Nedávné průlety blízkozemních asteroidů

Největší pozornost mezi blízko prolétajícími asteroidy si letos vysloužil objekt označený (66391) 1999 KW₄, který 25. května proletěl 5,2 milionu kilometrů od Země (14× dál než Měsíc). Jedná se o binární planetku neboli asteroid s vlastním měsíčkem. Hlavní složku s průměrem zhruba 1,4 km obíhá ve vzdálenosti 2,6 km měsíček velký asi 360 m. Koncem srpna pak byly oba objekty pojmenovány po pobřežním obrovi a jeho ženě z legend indiánů kmene Mohegan: Moshup a Squannit

    Při květnovém průletu se na prolétající dvojici zaměřila spousta observatoří včetně ESO s osmimetrovými dalekohledy VLT:

     credit: ESO  / VLT / SPHERE

 ¤ ESO: ESO contributes to protecting Earth from dangerous asteroids

     

     

 ¤ AstronomyNow: Double asteroid tracked by VLT in planetary defence test

 ¤ Astro.cz: ESO pomáhá chránit Zemi před nebezpečnými planetkami

 ¤ CentauriDreams: 1999 KW₄: Close-Up of a Double Asteroid

 ¤ EarthSky: Video: Asteroid 1999 KW₄ as it swept past

     

     

     

    Radarový snímek Moshup a Squannit z roku 2001:

     credit: Arecibo Observatory in Puerto Rico / NASA / NSF

---

Evropská jižní observatoř ESO se podílela také na vyloučení možnosti zásahu Země asteroidem 2006 QV₈₉, který nás pak bezpečně minul 9. září:

 ¤ EarthSky: No, asteroid 2006 QV₈₉ won't strike Earth in September 2019
 ¤ ESA: ESA confirms asteroid will miss Earth in 2019

---

Naopak přímý zásah jsme dostali malým asteroidem 2019 MO. Jednalo se teprve o čtvrtý případ v historii, kdy se nám podařilo objevit asteroid ve vesmíru ještě předtím, než zasáhl Zemi:

 ¤ LivingFuture: Vzácné pozorování planetky ještě předtím, než vstoupila do atmosféry Země
 ¤ Comets&Asteroids: Small Asteroid 2019 MO impacted Earth on June 22
 ¤ CentauriDreams: Progress on Asteroid Discovery, Impact Mitigation
 ¤ EarthSky. A small asteroid hit us last weekend

---

Tak říkajíc „o fous“ jsme to měli 24. července, kdy Zemi o pouhých 65 000 km minul zhruba stometrový asteroid 2019 OK. Nejhorší na tom je, že byl objeven až v den průletu, takže kdyby měl namířeno na nějaké město, neudělali bychom s tím zhola nic, dokonce ani nestihli evakuovat:

 ¤ TheConversation: An asteroid just buzzed past Earth, and we barely noticed in time

 ¤ Planetky: Těsně nás minul stometrový asteroid

I tato událost tak přispěla k tomu, že se NASA konečně rozhodla realizovat výkonný infračervený dalekohled pro hledání právě takovýchto potenciálních zabijáků měst. S největší pravděpodobností bude postaven na základě návrhu družice NEOCam, která získala částečné financování už při posledním výběru misí kategorie Discovery:

 ¤ UniverseToday: This Summer's Asteroid Near-Miss Helped Greenlight NASA's NEOCam Mission to Search the Skies for Killer Spacerocks

 ¤ PlanetarySociety: NASA to Build New Asteroid-Hunting Space Telescope

 ¤ Kosmonautix.cz: NASA chce teleskop hledající planetky

---

Na závěr přidávám dvě prezentace z 21. setkání Skupiny pro vyhodnocování malých těles (SBAG21):

  O loňském přiblížení komety 46P/Wirtanen na třicetinásobek vzdálenosti Měsíce a o souvisejících pozorováních této blízkozemní komety:

    Comet Wirtanen Observing Campaign

     

  O pozorování blízko prolétajících asteroidů obří radiovou anténou Arecibo:

    Arecibo Observatory Planetary Radar Program

     

Planetka Iris

Sedmá objevená planetka ve Sluneční soustavě (7) Iris patří se svými 200 km mezi větší kousky Hlavního pásu asteroidů. Na tyto velké asteroidy v posledních letech zaměřuje svou adaptivní optiku dalekohled VLT/SPHERE v Chile, a tak si je můžeme prohlížet, i když zblízka u nich žádná průzkumná sonda nebyla.

     Credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / J. Hanuš et al. (2019)

Na těchto snímcích bylo identifikováno minimálně osm kráterů a několik dalších kandidátů. Celkový tvar Iris navíc vykazuje velké vykousnutí na jejím rovníku, což je interpretováno jako jizva po gigantické kolizi. Jelikož ale s Iris není spojená žádná kolizní rodina menších asteroidů na podobných drahách, muselo k případné srážce dojít již dávno (minimálně před třemi miliardami let).

     Credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / J. Hanuš et al. (2019)

Spektroskopicky se planetka Iris podobá klasickým LL chondritům a odpovídá jim i svojí průměrnou hustotou 2,7 g/cm^-3. Proto se Iris již dříve uvažovala jakožto zdroj těchto meteoritů a dávná velká kolize, jež po sobě zanechala viditelnou jizvu na Irisině rovníku, do této myšlenky zapadá.

Hlavním autorem studie snímků Iris z VLT/SPHERE je český astronom Josef Hanuš z Karlovy univerzity:
The shape of (7) Iris as evidence of an ancient large impact?

S adaptivní optikou na prohlídku asteroidů

Technologie adaptivní optiky, která dokáže anulovat vliv zemské atmosféry na rozmazání snímků nebeských objektů, posunula pozemní astronomii na další level. Snímky asteroidů pořízené adaptivní optikou SPHERE skrz jeden z osmimetrových dalekohledů VLT Evropské jižní observatoře jsou natolik detailní, že na nich lze obstojně identifikovat základní geologické útvary na povrchu pozorovaných planetek. Úroveň dosažených detailů lze porovnat na snímcích pětisetkilometrové protoplanety Vesta, což je druhá největší planetka v Hlavním pásu asteroidů a svého času u ní pobývala orbitální sonda Dawn. Rozlišení dosažitelné kosmickou sondou při blízkém průzkumu je (a asi i zůstane) nepřekonatelné, ovšem pomocí adaptivní optiky můžeme ze Země získat informace o velkém počtu světů a třeba mezi nimi vytipovat ty, které si dedikovanou misi zaslouží.

Vlevo jsou snímky Vesty pořízené ze Země aparaturou VLT/SPHERE a uprostřed a vpravo jsou pro porovnání data poskytnutá sondou Dawn:

V Hlavním pásu asteroidů mezi bezpočtem různorodých světů existují spolu s Vestou jen tři další planetky dosahující rozměru alespoň 500 km. Společně se jim říká „Velká čtyřka“ a díky VLT/SPHERE máme nyní alespoň základní představu o jejich vzhledu:

U Ceres a Vesty jsou díky sondě Dawn, jež je zmapovala z jejich oběžné dráhy, k dispozici i mnohem detailnější pohledy. Nicméně zbylí dva členové Velké čtyřky ani většina dalších asteroidů se žádného blízkého průzkumníka v dohledné době nedočká. Astronomové naštěstí pomocí VTL/SPHERE pozorovali již několik desítek středně velkých asteroidů Hlavního pásu a postupně publikují jejich zjištěné charakteristiky. Přečíst si (a prohlédnout si snímky) můžete například o asteroidech Hebe, Julia, Psyche či Daphne. 

Images credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / Romain Fétick et al. (1,2) / Pierre Vernazza et al. (3)

Closing the gap between Earth-based and interplanetary mission observations: Vesta seen by VLT/SPHERE

VLT/SPHERE Spies Rocky and Icy Worlds

Uran není nudná planeta!

