Při úvahách o formování našeho planetárního systému do podoby, v jaké ho dnes známe, se nejčastěji operuje s takzvaným modelem z Nice. Podle něj v první miliardě let planety podstoupily divoký gravitační tanec, během kterého si Uran s Neptunem prohodili pozice, vzdálili se od Slunce a vymrštili spoustu drobnějšího materiálu ze Soustavy ven. Zbytek planetek se dostal do orbitálních rezonancí s planetami či se usadil v některé z populací malých světů, které dnes pozorujeme (Hlavní pás asteroidů, Kuiperův pás a Rozptýlený disk). Některé zvláštnosti současné Sluneční soustavy však model z Nice nevysvětluje zcela uspokojivě.
Proto Dimitris Christodoulou a Demosthenes Kazanas přicházejí s alternativním modelem, který k mladé Sluneční soustavě přistupuje jako k poklidnému a relativně nenásilnému místu bez divokých rezonancí či planetárních migrací. Pochopitelně se jedná „jen“ o další pohled na věc a skoro by se dalo říci, že co astronom, to jiný model vývoje Soustavy. Tato nová práce sice svým způsobem některé pekuliarity Sluneční soustavy objasňuje, rozhodně však nemůžeme tvrdit, že bychom najednou s jistotou věděli, „jak to tehdy bylo“.