Dlouhé roky příprav a 6,5 miliardy kilometrů dlouhá cesta kosmickým prostorem trvající třináct let čekaly sondu New Horizons, než mohla 1. ledna 2019 proletět kolem tělesa, které v době jejího startu ještě ani nebylo objeveno. Řeč je samozřejmě o planetce (486958) 2014 MU69, chcete-li Ultima Thule, dosud nejvzdálenějším objektu, který jsme měli možnost zblízka zkoumat.
Až do posledních dnů před průletem viděla i samotná sonda objekt jen jako rozmazanou tečku. Teprve na Silvestra její kamera začala rozeznávat skutečný tvar planetky:
NASA / Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory / Southwest Research Institute
Na Nový rok v 5:33 světového času sonda proletěla 3 500 km od tělesa o jehož existenci jsme věděli sotva pět let. I přes nejistotu ohledně přesné pozice planetky v prostoru byla sonda navedena přesně a o deset hodin později od ní dorazil domů signál potvrzující ve zdraví přežitý průlet a pevné disky plné nashromážděných dat. Radost v řídícím středisku byla jasně znát:
NASA Photo / Bill Ingalls
Komunikovat se sondou na tak propastnou vzdálenost je náročné a hlavně pomalé - veškerá data se z paměti sondy budou stahovat skoro až do konce příštího roku. Přesto hned následující den byly k dispozici první náhledové snímky a tým New Horizons se o ně nezdráhal podělit. Seznamte se s nejvzdálenějším zblízka spatřeným světem:
NASA / Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory / Southwest Research Institute
Výše uvedená fotka je syrový snímek tak, jak ho pořídila monochromatická kamera LORRI, převedený do jpeg formátu a otočený o 180° pro lepší vnímání perspektivy.
Jak vidno, Ultima Thule je tvořena dvěma téměř sférickými částmi o průměrech zhruba 19 a 14 km, které se musely kdysi spojit při kolizi ve velmi pomalé vzájemné rychlosti. Jedná se o první jednoznačně kontaktní binární těleso, které máme možnost vidět zblízka. Vědecká hodnota Ultima Thule spočívá zejména v oblasti, ve které se pohybuje. Obíhá totiž nejen velmi daleko od Slunce (které ji tak nemohlo přetvořit svým žárem, jako to dělá například kometám), ale i daleko od ostatních planet, které by její dráhu narušovaly. A vskutku - orbita Ultima Thule je téměř kruhová a jen nepatrně odkloněná od roviny Sluneční soustavy. Takovým tělesům říkáme klasické chladné objekty Kuiperova pásu a představují prapůvodní stavební bloky, ze kterých se poskládaly planety a ostatní tělesa Sluneční soustavy. Ultima Thule je tak nejvzdálenější nejen prostorově, ale také časově. Jedná se o primitivní a nepřetvořený objekt z dob vzniku naší Soustavy před více než čtyřmi miliardami let!
Mezi další prozatím zjištěné parametry Ultima Thule patří její rotační perioda, která je překvapivě dlouhá - celých 15 hodin. Dále zatím nebyla pozorována žádná koma (plynná obálka) ani prach v okolí planetky či žádné obíhající měsíčky. Záměrně píši „zatím“, jelikož většina dat je stále na palubě sondy. K dispozici na Zemi máme jen první ochutnávky z nashromážděného pokladu. Mezi nimi se však nachází i první obrázky z barevné kamery MVIC, které se úzkou komunikační linkou podařilo stáhnout. Již předem jsme věděli, že klasické chladné objekty Kuiperova pásu mívají červený odstín. Podle toho, jak si vyladíme tónování barev při zpracování snímku, dostaneme různé verze barevných pohledů na Ultima Thule:
zpracovali Roman Tkachenko respektive Thomas Appéré
Kamera MVIC použila pro nasnímání infračervený, červený a modrý filtr. Pokud při zpracování použijeme pouze červený a modrý kanál, přičemž zelenou barvu syntetizujeme jako průměr mezi nimi, získáme přibližný vzhled Ultima Thule v RGB, tedy tak, jak by jí mohly vnímat naše oči:
zpracoval Wildespace
V souvislosti s binárním charakterem planetky bych se rád ohlédnul za pozorováními hvězdných zákrytů z roku 2017. Mezinárodní pozorovací kampaň jsem tehdy nadšeně sledoval a napsal o ní několik článků. Výsledky okultací binární povahu planetky naznačovaly a skutečný tvar Ultima Thule do pozorovaného stínu zapadá téměř dokonale:
NASA / Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory / Southwest Research Institute
Ultima Thule je unikátním objektem jak svou taxonomií, tak svým vzezřením. Samozřejmě pouze v porovnání s tím, co jsme měli možnost prohlédnout si zblízka - objektů, jako je Ultima Thule v Kuiperově pásu obíhá nespočet. Teď máme alespoň jejich exemplární příklad a můžeme si ho porovnat s některými dalšími objekty, které pozemští roboti potkali při svých toulkách Sluneční soustavou.
Ultima Thule v porovnání s malými měsíci planety Pluto:
NASA / Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory / Southwest Research Institute
Ultima Thule v porovnání s některými asteroidy a jádry komet:
Emily Lakdawalla / Ted Stryk
Připomínám, že „Ultima Thule“ zatím není oficiální název planetky 2014 MU69 a je klidně možné, že nakonec dostane jméno jiné.
Na závěr ještě přidávám pár odkazů:
Na závěr ještě přidávám pár odkazů:
- stránka o planetce (486958) 2014 MU69 na Wikipedii
- článek od Martina Gembece na portálu Kosmonautix
- článek od Emily Lakdawalla na webu Planetary Society
- oficiální tisková zpráva na webu mise New Horizons z 2. ledna
- oficiální tisková zpráva na webu mise New Horizons ze 3. ledna
- souhrn odkazů na stránky, články, videa a vědecké publikace o MU69 od jejího objevu dodnes
A na úplný konec nemohu nepřidat záznamy epického celodenního streamu u příležitosti průletu New Horizons kolem Ultima Thule pořádaného kanálem Deep Astronomy ve spolupráci s Launch Pad Astronomy a TMRO, ve kterém se postupně objevili snad všichni vesmírní youtubeři : )
Žádné komentáře:
Okomentovat