   Ledoví obři Uran a Neptun jsou z hlediska průzkumu docela opomíjené planety. Samozřejmě tomu nahrává jejich velká vzdálenost, ale v případě Uranu tomu napomohly i snímky z Voyageru 2 - jediné sondy, která ledové obry navštívila. Na nich totiž Uran nevykazoval žádné útvary v atmosféře a vypadal jen jako chabá modrozelená koule. Dlouho proto byl považován za nejnudnější planetu Sluneční soustavy. Zde si na snímcích z pěti různých observatoří ukážeme, že tomu tak vůbec není.

   Na následujícím snímku od Voyageru 2 jsou dobře vidět prstence Uranu, které zrovna byly zpříma nasvícené Sluncem. Jak se s oblibou říká - Uran na své dráze jakoby válí sudy - jeho rotační osa leží téměř v rovině jeho oběžné dráhy, což přináší extrémní sezónní změny. V době průletu sondy Voyager 2 v roce 1986 byl Uran v období slunovratu a jeho jižní pól tak byl zrovna natočen směrem ke Slunci, zatímco sever zažíval dlouhou polární noc. Na snímku je identifikováno i několik malých vnitřních měsíčků planety:

   Posuneme se o jedenáct let dopředu do roku 1997. Voyager 2 byl tou dobou už dávno za říší planet, když po průletu kolem Neptunu a jeho měsíce Tritonu mířil zcela mimo rovinu Sluneční soustavy směrem do mezihvězdného prostoru. Jediným instrumentem schopným rozumně rozlišit detaily na Uranu tak byl Hubbleův kosmický teleskop na oběžné dráze Země. Za prvé se změnila perspektiva, jelikož se Uran posunul na své dráze a léto na jeho jižní polokouli se přehouplo do druhé poloviny. Navíc Hubble na rozdíl od Voyageru má detektory schopné zachytit infračervené světlo. Tato vlnová délka nám ukázala, že atmosféra Uranu vůbec není tak jednolitá, ale je rozdělená na jednotlivé pásy a vyskytují se v ní mraky i bouře. Kolem Uranu je opět vidět i několik jeho měsíců a také prstence, které nejvíc prozrazují změnu úhlu, pod kterým Uran pozorujeme:

   Jak se postupně s rozestupem pěti roků mění perspektiva, můžeme porovnat na dalších dvou snímcích z Hubbleova kosmického teleskopu z let 1998 respektive 2003. Na druhém snímku již prstence z našeho pohledu neobepínají celou planetu, jelikož Uran se pomalu blíží ke své rovnodennosti. To přináší sluneční svit dále do jeho severních oblastí, kde se po polární noci probouzejí jasně viditelné bouře. Na těchto snímcích pořízených opět v blízkých infračervených vlnových délkách jsou také již lépe rozeznatelné oddělené atmosférické pásy:

NASA / ESA / STScI / HST

   Při pozorováních v letech 2003 a 2005 navíc Hubbleův kosmický teleskop zachytil dva do té doby neznámé prstence. Ty obkružují Uran až za systémem jeho vnitřních malých měsíčků. Vnořený v novém vnějším prstenci byl navíc objeven měsíček později pojmenovaný po královně Mab, který je pravděpodobně zdrojem prachu, z nějž je vnější prstenec utvořen:

   Zatím jsme si ukázali snímky z kosmické sondy a z kosmického teleskopu. V novém tisíciletí však vstoupily do hry i obří pozemní dalekohledy schopné rozlišit na Uranu detaily srovnatelné s tím, co dokáže Hubble z vesmíru. Následující snímky Uranu pořídil 11. a 12. července 2004 z vrcholku havajské hory Mauna Kea Keckův dalekohled s desetimetrovým primárním zrcadlem:

Lawrence Sromovsky / University of Wisconsin-Madison / W.W. Keck Observatory

   V roce 2007 nastala na Uranu rovnodennost a prstence tedy z našeho úhlu pohledu téměř zmizely. Tento přechod ročních období zaznamenaly osmimetrové dalekohledy VLT Evropské jižní observatoře umístěné na hoře Cerro Paranal v Chile. Na snímku jsou spolu s Uranem zachyceny i čtyři z pěti jeho velkých měsíců, chybí pouze Oberon. V předchozích letech byly bouře pozorovány spíše na severní polokouli Uranu, zde je ale jedna bouře vidět na polokouli jižní, kde bude postupně ubývat slunečního svitu, aby se ve dvacátých letech ponořila do dlouhé polární noci:

ESO / VLT

   Na Uranu se vyskytují také polární záře. I když slovo „polární“ je v tomto případě poněkud zavádějící. Uranovo magnetické pole je totiž značně vychýlené a magnetická osa ani neprochází středem planety. Proto se polární záře na Uranu mohou objevit v prakticky libovolných planetopisných šířkách. Následující obrázky jsou kombinací vždy tří různých snímků - fotky Uranu samotného jsou od sondy Voyager 2 z roku 1986 ve viditelném světle, snímky polárních září (ony světlé flíčky) pořídil v roce 2011 Hubbleův kosmický teleskop ve světle viditelném a ultrafialovém a prstence byly zachyceny pozemními dalekohledy observatoře Gemini taktéž v roce 2011 v infračervených vlnových délkách:

NASA / ESA / L. Lamy (Observatory of Paris, CNRS, CNES)

   Možnosti pozemní astronomie v poslední dekádě obrovským způsobem rozšířila technologie adaptivní optiky, která dokáže jemnými pohyby dalekohledu vynulovat rozmazávající efekt způsobený chvěním zemské atmosféry. Dalekohled Keck II za pomoci adaptivní optiky pořídil 25. a 26. července 2012 sekvence 117 respektive 118 snímků Uranu v infračerveném světle. Jejich kompozice jsou dosud nejlepšími snímky Uranu pořízenými ze Země. Detaily v nich viditelné jsou naprosto bezprecedentní - ostře ohraničené atmosférické pásy, vlnění podél rovníku, různé bouře a také vůbec první pohledy na Uranův severní pól, který byl donedávna ponořen ve tmě. Slunovrat na Uranu proběhne v roce 2028. Jak se k tomuto roku blížíme, vidíme sedmou planetu Sluneční soustavy z perspektivy, ze které jsme ji v takovýchto detailech ještě nikdy neviděli:

NASA / ESA / L. A. Sromovsky / P. M. Fry / H. B. Hammel / I. de Pater / K. A. Rages

   Oba modré obry (Uran i Neptun) monitoruje průběžně každý rok Hubbleův kosmický teleskop. Nejčerstvější snímky Uranu z roku 2017 a 2018 v blízké infračervené až viditelné oblasti spektra ukazují, že jeho severní pól halí neprůhledná bílá čepička mraků. Je fascinující pozorovat, jak se s postupujícím létem na Uranově severní polokouli tamní počasí dramaticky mění:

 

NASA / ESA / Judy Schmidt / A. Simon / M.H. Wong / A. Hsu

   Voyagerem jsme začali a Voyagerem také skončíme. Kromě zraku ale tentokrát zapojíme i další smysl a poslechneme si data naměřená magnetometrem a plasmovými a částicovými detektory na palubě Voyageru 2 převedená do frekvencí zachytitelných našima ušima. Slyšte, jak zní Uranova magnetosféra či jeho prstence:

 

ODKAZY:

Uranus | Wikipedia

Seasonal Changes on Uranus | Hubblesite

Keck Telescope Views of Uranus | SolarSystem.NASA

Keck pictures of Uranus show best view from the ground | Keck Observatory

Keck Telescope Images Of Uranus Reveal Ring, Atmospheric Fireworks | ScienceDaily

