Témata

1991VG 1994AW1 1I('Oumuamua) 1P(Halley) 2001CB21 2001FO32 2001SN263 2001WR1 2002GZ32 2003SD220 2004EW95 2006OV89 2011AG5 2013FY27 2015BP519 2017OF69 2017YE5 2018AG37 2018LA 2018VG18 2019AQ3 2019MO 2019OK 2023CX1 29P(SchwassmannWachmann1) 2I(Borisov) 41P(TuttleGiacobiniKresák) 46P(Wirtanen) 67P(ČurjumovGerasimenko) 96P(Machholz) Actaea Agamemnon AGU2017 Akatsuki Albireo Aldebaran Algol Amphitrite Annefrank Antares Apophis Arawn Arecibo Ariel Arrokoth asteroidy Atlas aurora Bamberga Bennu Beresheet Betelgeuse Bienor blesky C2010U3(Boattini) C2013US10(Catalina) C2014W10(PanSTARRS) C2017K2(PanSTARRS) C2018V1(MachholzFujikawaIwamoto) C2018Y1(Iwamoto) CAESAR Cassini Ceres CME Dactyl Daphnis DART Dawn Deimos DES DESTINY+ Didymos Dione Donaldjohanson Dragonfly družice Dysnomia Echeclus ElstPizzaro ELT ELVES Enceladus Epimetheus EPSC2017 EPSCDPS2019 Eris Eros erupce Europa Eurybates exoplanety Florence Gaia galaxie Galileo Ganymed Gaspra Gault Gonggong Haumea Hayabusa2 Hebe Hektor Hera Hi'iaka Hippocamp Hubble Huya hvězdokupy hvězdy Hydra Hygiea Hyperion Chandrayaan2 Chang'e4 Chariklo Charon Cheops Chiron Iapetus IAU Ida Ilmarë InSight Io Iridium Iris ISRO ISS Itokawa Julia Juno Jupiter Kaʻepaokaʻāwela Kamoʻoalewa KBOs kentauři Kepler Kerberos komety Leleākūhonua Leucus lidé LMC LPSC2018 LPSC2019 LPSC2021 LRO LSST Lucy Lutetia M1 M22 M42 Makemake ManwëThorondor Mars Mathilde MBAs Merkur Měsíc MESSENGER meteority meteory Mimas Mira mlhoviny MoshupSquannit Namaka NEOs NEOWISE Neptun NewHorizons Nix Oberon obloha okultace Opportunity Orcus Orus OSIRISREx OSSOS Pallas Pan PanSTARRS PatroclusMenoetius PDC2019 Phaethon Phobos Phoebe Planeta9 Plejády plutina Pluto Polymele prach Prometheus prstence Psyche Quaoar rakety Regulus Rhea Rosetta rovnodennost Ryugu Salacia Saturn SDO SDOs Sedna sednoidy Sirius Skamandrios skřítkové skvrny Slunce slunovrat SOFIA SOHO sopky Soustava SSOLS STEVE Styx Subaru Swift Šteins Tethys Titan Titania TNOs Toutatis Triton trojané TyphonEchidna Umbriel úplněk Uran Vanth Varda Varuna Venuše Vesta VLT Vulkán Země Zubenelgenubi

středa 27. února 2019

Scott Sheppard o hledání Deváté planety

Scott Sheppard pomocí velkých světových dalekohledů systematicky prohledává oblohu a pátrá po vzdálených malých světech a po velké neznámé planetě, která ovlivňuje jejich dráhy. Mezi jeho objevy z poslední doby patří například nové velké plutino nebo dva trpasličí světy pozorované v dosud největších vzdálenostech: 2018 VG18 ('Farout') nacházející se 120× dále od Slunce než Země a nejnovější přírůstek 'FarFarOut' ještě zhruba o 20 astronomických jednotek dál. Jeho objev Scott učinil teprve před pár dny a oznámil ho na své přednášce o třetí zóně Sluneční soustavy a o tom, jak její struktura poukazuje na přítomnost vzdálené masivní planety:

Konstantin Batygin o hledání Deváté planety

O dosud neobjevené velké planetě někde za Neptunem čas od času uvažovali různí astronomové. Před třemi roky však situaci pořádně rozvířili Konstantin Batygin a Mike Brown z Caltechu, když předložili ucelený a přesvědčivý popis, jak gravitační působení hypotetické planety formuje do pozorované podoby oběžné dráhy vzdálených planetek za Neptunem.


