Témata
1991VG
1994AW1
1I('Oumuamua)
1P(Halley)
2001CB21
2001FO32
2001SN263
2001WR1
2002GZ32
2003SD220
2004EW95
2006OV89
2011AG5
2013FY27
2015BP519
2017OF69
2017YE5
2018AG37
2018LA
2018VG18
2019AQ3
2019MO
2019OK
2023CX1
29P(SchwassmannWachmann1)
2I(Borisov)
41P(TuttleGiacobiniKresák)
46P(Wirtanen)
67P(ČurjumovGerasimenko)
96P(Machholz)
Actaea
Agamemnon
AGU2017
Akatsuki
Albireo
Aldebaran
Algol
Amphitrite
Annefrank
Antares
Apophis
Arawn
Arecibo
Ariel
Arrokoth
asteroidy
Atlas
aurora
Bamberga
Bennu
Beresheet
Betelgeuse
Bienor
blesky
C2010U3(Boattini)
C2013US10(Catalina)
C2014W10(PanSTARRS)
C2017K2(PanSTARRS)
C2018V1(MachholzFujikawaIwamoto)
C2018Y1(Iwamoto)
CAESAR
Cassini
Ceres
CME
Dactyl
Daphnis
DART
Dawn
Deimos
DES
DESTINY+
Didymos
Dione
Donaldjohanson
Dragonfly
družice
Dysnomia
Echeclus
ElstPizzaro
ELT
ELVES
Enceladus
Epimetheus
EPSC2017
EPSCDPS2019
Eris
Eros
erupce
Europa
Eurybates
exoplanety
Florence
Gaia
galaxie
Galileo
Ganymed
Gaspra
Gault
Gonggong
Haumea
Hayabusa2
Hebe
Hektor
Hera
Hi'iaka
Hippocamp
Hubble
Huya
hvězdokupy
hvězdy
Hydra
Hygiea
Hyperion
Chandrayaan2
Chang'e4
Chariklo
Charon
Cheops
Chiron
Iapetus
IAU
Ida
Ilmarë
InSight
Io
Iridium
Iris
ISRO
ISS
Itokawa
Julia
Juno
Jupiter
Kaʻepaokaʻāwela
Kamoʻoalewa
KBOs
kentauři
Kepler
Kerberos
komety
Leleākūhonua
Leucus
lidé
LMC
LPSC2018
LPSC2019
LPSC2021
LRO
LSST
Lucy
Lutetia
M1
M22
M42
Makemake
ManwëThorondor
Mars
Mathilde
MBAs
Merkur
Měsíc
MESSENGER
meteority
meteory
Mimas
Mira
mlhoviny
MoshupSquannit
Namaka
NEOs
NEOWISE
Neptun
NewHorizons
Nix
Oberon
obloha
okultace
Opportunity
Orcus
Orus
OSIRISREx
OSSOS
Pallas
Pan
PanSTARRS
PatroclusMenoetius
PDC2019
Phaethon
Phobos
Phoebe
Planeta9
Plejády
plutina
Pluto
Polymele
prach
Prometheus
prstence
Psyche
Quaoar
rakety
Regulus
Rhea
Rosetta
rovnodennost
Ryugu
Salacia
Saturn
SDO
SDOs
Sedna
sednoidy
Sirius
Skamandrios
skřítkové
skvrny
Slunce
slunovrat
SOFIA
SOHO
sopky
Soustava
SSOLS
STEVE
Styx
Subaru
Swift
Šteins
Tethys
Titan
Titania
TNOs
Toutatis
Triton
trojané
TyphonEchidna
Umbriel
úplněk
Uran
Vanth
Varda
Varuna
Venuše
Vesta
VLT
Vulkán
Země
Zubenelgenubi
čtvrtek 28. února 2019
středa 27. února 2019
Scott Sheppard o hledání Deváté planety
Scott Sheppard pomocí velkých světových dalekohledů systematicky prohledává oblohu a pátrá po vzdálených malých světech a po velké neznámé planetě, která ovlivňuje jejich dráhy. Mezi jeho objevy z poslední doby patří například nové velké plutino nebo dva trpasličí světy pozorované v dosud největších vzdálenostech: 2018 VG18 ('Farout') nacházející se 120× dále od Slunce než Země a nejnovější přírůstek 'FarFarOut' ještě zhruba o 20 astronomických jednotek dál. Jeho objev Scott učinil teprve před pár dny a oznámil ho na své přednášce o třetí zóně Sluneční soustavy a o tom, jak její struktura poukazuje na přítomnost vzdálené masivní planety:
Konstantin Batygin o hledání Deváté planety
O dosud neobjevené velké planetě někde za Neptunem čas od času uvažovali různí astronomové. Před třemi roky však situaci pořádně rozvířili Konstantin Batygin a Mike Brown z Caltechu, když předložili ucelený a přesvědčivý popis, jak gravitační působení hypotetické planety formuje do pozorované podoby oběžné dráhy vzdálených planetek za Neptunem.
