně během 100 let. Něco je tedy musí udržovat. Uvažuje se o dosud neobjevených pastýřských měsících obíhajících Chariklo udržujících prstence na svém místě (jak to známe od Saturnu). Alternativním řešením by bylo, kdyby jednotlivé částice tvořící prstence byly spíše milimetrových než metrových rozměrů. Bláznivou možností také je, že prstence jsou průběžně doplňovány nějakým procesem uvolňování materiálu z Chariklo (na to jsou ale asi příliš ostře definované). A samozřejmě, ačkoli VELMI nepravděpodobná, zůstává i možnost, že Chariklo pozorujeme zrovna v kratičkém období její existence, kdy se kolem ní vytvořily prstence, které se během pár desítek let rozptýlí.
Image credit: Shugo Michikoshi / Eiichiro Kokubo / University of Tsukuba / National Astronomical Observatory of Japan
Objev relativně jasného objektu s provizorním označením 2017 OF69 byl oznámen loni v květnu. Jedná se o trans-neptunické těleso obíhající v Kuiperově pásu v rezonanci 2:3 s Neptunem. Takto rezonujícím planetkám se říká plutina po vzoru jejich největšího představitele (trpasličí) planety Pluto.
Zajímavé na tomto objektu je zejména to, že navzdory jeho pozdnímu objevu v červenci 2017 jde (na poměry plutin) o docela velké těleso. Odhady jeho velikosti se pohybují okolo 500 km, což z něj činí šestý největší objekt této populace (po Plutu samotném, jeho měsíci Charonu a planetkách Orcus, 2003 AZ84 a Ixion). Dnes známe něco přes 200 plutin, ale takto velké nikdo neobjevil již třináct let.
Jelikož se stále jedná o docela čerstvý objev, není toho o 2017 OF69 zatím mnoho známo. Díky předobjevovým snímkům z archivu přehlídky PANSTARRS ale bylo možné zpětně vysledovat jeho pohyb až do roku 2012, a tak známe alespoň jeho orbitální parametry:
Nice bright 20th mag biggish Hv=4.0 plutino! 2017 OF69, from the survey of Sheppard, Trujillo, Tholen. Looks like this one was obscured by the galactic plane during earlier surveys. https://t.co/XxHWGuqha4
V říjnu roku 2021 má odstartovat ambiciózní mise Lucy, která postupně navštíví minimálně sedm různých těles Sluneční soustavy. Většina z nich jsou Jupiterovy trojané, neboli asteroidy o 60° předcházející respektive následující Jupiter v jeho libračních centrech L4 a L5.
Z pozorování světelných křivek dvou cílových trojanů Leucus a Polymele z roku 2016 vycházejí následující výsledky:
Leucus má extrémně dlouhou rotační periodu ±445,7 hodiny (tedy více než 18,5 dne!) a sklon jeho rotační osy je pravděpodobně nízký. Existuje možnost, že se jedná o binární objekt, ale z dostupných pozorování se to potvrdit nedá. Jeho albedo vychází na 4,7 %.
Polymele rotuje s obvyklejší periodou ±5,8 hodiny, ale její světelná křivka se mění jen nepatrně, takže jde buď o téměř sférický objekt nebo byla v době pozorování zrovna orientovaná rotačním pólem k Zemi. Polymele odráží asi 7,3 % světla.
U plynných planet, které nemají žádný pevný povrch, na němž bychom viděli, jak rychle se planeta otáčí, se při určování délky dne spoléhá na magnetické pole. Magnetická osa totiž bývá více či méně vychýlená od osy rotační, a tak se magnetické pole planety v prostoru kolíbá, což prozradí její skutečnou rotační periodu.
Problém u Saturnu ovšem je, že jeho magnetická osa je téměř totožná s jeho rotační osou. To už samo o sobě je záhadou - podle našich představ o generování magnetických polí v útrobách planet, by takové pole ani nemělo existovat. To je ale otázka pro jiný den. Související záhadu přesné délky Saturnova dne se totiž povedlo rozřešit jiným způsobem.
Již v osmdesátých letech bylo navrženo zaměřit se v této souvislosti na studium Saturnových prstenců. Nehomogenity a vibrace uvnitř Saturnu totiž pochopitelně ovlivňují jeho gravitační pole a prstence kolem Saturnu na tyto změny reagují podobně, jako seismometry na Zemi dokáží měřit zemětřesení. Ještě donedávna jsme však neměli dostatečně detailní snímky Saturnových prstenců, abychom z jejich jemné struktury mohli tyto otisky Saturnových útrob vyčíst.