Oblast oblohy, kde by se masivní planeta mohla nacházet, se postupně zužuje. Aktuální situaci nedávno Konstantin Batygin rozebíral na Griffithově observatoři a v pořadu Event Horizon:

 

Po planetě pátrá několik astronomických observatoří. Pomocí projektu Backyard Worlds: Planet 9 ale můžete novou planetu objevit třeba právě Vy!

úterý 26. února 2019

Planetka Iris

Sedmá objevená planetka ve Sluneční soustavě (7) Iris patří se svými 200 km mezi větší kousky Hlavního pásu asteroidů. Na tyto velké asteroidy v posledních letech zaměřuje svou adaptivní optiku dalekohled VLT/SPHERE v Chile, a tak si je můžeme prohlížet, i když zblízka u nich žádná průzkumná sonda nebyla.

     Credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / J. Hanuš et al. (2019)

Na těchto snímcích bylo identifikováno minimálně osm kráterů a několik dalších kandidátů. Celkový tvar Iris navíc vykazuje velké vykousnutí na jejím rovníku, což je interpretováno jako jizva po gigantické kolizi. Jelikož ale s Iris není spojená žádná kolizní rodina menších asteroidů na podobných drahách, muselo k případné srážce dojít již dávno (minimálně před třemi miliardami let).

     Credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / J. Hanuš et al. (2019)

Spektroskopicky se planetka Iris podobá klasickým LL chondritům a odpovídá jim i svojí průměrnou hustotou 2,7 g/cm-3. Proto se Iris již dříve uvažovala jakožto zdroj těchto meteoritů a dávná velká kolize, jež po sobě zanechala viditelnou jizvu na Irisině rovníku, do této myšlenky zapadá.

Hlavním autorem studie snímků Iris z VLT/SPHERE je český astronom Josef Hanuš z Karlovy univerzity:
The shape of (7) Iris as evidence of an ancient large impact?

pondělí 25. února 2019

Čtrnáctý Neptunův měsíc pojmenován po mořské příšeře

Zhruba třicetikilometrový měsíček objevili v roce 2013 astronomové při procházení archivních snímků Neptunu pořízených Hubbleovým kosmickým teleskopem. Měsíček dosud označovaný S/2004 N 1 dostal jméno Hippocamp (mýtický mořský kůň).


Hippocamp je nejmenší z dosud známých vnitřních měsíčků Neptunu. Na rozdíl od ostatních však neobíhá poblíž Neptunových prstenců, ale jeho oběžná dráha leží jen 12 000 km uvnitř dráhy vzdálenějšího měsíce Proteus. To vede planetology ke spekulacím, že Hippocamp by mohl být Proteovým fragmentem.


Celkem okolo Neptunu známe 14 měsíců: Neptune Moons

neděle 24. února 2019

Nejdetailnější snímky Ultima Thule

 

Originální snímek byl složen z devíti samostatných expozic kamerou LORRI pořízených chvilku před nejtěsnějším přiblížení sondy New Horizons k planetce Ultima Thule a jeho rozlišení je 33 metrů na pixel. Pro obarvení byl použit snímek s nižším rozlišením z kamery MVIC pořízený dříve z větší vzdálenosti.