Oblast oblohy, kde by se masivní planeta mohla nacházet, se postupně zužuje. Aktuální situaci nedávno Konstantin Batygin rozebíral na Griffithově observatoři a v pořadu Event Horizon:
Po planetě pátrá několik astronomických observatoří. Pomocí projektu Backyard Worlds: Planet 9 ale můžete novou planetu objevit třeba právě Vy!
úterý 26. února 2019
Planetka Iris
Sedmá objevená planetka ve Sluneční soustavě (7) Iris patří se svými 200 km mezi větší kousky Hlavního pásu asteroidů. Na tyto velké asteroidy v posledních letech zaměřuje svou adaptivní optiku dalekohled VLT/SPHERE v Chile, a tak si je můžeme prohlížet, i když zblízka u nich žádná průzkumná sonda nebyla.
Credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / J. Hanuš et al. (2019)
Na těchto snímcích bylo identifikováno minimálně osm kráterů a několik dalších kandidátů. Celkový tvar Iris navíc vykazuje velké vykousnutí na jejím rovníku, což je interpretováno jako jizva po gigantické kolizi. Jelikož ale s Iris není spojená žádná kolizní rodina menších asteroidů na podobných drahách, muselo k případné srážce dojít již dávno (minimálně před třemi miliardami let).
Credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / J. Hanuš et al. (2019)
Spektroskopicky se planetka Iris podobá klasickým LL chondritům a odpovídá jim i svojí průměrnou hustotou 2,7 g/cm-3. Proto se Iris již dříve uvažovala jakožto zdroj těchto meteoritů a dávná velká kolize, jež po sobě zanechala viditelnou jizvu na Irisině rovníku, do této myšlenky zapadá.
Hlavním autorem studie snímků Iris z VLT/SPHERE je český astronom Josef Hanuš z Karlovy univerzity:
The shape of (7) Iris as evidence of an ancient large impact?
The shape of (7) Iris as evidence of an ancient large impact?
pondělí 25. února 2019
Čtrnáctý Neptunův měsíc pojmenován po mořské příšeře
Zhruba třicetikilometrový měsíček objevili v roce 2013 astronomové při procházení archivních snímků Neptunu pořízených Hubbleovým kosmickým teleskopem. Měsíček dosud označovaný S/2004 N 1 dostal jméno Hippocamp (mýtický mořský kůň).
Hippocamp je nejmenší z dosud známých vnitřních měsíčků Neptunu. Na rozdíl od ostatních však neobíhá poblíž Neptunových prstenců, ale jeho oběžná dráha leží jen 12 000 km uvnitř dráhy vzdálenějšího měsíce Proteus. To vede planetology ke spekulacím, že Hippocamp by mohl být Proteovým fragmentem.
Celkem okolo Neptunu známe 14 měsíců: Neptune Moons
neděle 24. února 2019
Nejdetailnější snímky Ultima Thule
Originální snímek byl složen z devíti samostatných expozic kamerou LORRI pořízených chvilku před nejtěsnějším přiblížení sondy New Horizons k planetce Ultima Thule a jeho rozlišení je 33 metrů na pixel. Pro obarvení byl použit snímek s nižším rozlišením z kamery MVIC pořízený dříve z větší vzdálenosti.