To se změnilo až díky úžasnému závěru mise družice Cassini. Ta v posledních měsících svého působení u Saturnu v roce 2017 prolétala úzkou mezerou mezi planetou a prstenci, odkud na ně měla parádní výhled. Pečlivou analýzou pořízených snímků se podařilo v prstencích vysledovat vlny způsobené oscilacemi Saturnova gravitačního pole a najít v nich periodicitu, která definitivně odhalila rychlost otáčení Pána prstenců.
Dnes tedy konečně víme, že Saturnův den trvá 10 hodin 33 minuty a 38 sekund.
Prstence v detailech:
Images credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute
Měsíc v úplňku dnes prošel svým vzestupným uzlem a jelikož se Slunce zrovna nacházelo přesně na opačné straně nebeské sféry, ponořil se náš kosmický souputník na několik hodin do zemského stínu. Jednalo se o poslední úplné zatmění Měsíce pozorovatelné z České republiky až do roku 2025.
Hvězdné zákryty jsou mocným nástrojem pro dálkový průzkum těles Sluneční soustavy. Objekt při své pouti oblohou jednoduše přejde před nějakou vzdálenou hvězdou a na chvíli ji zakryje, čímž pozorovatele uvrhne do svého stínu. Z délky trvání a průběhu takového zákrytu se dá zjistit velikost a tvar zakrývajícího tělesa, případná přítomnost prstenců nebo vlastnosti jeho atmosféry. A právě světy s atmosférou dokáží se světlem zakrývaných hvězd předvést pěkné divadlo.
Titan, největší měsíc planety Saturn, má atmosféru dokonce ještě hustější a rozsáhlejší než naše Země. V roce 2001 došlo k vzácnému zákrytu dvojhvězdy Titanem a na následujícím videu je krásně vidět, jak Titanova atmosféra fotogenicky ohne světlo obou zakrývaných hvězd:
Triton je pro změnu největším měsícem planety Neptun. Jeho plynná obálka je sice mnohem řidší, přesto ale dostatečná na to, abychom o ní mohli mluvit jako o plnohodnotné atmosféře. O obzvláště vhodném zákrytu jasné hvězdy Tritonem z roku 2017 jsme si už říkali. Pozorovatelé vhodně umístění přímo ve středu stínu vrhaného Tritonem mohli vidět tzv. centrální záblesk, kdy jeho atmosféra zafungovala jako čočka a světlo zakryté hvězdy naopak na okamžik zesílila. Nejjasnější objekt na následujícím videu je planeta Neptun. Sám Triton splývá se zakrývanou hvězdou v jeden bod vlevo nad Neptunem. Sledujte, jak uprostřed zákrytu hvězda blikne mnohem zářivěji, než jaká je její běžná jasnost:
Ještě o něco řidší atmosféru než Triton má i (trpasličí) planeta Pluto. O Plutu a jeho atmosféře nám mnoho informací poskytla sonda New Horizons svým průletem v roce 2015. Ve stejném roce ale shodou okolností došlo i k hvězdnému zákrytu pozorovatelnému ze Země a při něm se povedlo zachytit slabý centrální záblesk způsobený Plutovou atmosférou. Zakrývaná hvězda je ten nejjasnější bod ve spodní části záběru trochu vlevo od středu:
Pěkné divadlo při zákrytech hvězd umí předvést i náš Měsíc. Ten sice nemá žádnou atmosféru, ale pokud hvězda prochází těsně podél okraje měsíčního disku, můžeme pozorovat její blikání, jak postupně mizí a znovu se objevuje zpoza nerovností na měsíčním povrchu. Viz například tečný zákryt Aldebaranu z roku 2017.
Během posledních šesti měsíců jsme ve Sluneční soustavě navštívili hned tři před tím neviděné světy.
Díky sondám Hayabusa2 a OSIRIS-REx si nyní můžeme v detailu prohlížet dva blízkozemní asteroidy Ryugu a Bennu, zatímco prostřednictvím sondy New Horizons jsme mohli zblízka pohlédnout na vzdálenou binární planetku 2014 MU69 (přezdívanou Ultima Thule).
