Témata

1991VG 1994AW1 1I('Oumuamua) 1P(Halley) 2001CB21 2001FO32 2001SN263 2001WR1 2002GZ32 2003SD220 2004EW95 2006OV89 2011AG5 2013FY27 2015BP519 2017OF69 2017YE5 2018AG37 2018LA 2018VG18 2019AQ3 2019MO 2019OK 2023CX1 29P(SchwassmannWachmann1) 2I(Borisov) 41P(TuttleGiacobiniKresák) 46P(Wirtanen) 67P(ČurjumovGerasimenko) 96P(Machholz) Actaea Agamemnon AGU2017 Akatsuki Albireo Aldebaran Algol Amphitrite Annefrank Antares Apophis Arawn Arecibo Ariel Arrokoth asteroidy Atlas aurora Bamberga Bennu Beresheet Betelgeuse Bienor blesky C2010U3(Boattini) C2013US10(Catalina) C2014W10(PanSTARRS) C2017K2(PanSTARRS) C2018V1(MachholzFujikawaIwamoto) C2018Y1(Iwamoto) CAESAR Cassini Ceres CME Dactyl Daphnis DART Dawn Deimos DES DESTINY+ Didymos Dione Donaldjohanson Dragonfly družice Dysnomia Echeclus ElstPizzaro ELT ELVES Enceladus Epimetheus EPSC2017 EPSCDPS2019 Eris Eros erupce Europa Eurybates exoplanety Florence Gaia galaxie Galileo Ganymed Gaspra Gault Gonggong Haumea Hayabusa2 Hebe Hektor Hera Hi'iaka Hippocamp Hubble Huya hvězdokupy hvězdy Hydra Hygiea Hyperion Chandrayaan2 Chang'e4 Chariklo Charon Cheops Chiron Iapetus IAU Ida Ilmarë InSight Io Iridium Iris ISRO ISS Itokawa Julia Juno Jupiter Kaʻepaokaʻāwela Kamoʻoalewa KBOs kentauři Kepler Kerberos komety Leleākūhonua Leucus lidé LMC LPSC2018 LPSC2019 LPSC2021 LRO LSST Lucy Lutetia M1 M22 M42 Makemake ManwëThorondor Mars Mathilde MBAs Merkur Měsíc MESSENGER meteority meteory Mimas Mira mlhoviny MoshupSquannit Namaka NEOs NEOWISE Neptun NewHorizons Nix Oberon obloha okultace Opportunity Orcus Orus OSIRISREx OSSOS Pallas Pan PanSTARRS PatroclusMenoetius PDC2019 Phaethon Phobos Phoebe Planeta9 Plejády plutina Pluto Polymele prach Prometheus prstence Psyche Quaoar rakety Regulus Rhea Rosetta rovnodennost Ryugu Salacia Saturn SDO SDOs Sedna sednoidy Sirius Skamandrios skřítkové skvrny Slunce slunovrat SOFIA SOHO sopky Soustava SSOLS STEVE Styx Subaru Swift Šteins Tethys Titan Titania TNOs Toutatis Triton trojané TyphonEchidna Umbriel úplněk Uran Vanth Varda Varuna Venuše Vesta VLT Vulkán Země Zubenelgenubi

úterý 14. května 2019

Další studie fenoménu STEVE

STEVE [stýf] je jedním z dosud neobjasněných atmosférických úkazů.
Vypadá jako dlouhá, světlá, většinou nafialovělá stuha občas doprovázená zeleným vrásněním.


Nedávno si ho lidé začali více všímat a nyní je odborně studován nejen pozorováními ze země ale i shora pomocí orbitálních satelitů v magnetosféře a v ionosféře (THEMIS, DMSP, SWARM). Zdá se, že poruchy vysoko v magnetickém poli mohou občas vyslat izolovaný proud elektronů směrem k zemi i nad jižnějšími zeměpisnými šířkami. Elektrony klasickým způsobem excitují atomy kyslíku jako v případě polárních září - to jsou ony zelené „zuby“. Světlý pruh, tedy samotný STEVE, sice s touto lokální geomagnetickou bouří nějak souvisí, ale co přesně ho způsobuje, stále jasné není, protože elektrony to nejsou. Alespoň už si ale začínáme dělat obrázek o tom, co se v něm děje - jedna z družic SWARM totiž ve výšce 300 km nad zemí proletěla přímo skrz jednoho „Stýva“ a naměřila v něm skokový nárůst teploty o 3000 °C a proudění ionizovaných částic rychlostí 6 km/s. Možná je tento horký iontový proud nějak svázán přímo s narušeným magnetickým polem ve větších výškách?


     

pondělí 13. května 2019

Lámání Bruntova šelfu

Od Antarktidy se patrně brzo odlomí ledovec o rozloze 1 700 km2.