sobota 23. února 2019
pátek 22. února 2019
Sonda políbila asteroid
Hayabusa2 se podle plánu dotkla asteroidu Ryugu a vše nasvědčuje tomu, že se jí podařilo odebrat vzorky jeho povrchu. Následující sekvenci snímků pořídila širokoúhlá kamera ONC-W1, když se sonda přibližovala k asteroidu. Statický snímek vpravo tatáž kamera pořídila chvilku po kontaktu s povrchem. Je vidět stín Hayabusy2, šedá šmouha uprostřed způsobená zážehem trysky, jenž sondu od asteroidu odstrčil, a několik tmavých flíčků, což jsou pravděpodobně smítka ulpělá na čočce kamery:
Záznam po-odběrové tiskové konference:
Pro Hayabusu2 je úspěšný odběr vzorků hlavním milníkem mise, její operace u asteroidu Ryugu však nekončí. V plánu je vystřelit na asteroid explozivní impaktor, který vytvoří kráter a odhalí podpovrchové vrstvy, z nichž se poté sonda také pokusí něco nasbírat. A mluví se i o třetím pokusu o odběr ještě z jiného místa. Navíc na palubě Hayabusy2 stále čeká poslední nevyužitý přistávací modul MINERVA-II-2.
Společné foto operačního týmu v řídící místnosti:
Images credit: JAXA
Proměny ohonů
Vzhled kometárních ohonů se průběžně mění nejen postupnou sublimací jádra komety, ale i vlivem kosmického počasí nebo v závislosti na změně pozorovacího úhlu. A občas může ohon vyrůst i tam, kde bychom ho nečekali...
Změna perspektivy je skvěle vidět na třech snímcích komety Iwamoto, momentálně nejjasnější vlasatice na obloze, která v polovině února prolétla kolem Země, takže směřování jejího ohonu se z našeho pohledu zcela obrátilo a chvíli dokonce bylo vidět, že kometa má ohony dva:
Credit: Michael Jäger
O ohon může kometu připravit silnější poryv slunečního větru. Takhle o svůj ohon dočasně přišla kometa 46P/Wirtanen koncem loňského prosince:
Credit: Yasushi Aoshima
Ohon může narůst i asteroidu, zasáhne-li ho jiný asteroid, jako se to patrně loni na podzim stalo asteroidu Gault. Takhle jeho táhlý ohon úlomků po kolizi vypadal začátkem února:
Credit: Michael Jäger
čtvrtek 21. února 2019
Hayabusa2 odebírá vzorky z asteroidu
Japonská sonda Hayabusa2 dnes zahájila sestup k asteroidu Ryugu. Celá operace by měla vyvrcholit kolem půlnoci, kdy se odběrové zařízení dotkne povrchu a snad se mu podaří nabrat dostatek materiálu k pozdější analýze v pozemských laboratořích.
Místo, kde dojde ke kontaktu, leží těsně nad rovníkem. Na následujících snímcích z různých úhlů pohledu je označeno šipkou:
Jakmile se sonda dotkne povrchu, dojde k vystřelení tantalového projektilu, který nadrtí a zvíří materiál, jenž by měl následně ulpět v odběrovém trychtýři:
Vybrané místo k odběru vzorků má průměr pouze šest metrů, takže je třeba precizní navigace, jíž pomůže zaměřovací terčík (TM), který sonda na povrch umístila již dříve během nácviku odběrových operací:
Snímky z širokoúhlé navigační kamery jsou postupně nahrávány na web okamžitě po jejich přijetí:
Psaný přenos na Kosmonautixu: ŽIVĚ: Hayabusa 2 odebírá vzorky z Ryugu!