Celkový součet nyní čítá 77 těles, které navštívila nějaká kosmická sonda s kamerou a pořídila jejich snímky alespoň s nějakým rozlišením (byť některé jsou jen rozmazané šmouhy). Jejich přehled spolu s objekty jejichž návštěvu očekáváme v následujících letech a s několika dalšími významnými světy, které však máme nasnímané jen pozemními teleskopy, ale zblízka je asi jen tak neuvidíme, najdete na stránce WonderousWorlds.Space
Co se týče plánů do budoucna: Další tři asteroidy (Didymos+Didymoon a 2001 CB21) by měly přibýt v roce 2022 díky misi DART a existuje naděje, že ve stejném období si sonda New Horizons najde nějaký další cíl v Kuiperově pásu. V rámci mise EM-1 by také měl letět cubesat NEA Scout k extrémně malému blízkozemnímu asteroidu 1991 VG, ale vzhledem několikerým odkladům možná bude potřeba vybrat jiný cíl. A zdá se, že čínská mise k asteroidům (Apophis + alespoň dva další) je odložená minimálně na rok 2024, takže její cíle budou součástí nadílky v druhé polovině dvacátých let spolu se světy, které uvidíme prostřednictvím sond Psyche, Lucy a DESTINY+.
Images credit: Ryugu: JAXA/University of Tokyo & collaborators | Bennu: NASA/Goddard/University of Arizona | Ultima Thule: NASA/JHUAPL/SwRI
Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost světů. Ve vnitřních oblastech Sluneční soustavy jsme však prostřednictvím robotických sond navštívili zatím jen necelé dvě desítky z nich.
Sněžná čára Sluneční soustavy je hranice, která odděluje oblast blíže ke Slunci chudou na těkavé látky od oblasti vzdálenější, kde je větší množství ledu a kde jsou těkavé látky stabilnější. Tento předěl není pevnou hranicí a mění se podle sluneční aktivity a dalších vlivů. Obecně se však nachází v oblasti mezi Marsem a Jupiterem neboli v Hlavním pásu asteroidů.
Naše kosmické sondy zatím navštívily patnáct malých světů pohybujících se dlouhodobě před sněžnou čárou nebo na jejím pomezí. Těchto patnáct jsem doplnil třemi významnými planetkami Hlavního pásu, které byly dosud vyfoceny pouze z dálky přístrojem SPHERE na dalekohledech VLT - asi nejvýkonnějších pozemních teleskopech současnosti. Komety, které do vnitřních oblastí Soustavy přilétají zpoza sněžné čáry a přinášejí s sebou těkavé látky, z nichž jim působením slunečního záření rostou ohony, nyní vynecháme. Zde je tedy 18 „teplých malých světů“ seřazených podle jejich velikosti od největší Vesty (500 km) po nejmenší Itokawu (500 m):
Jména zobrazených světů a sond (či dalekohledů), které je vyfotily (po řádcích):
Planetku Psyche, jež je zde zatím vidět jen na nezřetelném snímku z VLT, uvidíme v roce 2026 zblízka, jelikož se k tomuto zajímavému kovovému světu chystá průzkumná mise. Další tři asteroidy (Didymos+Didymoon a 2001 CB21) by však do této sebranky měly přibýt už v roce 2022 díky misi DART. Dále v rámci demonstrační mise nové americké lodi Orion (start snad do konce roku 2020) poletí také několik samostatných minidružic, mezi nimiž bude i cubesat poháněný solární plachtou NEA Scout, jehož původně zamýšleným cílem byl extrémně malý blízkozemní asteroid 1991 VG. Vzhledem k dřívějším (a hrozícím budoucím) odkladům první mise Orionu ale možná bude potřeba vybrat cíl jiný. A minimálně na rok 2024 byla odložena i čínská mise k asteroidům, která má navštívit potenciálně nebezpečný asteroid Apophis a alespoň dva další. Uvidíme do té doby nějaké další malé světy z vnitřních teplých oblastí Sluneční soustavy?
Mezinárodní astronomická unie na návrh japonského týmu zkoumajícího blízkozemní asteroid Ryugu schválila několik jmen pro povrchové útvary na tomto tělese. Společným tématem jsou postavy a místa z japonských pohádek pro děti.
Pojmenováno bylo 7 kráterů (crater), 3 významné balvany (saxum), 2 údolí (fossa) a rovníkový hřbet (dorsum). Další dva neoficiální názvy (Trinitas a Alice's Wonderland) označují místa vysazení japonských hopsátek MINERVA-II1 respektive německého modulu MASCOT.
Japonská sonda Hayabusa2 (hayabusa=sokol) přečkala u asteroidu Ryugu sluneční konjunkci, jež omezila komunikaci se Zemí, a nyní se chystá na odběr vzorků z jeho kamenitého povrchu, k němuž má dojít někdy mezi druhou polovinou února a začátkem března.