Kvůli dvěma sbíhajícím se prasklinám v Bruntově ledovém šelfu byla již v letech 2016-2017 přemístěna polární výzkumná stanice Halley VI o něco hlouběji do vnitrozemí. Jakmile se obě praskliny setkají u McDonaldova ledového vrásnění, bude to, jakoby Bruntovu šelfu odpadl nos. Vzniknuvší ledovec sice bude asi 3,5× menší než ten, který se odlomil od šelfu Larsen 12. července 2017 a na volný oceán začal odplouvat v září 2018, přesto ale bude patřit mezi největší zaznamenané ledovce.



      

čtvrtek 9. května 2019

Extrasolární astronomie napříč tisíciletími

Psal se rok 48 před naším letopočtem. Hvězdopravcům v tehdejší Číně, proslulým jejich pečlivým zaznamenáváním nebeských událostí, neunikla nová hvězda, která se nakrátko objevila na obloze. Než tato nova stihla zase pohasnout, zakreslili její pozici do svých hvězdných map a pak se na ní na dva tisíce let zapomnělo. Nyní astronomové pomocí moderních přístrojů objevili její pozůstatek - slabou mlhovinu schovanou v kulové hvězdokupě M22 v souhvězdí Střelce. Potvrdili tím tak jedno z nejstarších zaznamenaných pozorování kosmické události proběhlé daleko za hranicemi Sluneční soustavy. Dalšími příklady dávné extrasolární astronomie sahajícími ještě hlouběji do historie jsou příběhy původních obyvatel Austrálie a také kalendáře starých Egypťanů, popisující proměnnost jasu některých výrazných stálic noční oblohy.


Image credit: NASA / ESA / HST / University of Göttingen / F Göttgens (IAG)

středa 8. května 2019

Dlouhotrvající skvrna na Slunci

Na viditelný povrch Slunce se před pár dny vrátila skvrna, jejíž příběh se začal psát již 19. března. Tehdy na Slunci rychle vyrostla aktivní oblast označená AR2736, která ještě než zapadla, stihla vyprodukovat erupci intenzity C4.8. Oblast pak přežila cestu přes odvrácenou sluneční polokouli, aby se po dvou týdnech vrátila jako nečekaně velká skvrna AR2738. Jedna sluneční otočka však evidentně této skvrně nestačila, a tak se nyní vrátila podruhé s novým označením AR2740. Navíc se vůbec nezdá, že by její energetická potence po měsíci a půl jakkoli ochabla. Právě naopak - vyprodukovala několik Céčkových erupcí, z nichž nejsilnější (C9.9) téměř dosáhla střední kategorie M, což je v období minima sluneční aktivity spíše vzácností. Poslední podobně silná erupce nastala v říjnu 2017.

     credit: Martin Wise

 Tato dlouhověká skvrna je navíc následována oblastí AR2741, s níž má propojené magnetické pole.


Podívejte se na aktivitu obou oblastí AR2740 & AR2741 v různých vlnových délkách prostřednictvím družice SDO.



     credit: NASA / SDO / AIA / HMI

     

Aby toho nebylo málo, produkuje oblast AR2740 silné radiové emise, které dokonce vykazují velmi neobvyklou dříve nepozorovanou strukturu („feathers“).

     credit: Thomas Ashcraft

úterý 7. května 2019

Zákryt hvězdy planetkou Huya

Planetka (38628) Huya je trans-neptunickým objektem konkrétně patřící do populace plutin, jejichž oběžná perioda je v rezonanci 2:3 s periodou Neptunovou. V době jejího objevu v roce 2000 se jednalo o po Plutu druhý nejjasnější tehdy známý trans-neptunický objekt. Průměr Huyi je okolo 400 km a v roce 2012 u ní byl pomocí Hubbleova teleskopu objeven souputník zhruba poloviční velikosti.

Letos 18. března přešla Huya před vzdálenou hvězdou, jejíž svit tak na několik okamžiků zastínila. Úkaz byl pozorovatelný z východní Evropy a zejména astronomové v Rumunsku naplánovali koordinovaná pozorování, přičemž zákryt zaznamenali z deseti stanovišť rozprostřených po celé zemi. Dalších dvanáct detekcí je hlášeno z okolních států, nad kterými stín Huyi přecházel. Budou-li všechna data použitelná, jedná se o slušný úspěch - pozorování hvězdného zákrytu trans-neptunickým objektem z 22 míst současně totiž není zrovna obvyklá kadence. Možná půjde dokonce o nečetnější pozorování okultace takto vzdáleným objektem. Čím více stanovišť je do pozorování zapojeno, tím přesnější informace o tvaru planetky lze poté z dat vyčíst. Na konkrétní výsledky je však ještě velmi brzy - nějakou dobu totiž trvá, než se všechna pozorování dají dohromady, zpracují se a vyvodí se z nich závěry vhodné k publikaci. Zatím se alespoň můžeme podívat na několik videí ukazujících průběh zákrytu:

 

pondělí 6. května 2019

Benben ve 3D a další kamení

Prohlédněte si největší balvan na asteroidu Bennu přezdívaný Benben.