Ve 22:45 SEČ začíná přímý přenos z operačního střediska Hayabusy2 (simultánní anglický překlad):
Images credit: JAXA / U. of Tokyo / Kochi U. / Rikkyo U. / Nagoya U. / Chiba Inst. of Tech. / Meiji U. / U. of Aizu / AIST
středa 20. února 2019
Největší letošní úplněk
Včera v 15:53 UTC nastal Sněžný Měsíc - tak se podle folklóru říká únorovému úplňku. Měsíc navíc jen necelých sedm hodin před dosažením plné fáze prošel nejbližším bodem své dráhy ku Zemi, takže šlo perigeový úplněk neboli super-úplněk. Šlo o největší a nejjasnější úplněk letošního roku. Rozdíl ve velikosti měsíčního disku je nejlépe patrný na fotografiích. Zde je porovnání včerejšího perigeového úplňku a Měsíce v apogeu pár dní po lednovém novu. Zdánlivý průměr Měsíce se liší o 4,3 obloukové minuty:
Credit: Dr Ski
Zde je pěkná fotka včerejšího Sněžného Měsíce vycházejícího nad Hořejším jezerem navíc s atmosférickým efektem zvaným etruská váza:
Credit: Thomas Spence
Další snímky Sněžného super-úplňku: See it! Photos of 2019’s biggest supermoon
Zajímavost na závěr: Předchozí úplněk v lednu (při kterém došlo k úplnému zatmění Měsíce) a následující úplněk v březnu oba nastávají jen o trošku dále od perigea než úplněk včerejší. Letos tak máme za sebou hned triplet super-úplňků: Supermoon 2019: When and How to See the Supermoon Trifecta
úterý 19. února 2019
Kometární eroze
Z analýzy puklin a terasovitých struktur pozorovaných sondou Rosetta na kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko, vyplývá, že k největšímu vnitřnímu pnutí dochází v oblasti krku komety, kde se o sebe jednotlivé vrstvy třou a postupně se drolí, což mimo jiné poskytuje přísun jemného materiálu, který se mezi oběma laloky komety hromadí. Takováto eroze způsobená smykovým třením evidentně hraje v evoluci komet významnou roli.
Images credit: ESA/Rosetta/MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA/C. Matonti et al.(2019)
pondělí 18. února 2019
Zmizí zítra Sirius?
Nejjasnější hvězda nočního nebe skoro na dvě sekundy z oblohy zmizí. V úterý 19. února okolo půl sedmé ráno středoevropského času totiž jeden z asteroidů Sluneční soustavy přejde při pohledu z některých míst na Zemi přímo před Siriem a na okamžik zakryje jeho svit. Zákryty hvězd tělesy Sluneční soustavy (neboli okultace) jsou užitečným nástrojem například pro pátrání po nových planetkách, upřesňování jejich rozměrů, studium atmosfér či hledání prstenců.
Zákryty okem viditelných hvězd jsou však poměrně vzácné a takovýto zákryt Siria, vůbec nejjasnější hvězdy noční oblohy, je životní událostí.
Úkaz měl být původně pozorovatelný napříč Spojenými státy, avšak aktuální předpovědi beroucí v úvahu přesnou polohu hvězdy Sirius A (jedná se o dvojhvězdný systém) posunuly předpokládanou trasu stínu výrazně na východ. Nejjasnější stálice noční oblohy tak možná na okamžik zmizí pozorovatelům v Argentině, Chile, střední Americe a Karibiku.
Zakrývající planetkou je asteroid (4388) Jürgenstock, který má průměr jen asi 4,7 km. Při takto malých rozměrech dost možná ani nezakryje hvězdu Sirius celou, ale dojde v podstatě k prstencovému zatmění. Uvidíme tedy, kolik bude nakonec hlášeno úspěšných pozorování a zda-li někdo průběh tohoto nevšedního úkazu pěkně zaznamená.
neděle 17. února 2019
Je 'Oumuamua chuchvalcem primordiálního prachu?
Astronomka Amaya Moro-Martín z STScI přichází s dalším nápadem ohledně charakteru mezihvězdného asteroidu 'Oumuamua. Podle ní by 'Oumuamua mohl být shlukem zmrzlých prachových částic, který se vytvořil za sněžnou čárou nějakého exoplanetárního systému, odkud byl záhy vymrštěn do mezihvězdného prostoru. Chuchvalec si dodnes zachoval načechranou jen volně vázanou strukturu s velkým objemem ale malou celkovou hmotností o průměrné hustotě kolem 10−5 g×cm−3. To by umožnilo slunečnímu záření pozměnit svým tlakem dráhu 'Oumuamua tak, jak jsme to pozorovali. Změna dráhy asteroidu 'Oumuamua patří mezi šest pozorovaných zvláštností tohoto mezihvězdného návštěvníka. Avi Loeb jako vysvětlení navrhl dokonce uměle vytvořenou solární plachtu. Amayin chuchvalec primordiálního prachu alespoň nevyžaduje cizí vyspělou civilizaci.