Images credit: NASA / Johns Hopkins Applied Physics Laboratory / Southwest Research Institute / National Optical Astronomy Observatory

pátek 22. února 2019

Sonda políbila asteroid

Hayabusa2 se podle plánu dotkla asteroidu Ryugu a vše nasvědčuje tomu, že se jí podařilo odebrat vzorky jeho povrchu. Následující sekvenci snímků pořídila širokoúhlá kamera ONC-W1, když se sonda přibližovala k asteroidu. Statický snímek vpravo tatáž kamera pořídila chvilku po kontaktu s povrchem. Je vidět stín Hayabusy2, šedá šmouha uprostřed způsobená zážehem trysky, jenž sondu od asteroidu odstrčil, a několik tmavých flíčků, což jsou pravděpodobně smítka ulpělá na čočce kamery:
 

Záznam po-odběrové tiskové konference:
     

Pro Hayabusu2 je úspěšný odběr vzorků hlavním milníkem mise, její operace u asteroidu Ryugu však nekončí. V plánu je vystřelit na asteroid explozivní impaktor, který vytvoří kráter a odhalí podpovrchové vrstvy, z nichž se poté sonda také pokusí něco nasbírat. A mluví se i o třetím pokusu o odběr ještě z jiného místa. Navíc na palubě Hayabusy2 stále čeká poslední nevyužitý přistávací modul MINERVA-II-2.

Společné foto operačního týmu v řídící místnosti:


Images credit: JAXA

Proměny ohonů

Vzhled kometárních ohonů se průběžně mění nejen postupnou sublimací jádra komety, ale i vlivem kosmického počasí nebo v závislosti na změně pozorovacího úhlu. A občas může ohon vyrůst i tam, kde bychom ho nečekali...

Změna perspektivy je skvěle vidět na třech snímcích komety Iwamoto, momentálně nejjasnější vlasatice na obloze, která v polovině února prolétla kolem Země, takže směřování jejího ohonu se z našeho pohledu zcela obrátilo a chvíli dokonce bylo vidět, že kometa má ohony dva:
     Credit: Michael Jäger

O ohon může kometu připravit silnější poryv slunečního větru. Takhle o svůj ohon dočasně přišla kometa 46P/Wirtanen koncem loňského prosince:
     Credit: Yasushi Aoshima

Ohon může narůst i asteroidu, zasáhne-li ho jiný asteroid, jako se to patrně loni na podzim stalo asteroidu Gault. Takhle jeho táhlý ohon úlomků po kolizi vypadal začátkem února:
     Credit: Michael Jäger

čtvrtek 21. února 2019

Hayabusa2 odebírá vzorky z asteroidu

Japonská sonda Hayabusa2 dnes zahájila sestup k asteroidu Ryugu. Celá operace by měla vyvrcholit kolem půlnoci, kdy se odběrové zařízení dotkne povrchu a snad se mu podaří nabrat dostatek materiálu k pozdější analýze v pozemských laboratořích.

Místo, kde dojde ke kontaktu, leží těsně nad rovníkem. Na následujících snímcích z různých úhlů pohledu je označeno šipkou:
 

Jakmile se sonda dotkne povrchu, dojde k vystřelení tantalového projektilu, který nadrtí a zvíří materiál, jenž by měl následně ulpět v odběrovém trychtýři:
     

Vybrané místo k odběru vzorků má průměr pouze šest metrů, takže je třeba precizní navigace, jíž pomůže zaměřovací terčík (TM), který sonda na povrch umístila již dříve během nácviku odběrových operací:
 

Snímky z širokoúhlé navigační kamery jsou postupně nahrávány na web okamžitě po jejich přijetí:


Ve 22:45 SEČ začíná přímý přenos z operačního střediska Hayabusy2 (simultánní anglický překlad):
     

Images credit: JAXA / U. of Tokyo / Kochi U. / Rikkyo U. / Nagoya U. / Chiba Inst. of Tech. / Meiji U. / U. of Aizu / AIST

středa 20. února 2019

Největší letošní úplněk

Včera v 15:53 UTC nastal Sněžný Měsíc - tak se podle folklóru říká únorovému úplňku. Měsíc navíc jen necelých sedm hodin před dosažením plné fáze prošel nejbližším bodem své dráhy ku Zemi, takže šlo perigeový úplněk neboli super-úplněk. Šlo o největší a nejjasnější úplněk letošního roku. Rozdíl ve velikosti měsíčního disku je nejlépe patrný na fotografiích. Zde je porovnání včerejšího perigeového úplňku a Měsíce v apogeu pár dní po lednovém novu. Zdánlivý průměr Měsíce se liší o 4,3 obloukové minuty:

     Credit: Dr Ski

Zde je pěkná fotka včerejšího Sněžného Měsíce vycházejícího nad Hořejším jezerem navíc s atmosférickým efektem zvaným etruská váza:

     Credit: Thomas Spence

Další snímky Sněžného super-úplňku: See it! Photos of 2019’s biggest supermoon

Zajímavost na závěr: Předchozí úplněk v lednu (při kterém došlo k úplnému zatmění Měsíce) a následující úplněk v březnu oba nastávají jen o trošku dále od perigea než úplněk včerejší. Letos tak máme za sebou hned triplet super-úplňků: Supermoon 2019: When and How to See the Supermoon Trifecta

úterý 19. února 2019

Kometární eroze

Z analýzy puklin a terasovitých struktur pozorovaných sondou Rosetta na kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko, vyplývá, že k největšímu vnitřnímu pnutí dochází v oblasti krku komety, kde se o sebe jednotlivé vrstvy třou a postupně se drolí, což mimo jiné poskytuje přísun jemného materiálu, který se mezi oběma laloky komety hromadí. Takováto eroze způsobená smykovým třením evidentně hraje v evoluci komet významnou roli.



Images credit: ESA/Rosetta/MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA/C. Matonti et al.(2019)

pondělí 18. února 2019

Zmizí zítra Sirius?

Nejjasnější hvězda nočního nebe skoro na dvě sekundy z oblohy zmizí. V úterý 19. února okolo půl sedmé ráno středoevropského času totiž jeden z asteroidů Sluneční soustavy přejde při pohledu z některých míst na Zemi přímo před Siriem a na okamžik zakryje jeho svit. Zákryty hvězd tělesy Sluneční soustavy (neboli okultace) jsou užitečným nástrojem například pro pátrání po nových planetkách, upřesňování jejich rozměrů, studium atmosfér či hledání prstenců.
Zákryty okem viditelných hvězd jsou však poměrně vzácné a takovýto zákryt Siria, vůbec nejjasnější hvězdy noční oblohy, je životní událostí.


Úkaz měl být původně pozorovatelný napříč Spojenými státy, avšak aktuální předpovědi beroucí v úvahu přesnou polohu hvězdy Sirius A (jedná se o dvojhvězdný systém) posunuly předpokládanou trasu stínu výrazně na východ. Nejjasnější stálice noční oblohy tak možná na okamžik zmizí pozorovatelům v Argentině, Chile, střední Americe a Karibiku. 


Zakrývající planetkou je asteroid (4388) Jürgenstock, který má průměr jen asi 4,7 km. Při takto malých rozměrech dost možná ani nezakryje hvězdu Sirius celou, ale dojde v podstatě k prstencovému zatmění. Uvidíme tedy, kolik bude nakonec hlášeno úspěšných pozorování a zda-li někdo průběh tohoto nevšedního úkazu pěkně zaznamená.

neděle 17. února 2019

~ Oppylogy ..

 


 
 

Je 'Oumuamua chuchvalcem primordiálního prachu?

Astronomka Amaya Moro-Martín z STScI přichází s dalším nápadem ohledně charakteru mezihvězdného asteroidu 'Oumuamua. Podle ní by 'Oumuamua mohl být shlukem zmrzlých prachových částic, který se vytvořil za sněžnou čárou nějakého exoplanetárního systému, odkud byl záhy vymrštěn do mezihvězdného prostoru. Chuchvalec si dodnes zachoval načechranou jen volně vázanou strukturu s velkým objemem ale malou celkovou hmotností o průměrné hustotě kolem 10−5 g×cm−3. To by umožnilo slunečnímu záření pozměnit svým tlakem dráhu 'Oumuamua tak, jak jsme to pozorovali. Změna dráhy asteroidu 'Oumuamua patří mezi šest pozorovaných zvláštností tohoto mezihvězdného návštěvníka. Avi Loeb jako vysvětlení navrhl dokonce uměle vytvořenou solární plachtu. Amayin chuchvalec primordiálního prachu alespoň nevyžaduje cizí vyspělou civilizaci.