Cross-eye snímek (je potřeba zašilhat, aby oba obrázky splynuly v jeden trojrozměrný):

3D anaglyf pro červenomodré brýle a 3D gif zmorfovaný ze dvou snímků:

Benben s přidanou postavou astronauta pro představu o gigantických rozměrech tohoto balvanu:

V oficiální galerii mise OSIRIS-REx navíc od poslední zdejší procházky krajinou asteroidu Bennu přibylo několik dalších snímků:

Tento 22 metrový kráter plný jemného materiálu nacházející se na severní polokouli Bennu patří mezi lokality zvažované pro odběr vzorků:

Images credit: NASA / Goddard / Univerzity of Arizona

neděle 5. května 2019

Přes 20 000 blízkozemních asteroidů

Prakticky denně jsou objevovány nové planetky přibližující se na svých drahách kolem Slunce k Zemi. Letos 27. dubna překročil počet známých blízkozemních planetek hodnotu 20 000. Většinu „velkých“ (řádově v kilometrech) blízkozemních asteroidů už jsme objevili. V současnosti objevované blízkozemní asteroidy jsou veliké převážně v řádu metrů až desítek metrů a občas ještě i stovek metrů.

Ohledně nadcházejících zajímavých přiblížení nás čeká průlet 1,3 km velikého binárního asteroidu (66391) 1999 KW4, jenž nás koncem května sice mine o zhruba 5 milionů kilometrů, ale poskytne tím alespoň příležitost pro koordinovaná pozorování optickými přístroji i radarem.

     radarové snímky asteroidu 1999 KW4 s jeho měsíčkem z roku 2001 | credit: NASA / Goldstone

sobota 4. května 2019

Inspirativní Psyche

Jedna z nejočekávanějších vesmírných misí následujících let - průzkum kovové planetky (16) Psyche - inspiruje studenty k umělecké tvorbě propojující lidskou psýché, s Psyché bohyní, s Psyche planetkou i stejnojmennou sondou. Jejich rozličné výtvory najdete na stránce Psyche Inspired.



     


pátek 3. května 2019

Přípravy na první test planetární obrany (#PDC2019)

Velkým tématem na letošní Konferenci o obraně planety byla připravovaná mezinárodní mise Double Asteroid Redirection Test (DART), jejímž úkolem bude ověřit, je-li kinetický impaktor použitelným řešením pro odklon asteroidu na kolizní dráze se Zemí. Objektem, na kterém se bude princip impaktoru testovat, je binární asteroid Didymos. Aby nehrozilo, že se jeho dráha nechtěně ovlivní špatným směrem, narazí sonda DART jen do Didymova měsíčku (Didymos B nebo také Didymoon) a efekt se tak projeví pouze na jeho oběžné dráze kolem primárního tělesa (Didymos A nebo prostě jen Didymos).


Jediným průzkumným přístrojem na palubě sondy DART bude kamera nazvaná akronymem DRACO (Didymos Reconnaissance and Asteroid Camera for OpNav). Odvozená je od kamery LORRI, která nám ze sondy New Horizons poskytla snímky Pluta a Ultima Thule (viz například Pestrá paleta PlutoPluto od Seána a Romana, Ostřejší pohled na Ultima Thule v barvách či Nejdetailnější snímky Ultima Thule). DRACO sice nebude mít žádné barevné filtry, nicméně její černobílé snímky plně poslouží (a vlastně se i více hodí) pro primární úkol kamery, jímž je poskytnout týmu data pro optickou navigaci (OpNav) a sondě pro autonomní navigaci v poslední fázi přiblížení (SmartNav). Otestovat navigaci před přiblížením k hlavnímu cíli půjde během možného průletu sondy kolem jiného binárního asteroidu (385186) 1994 AW1. Pokud bude tento průlet v rámci harmonogramu mise schválen, dojde k němu během června až července 2022, zatímco kolize sondy s Didymoonem přijde na konci září téhož roku. Kromě navigace však díky snímkům získáme také lepší představu o tvaru a dalších parametrech obou binárních systémů AW1 a Didymos, uvidíme zblízka povrch Didymoonu a budeme moci přesně určit konkrétní místo, kam sonda narazí - poslední snímek by totiž mohl být odeslaný jen sedm sekund před nárazem a mít rozlišení až čtvrt metru na pixel. Sonda DART bude navíc zároveň technologickým demonstrátorem, jelikož bude sestavená z inovativních zařízení jako roletové solární články ROSA, iontový pohon NEXT-C, nová integrovaná avionika či levná, ale efektivní vysokozisková anténa.