Jak hluboko sahá Saturnovo atmosférické proudění?
Z analýzy gravitačního pole Saturnu měřeného během velkého finále mise sondy Cassini vyplývá, že viditelné struktury svrchní Saturnovy atmosféry pravděpodobně sahají do hloubky 8 800 km. Zajímavé je porovnat toto číslo s hodnotou zjištěnou sondou Juno u Jupiteru - tam pronikají atmosférické pásy asi jen 3 000 km hluboko.
čtvrtek 14. února 2019
Sbohem Opportunity!
Po devadesáti denní misi, která trvala patnáct let se planeto vědní komunita konečně loučí s houževnatým průzkumníkem marsovské geologie - vozítkem Opportunity (Mars Exploration Rover-B). Opportunity objevila na Marsu dopadnuté meteority i známky dávného působení vody, zmapovala stratigrafii několika kráterů, ujela celý maraton, přečkala na Rudé planetě osm zim a prozkoumala mnohá zajímavá místa, aby nakonec podlehla nejsilnější prachové bouři, jakou jsme kdy na Marsu viděli.
Poslední komunikace s Oppy proběhla v červnu loňského roku a navzdory uklidnění prachové bouře, vyčištění marťanské atmosféry a sofistikovaným snahám operátorů na Zemi se ani po více než půl roce nedaří navázat s roverem znovu spojení.
Sbohem Opportunity a děkujeme! Navždy zůstaneš jednou z nejúspěšnějších planetárních misí všech dob.
středa 13. února 2019
Geofyzikální senzory na povrchu Marsu
Lander InSight vyložil na Rudé planetě svůj druhý přístroj. K dříve umístěnému, nyní již pokličkou přikrytému seismometru se přidala termální sonda, která se probije pod povrch a bude měřit tok tepla, tepelnou vodivost a teplotní profil marťanské půdy.
úterý 12. února 2019
Iwamoto nejblíže Zemi
Dnes nastává největší přiblížení komety C/2018 Y1 (Iwamoto) k Zemi.
Iwamoto prolétá 45 miliónů kilometrů od Země při vzájemné rychlosti 66 km/s.
pondělí 11. února 2019
Kometa Iwamoto
Žezlo nejjasnější komety oblohy nyní od krátkoperiodické 46P/Wirtanen přebírá teprve nedávno objevená dlouhoperiodická kometa C/2018 Y1 (Iwamoto). Ta sice pravděpodobně zůstane jen na hranici viditelnosti pouhým okem, ale už v triedrech bude pozorovatelná pěkně a vypadá to, že vyvíjí dlouhý ohon, takže bude krásná zejména fotograficky.
neděle 10. února 2019
Chang'e 4 i s roverem
Zde na dalším snímku z oběžné dráhy Měsíce je vidět i rover Yutu 2 zkoumající okolí místa přistání.
Images credit: NASA / GSFC / Arizona State University
sobota 9. února 2019
Tvar Ultimy Thule nepřestává překvapovat
Ačkoli to na první pohled vypadalo, že planetka Ultima Thule je tvořená dvěma víceméně sférickými laloky, pečlivější analýza snímků ukázala, že ve skutečnosti mají obě části poněkud plošší tvar - jako nafouknuté placky.
Objev tohoto nečekaného tvaru ve skutečnosti vzešel z fóra UnmannedSpaceflight.com, kde Ian Regan ukázal gif složený ze zvětšených a vystředěných snímků pořízených během přibližování k Ultima Thule. Na něm je i přes špatné rozlišení většiny snímků vidět, že laloky Ultimy Thule až tak sférické nejsou:
Gifu si na fóru všiml John Spencer z týmu New Horizons a ukázal ho kolegům, kteří měli v plánu snímky taky takto poskládat, jen se k tomu zatím nedostali. Nečekaný tvar vyvolal vášnivou debatu, nicméně další postupně přicházející snímky ho potvrzují. Mezi nimi jsou například fotky pořízené těsně po průletu, kdy se sonda New Horizons ohlédla zpět a nafotila tenký srpek Ultima Thule a její siluetu přecházející před vzdálenými hvězdami. Sekvenci snímků do jednoho obrázku složil Justin Cowart:
Images credit: NASA / Johns Hopkins Applied Physics Laboratory / Southwest Research Institute / National Optical Astronomy Observatory
Looking Back at MU69, Hamburger Patty-Shaped World
Ultima Thule je mnohem plošší, než jsme si mysleli
pátek 8. února 2019
Počasí modrých obrů
Hubbleův kosmický dalekohled se podíval, jak se daří dvěma planetám na kraji Soustavy.