Jak hluboko sahá Saturnovo atmosférické proudění?

Z analýzy gravitačního pole Saturnu měřeného během velkého finále mise sondy Cassini vyplývá, že viditelné struktury svrchní Saturnovy atmosféry pravděpodobně sahají do hloubky 8 800 km. Zajímavé je porovnat toto číslo s hodnotou zjištěnou sondou Juno u Jupiteru - tam pronikají atmosférické pásy asi jen 3 000 km hluboko.

čtvrtek 14. února 2019

~ Oppylogy .

Sbohem Opportunity!



Poslední komunikace s Oppy proběhla v červnu loňského roku a navzdory uklidnění prachové bouře, vyčištění marťanské atmosféry a sofistikovaným snahám operátorů na Zemi se ani po více než půl roce nedaří navázat s roverem znovu spojení.


Sbohem Opportunity a děkujeme! Navždy zůstaneš jednou z nejúspěšnějších planetárních misí všech dob.


středa 13. února 2019

Geofyzikální senzory na povrchu Marsu

Lander InSight vyložil na Rudé planetě svůj druhý přístroj. K dříve umístěnému, nyní již pokličkou přikrytému seismometru se přidala termální sonda, která se probije pod povrch a bude měřit tok tepla, tepelnou vodivost a teplotní profil marťanské půdy.


úterý 12. února 2019

Iwamoto nejblíže Zemi

Dnes nastává největší přiblížení komety C/2018 Y1 (Iwamoto) k Zemi.
Iwamoto prolétá 45 miliónů kilometrů od Země při vzájemné rychlosti 66 km/s.

     




pondělí 11. února 2019

Kometa Iwamoto

Žezlo nejjasnější komety oblohy nyní od krátkoperiodické 46P/Wirtanen přebírá teprve nedávno objevená dlouhoperiodická kometa C/2018 Y1 (Iwamoto). Ta sice pravděpodobně zůstane jen na hranici viditelnosti pouhým okem, ale už v triedrech bude pozorovatelná pěkně a vypadá to, že vyvíjí dlouhý ohon, takže bude krásná zejména fotograficky.




neděle 10. února 2019

Chang'e 4 i s roverem

Zde na dalším snímku z oběžné dráhy Měsíce je vidět i rover Yutu 2 zkoumající okolí místa přistání.


Images credit: NASA / GSFC / Arizona State University

sobota 9. února 2019

Tvar Ultimy Thule nepřestává překvapovat

Ačkoli to na první pohled vypadalo, že planetka Ultima Thule je tvořená dvěma víceméně sférickými laloky, pečlivější analýza snímků ukázala, že ve skutečnosti mají obě části poněkud plošší tvar - jako nafouknuté placky.

 

Objev tohoto nečekaného tvaru ve skutečnosti vzešel z fóra UnmannedSpaceflight.com, kde Ian Regan ukázal gif složený ze zvětšených a vystředěných snímků pořízených během přibližování k Ultima Thule. Na něm je i přes špatné rozlišení většiny snímků vidět, že laloky Ultimy Thule až tak sférické nejsou:


Gifu si na fóru všiml John Spencer z týmu New Horizons a ukázal ho kolegům, kteří měli v plánu snímky taky takto poskládat, jen se k tomu zatím nedostali. Nečekaný tvar vyvolal vášnivou debatu, nicméně další postupně přicházející snímky ho potvrzují. Mezi nimi jsou například fotky pořízené těsně po průletu, kdy se sonda New Horizons ohlédla zpět a nafotila tenký srpek Ultima Thule a její siluetu přecházející před vzdálenými hvězdami. Sekvenci snímků do jednoho obrázku složil Justin Cowart:

    

     

Images credit: NASA / Johns Hopkins Applied Physics Laboratory / Southwest Research Institute / National Optical Astronomy Observatory

New Horizons' Evocative Farewell Glance at Ultima Thule
Looking Back at MU69, Hamburger Patty-Shaped World
Ultima Thule je mnohem plošší, než jsme si mysleli

pátek 8. února 2019

Počasí modrých obrů

Hubbleův kosmický dalekohled se podíval, jak se daří dvěma planetám na kraji Soustavy.