 

Spolu se sondou DART navíc pravděpodobně poletí malý cubesat LICIA postavený firmou Agrotec pod záštitou Italské kosmické agentury. Ten by měl kolem Didymoonu proletět pět minut po zásahu sondou DART a podívat se na bezprostřední následky kolize.

 

O pět let později by do zasaženého systému Didymos-Didymoon mohla přiletět následnická evropská sonda Hera. Rozpracovaný projekt ještě není definitivně schválen, ale vše se zdá být na dobré cestě k jeho realizaci. Hera kolem Didyma zůstane obíhat a zevrubně prozkoumá obě tělesa se zaměřením na efekty způsobené předchozím impaktem DARTu.

 

S Herou by měly letět dva cubesaty, z nichž jeden, APEX, je připravován Švédsko-Finsko-Německo-Českým konsorciem.


Další prezentace na konferenci #PDC2019 ohledně mise DART se zabývaly hlavně simulacemi impaktu sondy DART na Didymoon a modelováním následků na jeho povrch, orbitální parametry a vyvržený materiál:

Další čtení o asteroidu Didymos a o plánovaných misích k různým dalším planetkám:

čtvrtek 2. května 2019

Deset roků do průletu Apophise (#PDC2019)

Jaffa, kree! V pátek 13. dubna 2029 proletí kolem Země čtyřistametrový asteroid (99942) Apophis.
Prosmýkne se dokonce ještě blíže, než Zemi obíhají geostacionární telekomunikační družice.
Jedná se o největší asteroid, o kterém víme, že se má k Zemi dostat takhle blízko.

   

Na letošní Konferenci o obraně planety (#PlanetaryDefense | #PDC2019) byl Apophisovi věnován celý panel prezentací:

Charakteristiky asteroidu Apophis:
    

Jak se během blízkého průletu u Země mohou parametry Apophise změnit:
    

Koncepty a návrhy robotických misí k Apophisovi:
    
    
   

Další těsné průlety asteroidů kolem Země v následujících letech:
   

středa 1. května 2019

Le Grand Nuage de Magellan

Tým francouzských astronomů „Ciel Austral“ pořídil pomocí jejich dálkově ovládaného teleskopu v Chile parádní snímek Velkého Magellanova oblaku (satelitní galaxie Mléčné dráhy). Mozaika je složená z 16 zorných polí poskládaných do jednoho obrázku o 240 milionech pixelech. Celkový expoziční čas činí 1060 hodin.

Varianta vlevo zobrazuje viditelné barevné kanály (RGB) a pásma vodíku (Hα-656 nm) a kyslíku (OIII-500 nm) zatímco na variantě vpravo díky speciálnímu filtru pro světlo o 672 nm (pásmo síry) a Hα a OIII filtrům vynikají hlavně rozličné mlhoviny obklopující střed Velkého Magellanova oblaku. Obrázky v plném rozlišení najdete na stránce týmu Ciel Austral.



Images credit: Ciel Austral - Jean Claude Canonne, Philippe Bernhard, Didier Chaplain, Nicolas Outters, Laurent Bourgon

Pozorování asteroidu Didymos (#PDC2019)

     credit: Northern Arizona University / Colin Chandler

Tato tečka líně se ploužící mezi hvězdami je blízkozemní asteroid (65803) Didymos.
Sekvence pořízená dalekohledem VLT zachycuje zhruba šest hodin Didymova pohybu oblohou.
Didymos je binární planetka neboli asteroid s vlastním měsícem. Asi 15 % blízkozemních asteroidů má svého souputníka.
Samotný Didymos měří zhruba tři čtvrtě kilometru, zatímco jeho měsíc Didymos B (přezdívaný „Didymoon“) má asi 160 metrů.

     

Většina informací o tomto binárním asteroidu pochází z roku 2003, když byl dobře pozorovatelný při jeho přiblížení k Zemi. Nyní astronomové využili pozorovacího okna mezi lednem a dubnem 2019, aby o něm získali další poznatky. Zejména je potřeba přesně zjistit oběžnou periodu Didymoonu, která bude předmětem důležitého experimentu. Didymos je totiž jedním z objektů, které by se během dvacátých let měly odkrýt našim zrakům. V červenci 2021 by na Falconu 9 měla odstartovat sonda DART, která o rok později trefí Didymova průvodce. Zásah by měl měřitelně pozměnit jeho oběžnou dráhu kolem primárního tělesa a ověřit možnosti pro odklon případného nebezpečného asteroidu na kolizní dráze se Zemí.