Dění v Uranově atmosféře (vlevo) v důsledku sezónních změn od dob Voyageru 2 prokázalo, že Uran není jen nudnou planetou. Momentálně severní pól Uranu halí bílý pokryv mraků a celá severní polokoule se více a více natáčí ke Slunci, jak se pomalu blíží slunovrat v roce 2028.
Neptun (vpravo) momentálně zažívá léto na své jižní polokouli. Jeho sezóny však nejsou tak extrémní jako na Uranu, pouze trvají dvakrát tak dlouho. V atmosféře Neptunu se v průběhu let objevují a postupně zase mizí tmavé modré skvrny. Ta současná, doprovázená bílými mraky, se na severní polokouli Neptunu začala vyvíjet v roce 2016.
Neptun (vpravo) momentálně zažívá léto na své jižní polokouli. Jeho sezóny však nejsou tak extrémní jako na Uranu, pouze trvají dvakrát tak dlouho. V atmosféře Neptunu se v průběhu let objevují a postupně zase mizí tmavé modré skvrny. Ta současná, doprovázená bílými mraky, se na severní polokouli Neptunu začala vyvíjet v roce 2016.
Images credit: NASA, ESA, A. Simon (NASA Goddard Space Flight Center), and M.H. Wong and A. Hsu (University of California, Berkeley)
čtvrtek 7. února 2019
Kolik vyjde věděckých publikací na téma Ultima Thule? (#LPSC2019)
Než se snese smršť věděckých prací o nedávno navštívené binární planetce Ultima Thule, vyplatí se udělat si souhrn publikací dosud vydaných.
Jelikož Ultima Thule (dále UT) byla objevena teprve v roce 2014, existuje o ní na začátku února 2019 jen hrstka odborných článků.
- O oběžné dráze UT kolem Slunce, poloze UT v prostoru a o aplikování použitých postupů pro určování orbitálních parametrů dalších vzdálených těles:
- Přítomnost měsíčků a prstenců v širším okolí UT vyloučil Hubbleův kosmický dalekohled při hvězdné okultaci v červenci 2017:
- Popis prodloužené mise sondy New Horizons napříč Kuiperovým pásem s hlavním cílem UT:
- Shrnutí velkých očekávání před průletem New Horizons kolem UT:
- Shrnutí pozorování tří okultací během léta 2017 dále zužuje šance pro přítomnost prstence kolem UT:
- Fotometrie UT a dalších podobných objektů:
- O světelné křivce UT jak ji změřil Hubbleův kosmický teleskop:
- Předpověď očekávaného množství a vzhledu kráterů na povrchu UT:
- Předpověď dalších fyzikálních parametrů UT před průletem sondy:
- Přehled základních poznatků získaných po prvním downlinku dat z průletu:
- Spekulace o fyzikálních procesech stojících za světlým materiálem v oblasti krku, kde se obě části UT dotýkají:
- SPECIAL SESSION: NEW HORIZONS AT KBO 2014 MU69 (ULTIMA THULE)
- KUIPER BELT OBJECTS: FROM PLUTO TO ERIS AND ULTIMA THULE
- POSTER SESSION I: NEW HORIZONS AT KBO 2014 MU69 (ULTIMA THULE)
- Ultima Thule: Possible gravitational collapse scenarios for its origin
- Collisional Terminology For Cold Classical KBOs
A to je zatím ze sondy stažená na Zemi jen malá část napozorovaných dat, takže věda z Kuiperova pásu bude postupně proudit.
Kolik byste řekli, že bude napsáno prací na konci letošního roku? A toho příštího?