Dění v Uranově atmosféře (vlevo) v důsledku sezónních změn od dob Voyageru 2 prokázalo, že Uran není jen nudnou planetou. Momentálně severní pól Uranu halí bílý pokryv mraků a celá severní polokoule se více a více natáčí ke Slunci, jak se pomalu blíží slunovrat v roce 2028.
Neptun (vpravo) momentálně zažívá léto na své jižní polokouli. Jeho sezóny však nejsou tak extrémní jako na Uranu, pouze trvají dvakrát tak dlouho. V atmosféře Neptunu se v průběhu let objevují a postupně zase mizí tmavé modré skvrny. Ta současná, doprovázená bílými mraky, se na severní polokouli Neptunu začala vyvíjet v roce 2016.


Images credit: NASA, ESA, A. Simon (NASA Goddard Space Flight Center), and M.H. Wong and A. Hsu (University of California, Berkeley)

čtvrtek 7. února 2019

Kolik vyjde věděckých publikací na téma Ultima Thule? (#LPSC2019)

Než se snese smršť věděckých prací o nedávno navštívené binární planetce Ultima Thule, vyplatí se udělat si souhrn publikací dosud vydaných.

Jelikož Ultima Thule (dále UT) byla objevena teprve v roce 2014, existuje o ní na začátku února 2019 jen hrstka odborných článků.
  1. O oběžné dráze UT kolem Slunce, poloze UT v prostoru a o aplikování použitých postupů pro určování orbitálních parametrů dalších vzdálených těles:
  2. Přítomnost měsíčků a prstenců v širším okolí UT vyloučil Hubbleův kosmický dalekohled při hvězdné okultaci v červenci 2017:
  3. Popis prodloužené mise sondy New Horizons napříč Kuiperovým pásem s hlavním cílem UT:
  4. Shrnutí velkých očekávání před průletem New Horizons kolem UT:
  5. Shrnutí pozorování tří okultací během léta 2017 dále zužuje šance pro přítomnost prstence kolem UT:
  6. Fotometrie UT a dalších podobných objektů:
  7. O světelné křivce UT jak ji změřil Hubbleův kosmický teleskop:
  8. Předpověď očekávaného množství a vzhledu kráterů na povrchu UT:
  9. Předpověď dalších fyzikálních parametrů UT před průletem sondy:
  10. Přehled základních poznatků získaných po prvním downlinku dat z průletu:
  11. Spekulace o fyzikálních procesech stojících za světlým materiálem v oblasti krku, kde se obě části UT dotýkají:
K těmto jedenácti pracím brzy začnou přibývat mnohé další. Například v březnu na letošním zasedání LPSC (#LPSC2019, #LPSC50) bude tým mise New Horizons prezentovat minimálně 37 studií, jejichž ochutnávky si můžete projít pod následujícími odkazy:
A to je zatím ze sondy stažená na Zemi jen malá část napozorovaných dat, takže věda z Kuiperova pásu bude postupně proudit.
Kolik byste řekli, že bude napsáno prací na konci letošního roku? A toho příštího?

    Různé barevné interpretace Ultima Thule

Image credit: NASA / JHUAPL / SwRI / Roman Tkachenko / Ian Regan / Phil Stooke / Francesco Maio / Wildespace

středa 6. února 2019

Chang'e 4 v kráteru Von Kármán

Americká lunární družice LRO vyfotila z měsíční orbity oblast v kráteru Von Kármán, kde se před pár dny čínská sonda Chang'e 4 a vozítko Yutu 2 probudily ze své první lunární noci na odvrácené straně Měsíce. Chang'e 4 v této scenérii zabírá sotva dva pixely a vozítko Yutu 2 ani není vidět.