Keck, Hubble provide new view of Uranus' rings | Berkeley

Hubble Spots Aurorae on the Planet Uranus | Hubblesite

Uranus auroras | Starship Asterisk

High signal-to-noise images of Uranus from Keck II | The Planetary Society

Evidence for undiscovered Uranian moons in 30-year-old Voyager 2 data | Astronomy Now

Uncertain Journey: 30 Years Since Voyager 2’s Encounter With Uranus (Part 1) | AmericaSpace

Mysterious World: 30 Years Since Voyager 2’s Encounter With Uranus (Part 2) | AmericaSpace

What Do Uranus’s Cloud Tops Have in Common With Rotten Eggs? | Gemini Observatory

Why Is Uranus The Only Planet Without Interesting Features On It? | Forbes

Uranus: Orbital Tilt from a Cataclysmic Collision | Centauri Dreams

Did Something Massive Smash Into Uranus? | Gizmodo

Uranus in Near-infrared | Judy Schmidt Flickr

Počasí modrých obrů | Planetoviny

Planetky v kurzu #3 - Trojané zdálky

   Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost malých světů. Není proto divu, že se je snažíme zkoumat všemi dostupnými prostředky...

Planetky v kurzu #1 - Blízkozemní objekty | Planetky v kurzu #2 - Kuiperův pás

   Jako trojany označujeme objekty lapené v libračních centrech L4 a L5 dvou vzájemně se obíhajících větších těles. Vyrovnání gravitačního působení v těchto bodech zajišťuje dynamicky stabilní oblasti 60° před sekundárním tělesem a 60° za ním. Zejména v případě dvojice Slunce-Jupiter jsou tyto oblasti obývány bohatou populací planetek.

Jupiter's Trojans - Sextiles to Jupiter

   Největším mezi trojany je planetka (624) Hektor, což je Jupiterův trojan nacházející se v bodě L4. To nejlepší, co k Hektorovi máme, jsou snímky z Hubbleova kosmického teleskopu, podle kterých to vypadá, že by mohlo jít o kontaktní binární těleso. Ve své velikostní kategorii je Hektor jedním z nejvíce protažených těles, jelikož jeho delší osa měří zhruba 370 km a ta kratší jen 200 km. Hektor má navíc ještě zhruba dvanáctikilometrový měsíček pojmenovaný Skamandrios. Ten byl potvrzen Keckovým dalekohledem.

Imaging Observations of Asteroids with Hubble Space Telescope | The Puzzling Mutual Orbit of the Binary Trojan Asteroid (624) Hektor

Souhrn známých parametrů a vědeckých prací o systému Hektor-Skamandrios

Twitter - Franck Marchis‏ (@AllPlanets)

   Čeští astronomové navíc identifikovali skupinu několika menších trojanů, kteří s Hektorem tvoří kolizní rodinu. Ta mohla vzniknout spolu s měsíčkem Skamandriem při nějakém impaktu, který z původního tělesa urazil několik menších. Rodina je to neobvyklá, jelikož je zcela unikátní, aby mateřské těleso kolizní rodiny vykazovalo spektrální typ D, což je právě Hektorův případ.

   Přímo k Hektorovi se zatím žádná vesmírná sonda nechystá, a tak zůstáváme odkázáni na teleskopický průzkum. Nedávno byly publikovány výsledky podrobné spektrální analýzy Hektora ve viditelné a blízké infračervené oblasti, přičemž astronomové pomocí dalekohledu TNG (La Palma, Španělsko) rovnou proměřili i druhého největšího Jupiterova trojana jménem (911) Agamemnon pohybujícího se taktéž v bodě L4. Oba největší trojané jsou spektrálního typu D a povrch ani jednoho z nich nevykazuje známky přítomnosti vodního ledu ani nebyla pozorována žádná koma ani jiná kometární aktivita. Podrobnosti naleznete v publikaci Rotationally-resolved spectroscopy of Jupiter Trojans (624) Hektor and (911) Agamemnon.