Různé barevné interpretace Ultima Thule
Image credit: NASA / JHUAPL / SwRI / Roman Tkachenko / Ian Regan / Phil Stooke / Francesco Maio / Wildespace
středa 6. února 2019
Chang'e 4 v kráteru Von Kármán
Americká lunární družice LRO vyfotila z měsíční orbity oblast v kráteru Von Kármán, kde se před pár dny čínská sonda Chang'e 4 a vozítko Yutu 2 probudily ze své první lunární noci na odvrácené straně Měsíce. Chang'e 4 v této scenérii zabírá sotva dva pixely a vozítko Yutu 2 ani není vidět.
Images credit: NASA / GSFC / Arizona State University
Oslnivá obloha Antarktidy
V zemi hvězd zrakům seveřanů skrytých tráví polární výzkumník Robert Schwarz půl roku dlouhé antarktické noci pořizováním úchvatných časosběrů jižní oblohy, již často zdobívají rozmanité odstíny pulzujících vláken.
Aurora australis aka Southern lights neboli Jižní polární záře
úterý 5. února 2019
S adaptivní optikou na prohlídku asteroidů
Technologie adaptivní optiky, která dokáže anulovat vliv zemské atmosféry na rozmazání snímků nebeských objektů, posunula pozemní astronomii na další level. Snímky asteroidů pořízené adaptivní optikou SPHERE skrz jeden z osmimetrových dalekohledů VLT Evropské jižní observatoře jsou natolik detailní, že na nich lze obstojně identifikovat základní geologické útvary na povrchu pozorovaných planetek. Úroveň dosažených detailů lze porovnat na snímcích pětisetkilometrové protoplanety Vesta, což je druhá největší planetka v Hlavním pásu asteroidů a svého času u ní pobývala orbitální sonda Dawn. Rozlišení dosažitelné kosmickou sondou při blízkém průzkumu je (a asi i zůstane) nepřekonatelné, ovšem pomocí adaptivní optiky můžeme ze Země získat informace o velkém počtu světů a třeba mezi nimi vytipovat ty, které si dedikovanou misi zaslouží.
Vlevo jsou snímky Vesty pořízené ze Země aparaturou VLT/SPHERE a uprostřed a vpravo jsou pro porovnání data poskytnutá sondou Dawn:
V Hlavním pásu asteroidů mezi bezpočtem různorodých světů existují spolu s Vestou jen tři další planetky dosahující rozměru alespoň 500 km. Společně se jim říká „Velká čtyřka“ a díky VLT/SPHERE máme nyní alespoň základní představu o jejich vzhledu:
U Ceres a Vesty jsou díky sondě Dawn, jež je zmapovala z jejich oběžné dráhy, k dispozici i mnohem detailnější pohledy. Nicméně zbylí dva členové Velké čtyřky ani většina dalších asteroidů se žádného blízkého průzkumníka v dohledné době nedočká. Astronomové naštěstí pomocí VTL/SPHERE pozorovali již několik desítek středně velkých asteroidů Hlavního pásu a postupně publikují jejich zjištěné charakteristiky. Přečíst si (a prohlédnout si snímky) můžete například o asteroidech Hebe, Julia, Psyche či Daphne.
Images credit: ESO / VLT / SPHERE / ZIMPOL / Romain Fétick et al. (1,2) / Pierre Vernazza et al. (3)
pondělí 4. února 2019
Prohlížení asteroidu Bennu
Americká sonda OSIRIS-REx dorazila k asteroidu Bennu 3. prosince 2018. Jejím hlavním cílem je dopravit z tohoto asteroidu na Zemi vzorky. Bennu je jeden z nejmenších světů, které jsme dosud navštívili - jeho průměr jen jen kolem 500 metrů. Zde jsou přílet k Bennu a jeho rotace nasnímané kamerou PolyCam:
Sonda kolem asteroidu manévrovala a postupně si ho prohlížela ze všech možných úhlů. Tohle jsou pohledy na jeho severní respektive jižní pól pořízené kamerou MapCam:
31. prosince 2018 pak sonda přešla na oběžnou dráhu kolem Bennu pouhý kilometr a půl nad jeho povrchem. Během této orbitální fáze družice nesbírá vědecká data - cílem je poskytnout řídícímu týmu zkušenosti s obíháním tak malého objektu. Orbita se zdá být stabilní a zatím nebyly potřeba žádné korekční manévry. Zde jsou snímky pořízené navigační kamerou NavCam:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)