Images credit: NASA / GSFC / Arizona State University

Oslnivá obloha Antarktidy

V zemi hvězd zrakům seveřanů skrytých tráví polární výzkumník Robert Schwarz půl roku dlouhé antarktické noci pořizováním úchvatných časosběrů jižní oblohy, již často zdobívají rozmanité odstíny pulzujících vláken.

Aurora australis aka Southern lights neboli Jižní polární záře

úterý 5. února 2019

S adaptivní optikou na prohlídku asteroidů

Technologie adaptivní optiky, která dokáže anulovat vliv zemské atmosféry na rozmazání snímků nebeských objektů, posunula pozemní astronomii na další level. Snímky asteroidů pořízené adaptivní optikou SPHERE skrz jeden z osmimetrových dalekohledů VLT Evropské jižní observatoře jsou natolik detailní, že na nich lze obstojně identifikovat základní geologické útvary na povrchu pozorovaných planetek. Úroveň dosažených detailů lze porovnat na snímcích pětisetkilometrové protoplanety Vesta, což je druhá největší planetka v Hlavním pásu asteroidů a svého času u ní pobývala orbitální sonda Dawn. Rozlišení dosažitelné kosmickou sondou při blízkém průzkumu je (a asi i zůstane) nepřekonatelné, ovšem pomocí adaptivní optiky můžeme ze Země získat informace o velkém počtu světů a třeba mezi nimi vytipovat ty, které si dedikovanou misi zaslouží.

Vlevo jsou snímky Vesty pořízené ze Země aparaturou VLT/SPHERE a uprostřed a vpravo jsou pro porovnání data poskytnutá sondou Dawn:

V Hlavním pásu asteroidů mezi bezpočtem různorodých světů existují spolu s Vestou jen tři další planetky dosahující rozměru alespoň 500 km. Společně se jim říká „Velká čtyřka“ a díky VLT/SPHERE máme nyní alespoň základní představu o jejich vzhledu:

U Ceres a Vesty jsou díky sondě Dawn, jež je zmapovala z jejich oběžné dráhy, k dispozici i mnohem detailnější pohledy. Nicméně zbylí dva členové Velké čtyřky ani většina dalších asteroidů se žádného blízkého průzkumníka v dohledné době nedočká. Astronomové naštěstí pomocí VTL/SPHERE pozorovali již několik desítek středně velkých asteroidů Hlavního pásu a postupně publikují jejich zjištěné charakteristiky. Přečíst si (a prohlédnout si snímky) můžete například o asteroidech HebeJuliaPsyche či Daphne

Images credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / Romain Fétick et al. (1,2) / Pierre Vernazza et al. (3)

pondělí 4. února 2019

Prohlížení asteroidu Bennu

Americká sonda OSIRIS-REx dorazila k asteroidu Bennu 3. prosince 2018. Jejím hlavním cílem je dopravit z tohoto asteroidu na Zemi vzorky. Bennu je jeden z nejmenších světů, které jsme dosud navštívili - jeho průměr jen jen kolem 500 metrů. Zde jsou přílet k Bennu a jeho rotace nasnímané kamerou PolyCam:
 

Sonda kolem asteroidu manévrovala a postupně si ho prohlížela ze všech možných úhlů. Tohle jsou pohledy na jeho severní respektive jižní pól pořízené kamerou MapCam:
 

31. prosince 2018 pak sonda přešla na oběžnou dráhu kolem Bennu pouhý kilometr a půl nad jeho povrchem. Během této orbitální fáze družice nesbírá vědecká data - cílem je poskytnout řídícímu týmu zkušenosti s obíháním tak malého objektu. Orbita se zdá být stabilní a zatím nebyly potřeba žádné korekční manévry. Zde jsou snímky pořízené navigační kamerou NavCam:
 

Images credit: NASA / Goddard / University of Arizona / Lockheed Martin