   Když Agamemnon v roce 2012 na své cestě oblohou přecházel před vzdálenou hvězdou, astronomové v severovýchodní Americe zaznamenali i krátký sekundární zákryt, což by znamenalo, že i Agamemnon má svůj vlastní asi pětikilometrový měsíček. Výsledky pozorování rozebírá studie Occultation Evidence for a Satellite of the Trojan Asteroid (911) Agamemnon a průběh zákrytu je krásně vidět na následujícím videu:

   Ani Agamemnon zatím neočekává návštěvu ze Země, a tak se stejně jako u Hektora musíme spokojit jen s rozmazanými teleskopickými snímky. Následující sekvenci pořídila adaptivní optikou observatoř VLT. Černý kroužek označuje předpokládanou orbitu výše zmiňovaného měsíčku, na nějž však rozlišovací schopnosti VLT nestačí. Dokonce ani samotný Agamemnon měřící necelých 170 km není pořádně rozlišen.

VLT / NACO

   Na závěr ještě zmíním, že bohatou populaci relativně velkých trojanů na své dráze hostí také planeta Neptun. Vzhledem ke značné vzdálenosti je však poznání o Neptunových trojanech dosti skromné. Astronom David Jewitt však nedávno publikoval studii The Trojan Color Conundrum zabývající se barvami trojanů. Zdá se že navzdory odlišné vzdálenosti od Slunce a celkově různému prostředí jsou si Jupiterovi a Neptunovi trojané barevně dosti podobní, zatímco se liší od populací ostatních malých těles. To naznačuje buď jejich stejný původ nebo to, že obě skupiny prošly nějakým podobným procesem, který takto shodně změnil jejich barvy.

Jewitt (2017) / Dandy et al. (2003)

Neptunovi ani největší Jupiterovi trojané se blízkého průzkumu sice zatím nedočkají, nicméně plány na mise do Jupiterových libračních center existují! Na průzkum několika trojanů se můžeme těšit na přelomu dvacátých a třicátých let. Kteří to budou konkrétně, to si povíme v některém z dalších dílů seriálu Planetky v kurzu...

VLT mapuje asteroidy

   Jak už jsem avizoval dříve, přístroj SPHERE nainstalovaný na Velmi velkém dalekohledu Evropské jižní observatoře v Chile zachycuje (mimo jiné) bezprecedentní snímky asteroidů v Hlavním pásu. Obrázky získané tímto obřím teleskopem nyní odhalují detaily, které ještě nedávno byly vyhrazeny jen pro snímače kosmických sond. Tímto bez přehánění nastoupila nová éra pozemní astronomie.

VLT’s SPHERE spies rocky worlds
ESO / VLT / Vernazza et al.

   Obzvláště nadšený jsem ze snímku planetky Pallas, což je třetí největší asteroid v Hlavním pásu. Zde vykazuje dosti hrbolatý povrch nebo třeba jednu světlejší oblast v pravé dolní části. Těžko se dá soudit, jestli všechny útvary souvisí jen s impaktními krátery nebo jestli vidíme i následky jiných geologických procesů. Kombinací s dalšími měřeními ale vědci jistě přijdou na mnohé zajímavosti. 

   Nejvíce mě ovšem zaujalo, jak se Pallas jeví kulatá! Ze starších snímků Hubbleovým teleskopem vypadala Pallas přeci jen poněkud šišatější. Celkově bude zajímavé porovnat nová data s pozorováními Hubblem z roku 2007.

Vlevo je Pallas, jak nám ji roku 2007 ukázal Hubbleův kosmický teleskop (HST).
Vpravo je nový vymazlený pohled Velmi velkým dalekohledem (VLT).

Bude si nyní tento více než pěti set kilometrový balvan (opět) nárokovat titul trpasličí planety? Vyvolají tyto nové snímky tolik otázek, že to některou z kosmických agentur inspiruje vyslat k Pallas průzkumnou sondu? Hlavní pás planetek toho k objevování nabízí mnoho, takže hurá do vesmíru!