Pozemní tým zvažuje dvě lokality:
Oblast L08-B1 je sice celkově větší na šířku, ale také obsahuje větší balvany, které by mohly odběrovému mechanismu překážet.
Oblast L08-E1 má všechny balvany menší než 60 cm, ale je menší i celkově plošně. Tato oblast se však nachází blíže dříve umístěnému terčíku (TM), který pomůže sondě s navigací při sestupu.
I přestože jsou sonda s asteroidem vzdáleni od Země 354 milióny kilometrů a radiovému signálu trvá jednosměrná cesta 20 minut, dokáží operátoři naplánovat manévry s přesností na jeden metr! I tak ale odběr vzorků zůstává riskantním manévrem.
Jedná se o první měkké přistání v historii na měsíční polokouli, kterou ze Země nikdy nevidíme. Komunikaci zajišťuje družice Queqiao [Čchüe-čchiao] usazená na orbitě kolem libračního centra L2 za Měsícem.
Níže je foto odvrácené strany Měsíce se Zemí v pozadí od jiné čínské sondy Chang'e 5-T1, která v roce 2014 testovala návratové pouzdro pro budoucí misi Chang'e 5, která má odstartovat letos a dopravit vzorky z Měsíce na Zemi.
Sonda Chang'e 4 byla původně záložní exemplář sondy Chang'e 3, která v roce 2013 přistála na přivrácené straně Měsíce, kde částečně funguje dodnes. Zde je porovnání panoramatických snímků z míst přistání sond Chang'e 3 a Chang'e 4:
To, že se pozice magnetických pólů Země liší od pólů geografických (určených osou rotace naší planety), je známá věc. Dlouho se také ví, že magnetické póly nejsou stabilní, ale nepředvídatelně se po zemském povrchu pohybují. Aby magnetické kompasy v elektronických zařízeních ukazovaly ke skutečnému severu, existuje algoritmus, který rozdíl mezi magnetickým a geografickým severem opravuje. Tento algoritmus býval průběžně aktualizován každých pět let. Jelikož se však pohyb magnetického severního pólu v posledních desetiletích zrychluje, stává se pětiletá perioda aktualizací nedostačující. Proto se letos přistoupilo k updatu předčasnému.
Pro zjednodušený popis zemského magnetického pole se používají ještě geomagnetické póly, což jsou teoretické body na povrchu Země, kudy by procházela magnetická osa, kdyby pole bylo tvořeno silným dipólovým magnetem ve středu Země. Ve skutečnosti však magnetické pole Země zcela souměrné není - severní a jižní magnetický pól neleží na přesně protilehlých místech planety. Earth’s Shifting Magnetic Pole May be Confusing Your Cell Phone
Nejen komety mohou vyvinout dlouhý ohon. Ačkoli to není příliš obvyklé, existuje i několik objektů v Hlavním pásu asteroidů, které z různých důvodů projevují kometární aktivitu. Zajímavým přírůstkem do této skupiny je asteroid (6478) Gault patřící do kolizní rodiny Phocaea.
Zhruba čtyřkilometrové těleso objevené v roce 1988 bylo až donedávna obyčejným spořádaným asteroidem. Osmého prosince 2018 ale snímky z dvojice dalekohledů projektu ATLAS ukázaly u asteroidu Gault dlouhý ohon. Od té doby na něj své dalekohledy zaměřilo mnoho astronomů.
Nedá se s jistotou říct, co tuto více než 400 000 km dlouhou stopu za asteroidem způsobilo. Pravděpodobným scénářem ale je, že se Gault někdy během října 2018 stal obětí kolize s menším, asi půlkilometrovým asteroidem a my nyní pozorujeme trosky z této srážky. Zajímavostí je, že Donald Gault, po kterém byl asteroid již dříve pojmenován, se zabýval právě srážkami kosmických těles respektive procesem vzniku impaktních kráterů.
Sonda New Horizons má průlet kolem klasického chladného objektu Kuiperova pásu přezdívaného Ultima Thule již za sebou. V následujících dvou letech se budou z palubního počítače sondy postupně stahovat získaná data. Mezi prvními z nich je tato sekvence snímků pořízená během sedmi hodin mezi 31. prosincem 2018 a 1. lednem 2019 zachycující přibližování k první zblízka prozkoumané binární planetce a zároveň dosud nejvzdálenějšímu navštívenému objektu.