'Oumuamua - První posel z dálav

   Objevený teleskopem Pan-STARRS na Havaji; pojmenovaný havajským výrazem pro 'posla z dálky, který přichází jako první' - mezihvězdný balvan 1I/'Oumuamua nepřestává fascinovat astronomickou komunitu.

   Evropská jižní observatoř včera publikovala výsledky pozorování tohoto exo-asteroidu dalekohledem VLT. Nebesa nepřestávají překvapovat, jelikož tenhle mezihvězdný objekt se nepodobá ničemu, co jsme dosud viděli.

Umělecká představa extrémně protaženého balvanu 'Oumuamua
Credit: ESO / M. Kornmesser

   VLT potvrzuje a dále upřesňuje předchozí poznatky získané menšími dalekohledy. Tvar objektu je velmi protažený. Na délku měří zhruba 400 metrů a nejspíše se jedná o pevné kamenné, možná i kovové, těleso. Kosmickým zářením ošlehaný povrch má tmavě červenou barvu a netrousí se z něj žádná zrnka prachu. Rotační perioda tohoto vesmírného lingamu je 7,3 hodiny.

 

 

Jako kdyby Sluneční soustavou proletěl obří menhir.

It’s the 1st known interstellar asteroid

Kombinovaný snímek z dalekohledů VLT a Gemini zachycuje pohyb 'Oumuamua mezi hvězdami.
Credit: ESO / K. Meech et al.

   Nedávnou historii objevu první planetky z vnějšího prostoru shrnuje a další informace doplňuje tradičně čtivý článek na blogu Planetary Mechanics: An interstellar asteroid.

   Podobnost celé události se sci-fi příběhem Arthura C. Clarka 'Setkání s Rámou' poeticky popisuje článek na blogu Systemic. Na stejném blogu se Greg Laughlin(@) zamýšlí nejen nad vzácností tohoto setkání z pohledu samotného asteroidu (ten se pravděpodobně takhle těsně k žádné další hvězdě nepřiblíží po následující kvadriliony let), ale také nad nepřeberným množstvím podobných objektů, které musí samostatně bloumat Galaxií.

   Další shrnutí informací známých krátce po objevu 'Oumuamua nabízí příspěvek do časopisu Nature: Discovery and Characterization of the First Known Interstellar Object. K zakoupení je pak aktuální recenzovaná publikace od stejného týmu autorů: A brief visit from a red and extremely elongated interstellar asteroid.

   Po původu mezihvězdného nomáda pátrali astronomové z Poznańské univerzity a z Polské akademie věd. Jako docela slibný kandidát se jeví hvězdný systém Ross 780. Jejich detektivní práce je k nastudování zde: On the dynamical history of the recently discovered interstellar object A/2017 U1 – where does it come from?

   A konečně článek v češtině ke včerejší tiskové zprávě nabízí například portál Náš Vesmír: ESO: 'Oumuamua se nepodobá žádnému známému tělesu ze Sluneční soustavy. O mezihvězdném poutníkovi však píše i Česká televize nebo Lidovky.

Seznam odkazů na publikace, články a videa

Střípky z průzkumu Hlavního pásu asteroidů

   Hlavní pás asteroidů nacházející se ve Sluneční soustavě mezi drahami Marsu a Jupiteru je domovem nespočtu rozličných kamínků, balvanů, skal a planetek mnoha různých vlastností i velikostí. U většiny z nich jsme ve věci jejich průzkumu odkázáni na vzdálená pozorování pozemními či kosmickými teleskopy. I taková pozorování ovšem přinášejí zajímavé objevy...

   U několika asteroidů byla detekována lehká kometární aktivita. Mezi nimi je i pátý největší asteroid (704) Interamnia [~320 km] nebo blízkozemní (162173) Ryugu [~1 km], naopak jedno z nejmenších těles, které brzy uvidíme zblízka. Dále byly známky vodní páry detekovány u asteroidů (145) Adeona [~150 km] a (1474) Beira [~40 km] a u planetky (779) Nina [~80 km] byla aktivita viděna opakovaně. Hodí se podotknout, že pouze asteroid Ryugu má rozměry srovnatelné s malými kometami. Ostatní zmíněné planetky jsou poměrně velké hroudy, Interamnia se dokonce blíží těm úplně největším v celém Pásu. Proces uvolňování páry bude pravděpodobně poněkud pozvolnější oproti běžným kometám, u kterých při přiblížení ke Slunci náhle sublimují větší objemy povrchových i podpovrchových ložisek těkavých látek a strhávají s sebou i kometární prach.

Vědecká publikace: New candidates for active asteroids: main-belt (145) Adeona, (704) Interamnia, (779) Nina, (1474) Beira, and near-Earth (162173) Ryugu

Více informací o stále tenčící se hranici mezi asteroidy a kometami a o různých kategoriích těchto těles: Asteroid-Comet Continuum Objects in the Solar System

---

   Dále byl objeven již šestý 'velký' asteroid se superrychlou rotací. Planetka (144977) 2005 EC127 má v průměru sice méně než kilometr, ale dle našich představ by tělesa této velikosti měla být tvořena převážně sutí držící pohromadě jen velmi volně, takže při otáčení s periodou kratší než 2,2 h by se musela rozsypat. Přesto byla u EC127 změřena perioda 1,65 h. Asteroid tedy musí mít buď až trapně vysokou hustotu nebo poněkud jinou strukturu, než jakou bychom očekávali. Za zmínku stojí i to, že žádný z oněch šesti známých 'velkých' superrychlých rotátorů není spektrálního typu C. Slovo 'velký' dávám do uvozovek, jelikož samozřejmě záleží s čím člověk srovnává. Za velké se většinou označují planetky řádově alespoň desítky či stovky kilometrů v průměru. Nicméně z hlediska rychlosti otáčení je EC127 při průměru zhruba 0,6 km skutečně velkým, jelikož takto rychle obvykle rotují asteroidy s velikostí spíše v jen metrech či desítkách metrů.

Vědecká publikace: Confirmation of Large Super-Fast Rotator (144977) 2005 EC127

---

   A perlička na závěr: Přichází doba, kdy jsme schopni rozlišovat povrchové útvary větších planetek Hlavního pásu pozemními teleskopy. Konkrétně přístroj SPHERE na dalekohledu VLT (původně určen k zobrazování exoplanet) se podíval 'na zoubek' planetce (6) Hebe. Letos 1. července tomu bude 170 let, co ji Karl Ludwig Hencke objevil jako v pořadí šestý identifikovaný asteroid. Hebe spadá do kategorie téměř dvou set kilometrových planetek a považovala se za mateřské těleso H-chondritů - početné skupiny meteoritů, nicméně autoři níže uvedené studie došli k závěru, že Hebe s H-chondrity pravděpodobně nic společného nemá. Hebe má poměrně vysokou hustotu a možná i vlastní satelit, který ovšem zatím nebyl potvrzen.

Snímky planetky Hebe odhalují největší krátery na jejím povrchu i náznaky topografie. Zde v porovnání s 3D modelem získaným analýzou světelné křivky: 

M. Marsset et al. 2017

Odvozená topografická mapa planetky Hebe ukazuje převýšení až ±18 kilometrů. Nejhlubší prolákliny jsou očíslované (1-5): 

M. Marsset et al. 2017

Vědecká publikace: 3D shape of asteroid (6) Hebe from VLT/SPHERE imaging: Implications for the origin of ordinary H chondrites

   V nedávném článku o planetce Psyche jsem rozebíral přesně tyto postupy, kdy se kombinují fotometrická data, pozorování v infračerveném, viditelném, případně i radiovém oboru spektra, dále sledování okultací a také spektrální analýza, čímž se dosahuje vskutku fantastických výsledků. Astronomové se navíc chystají pomocí přístroje SPHERE v následujících dvou letech takto pozorovat asi 40 dalších velkých planetek!

Připravme se na odhalování tajů Hlavního pásu asteroidů.