Témata

1991VG 1994AW1 1I('Oumuamua) 1P(Halley) 2001CB21 2001FO32 2001SN263 2001WR1 2002GZ32 2003SD220 2004EW95 2006OV89 2011AG5 2013FY27 2015BP519 2017OF69 2017YE5 2018AG37 2018LA 2018VG18 2019AQ3 2019MO 2019OK 2023CX1 29P(SchwassmannWachmann1) 2I(Borisov) 41P(TuttleGiacobiniKresák) 46P(Wirtanen) 67P(ČurjumovGerasimenko) 96P(Machholz) Actaea Agamemnon AGU2017 Akatsuki Albireo Aldebaran Algol Amphitrite Annefrank Antares Apophis Arawn Arecibo Ariel Arrokoth asteroidy Atlas aurora Bamberga Bennu Beresheet Betelgeuse Bienor blesky C2010U3(Boattini) C2013US10(Catalina) C2014W10(PanSTARRS) C2017K2(PanSTARRS) C2018V1(MachholzFujikawaIwamoto) C2018Y1(Iwamoto) CAESAR Cassini Ceres CME Dactyl Daphnis DART Dawn Deimos DES DESTINY+ Didymos Dione Donaldjohanson Dragonfly družice Dysnomia Echeclus ElstPizzaro ELT ELVES Enceladus Epimetheus EPSC2017 EPSCDPS2019 Eris Eros erupce Europa Eurybates exoplanety Florence Gaia galaxie Galileo Ganymed Gaspra Gault Gonggong Haumea Hayabusa2 Hebe Hektor Hera Hi'iaka Hippocamp Hubble Huya hvězdokupy hvězdy Hydra Hygiea Hyperion Chandrayaan2 Chang'e4 Chariklo Charon Cheops Chiron Iapetus IAU Ida Ilmarë InSight Io Iridium Iris ISRO ISS Itokawa Julia Juno Jupiter Kaʻepaokaʻāwela Kamoʻoalewa KBOs kentauři Kepler Kerberos komety Leleākūhonua Leucus lidé LMC LPSC2018 LPSC2019 LPSC2021 LRO LSST Lucy Lutetia M1 M22 M42 Makemake ManwëThorondor Mars Mathilde MBAs Merkur Měsíc MESSENGER meteority meteory Mimas Mira mlhoviny MoshupSquannit Namaka NEOs NEOWISE Neptun NewHorizons Nix Oberon obloha okultace Opportunity Orcus Orus OSIRISREx OSSOS Pallas Pan PanSTARRS PatroclusMenoetius PDC2019 Phaethon Phobos Phoebe Planeta9 Plejády plutina Pluto Polymele prach Prometheus prstence Psyche Quaoar rakety Regulus Rhea Rosetta rovnodennost Ryugu Salacia Saturn SDO SDOs Sedna sednoidy Sirius Skamandrios skřítkové skvrny Slunce slunovrat SOFIA SOHO sopky Soustava SSOLS STEVE Styx Subaru Swift Šteins Tethys Titan Titania TNOs Toutatis Triton trojané TyphonEchidna Umbriel úplněk Uran Vanth Varda Varuna Venuše Vesta VLT Vulkán Země Zubenelgenubi

neděle 12. srpna 2018

Ryugu: Od tečky ke krajině


   Japonská sonda Hayabusa2 v červnu úspěšně doletěla k blízkozemnímu asteroidu Ryugu a nyní ho postupně mapuje. Jak z nepatrné tečky na obloze vyrůstá nová krajina, předávají astronomové studium tohoto objektu geologům. V dnešním souhrnu se podíváme, jak se malý, sotva kilometrový svět Ryugu postupně odkrýval našim zrakům.


Na snímku z 6. června ze vzdálenosti 2 600 km měl Ryugu v zorném poli navigační kamery ONC-T na šířku sotva tři pixely:
Ryugu na tři pixely
 Credit: Ground observation team: JAXA, Kyoto University, Japan Spaceguard Association, Seoul National University
ONC team: JAXA, University of Tokyo, Kochi University, Rikkyo University, Nagoya University, Chiba Institute of Technology, Meiji University, University of Aizu and AIST


V okolí Ryugu nebyly během přibližování objeveny žádné obíhající měsíčky ani jiný materiál. Mezitím samotný asteroid na snímcích postupně nabíral tvar. Takto ho sonda zachytila ze vzdáleností 2 600, 1 500 respektive 920 kilometrů:
K Ryugu stále blíž...
Credit: Ground observation team: JAXA, Kyoto University, Japan Spaceguard Association, Seoul National University
ONC team: JAXA, University of Tokyo, Kochi University, Rikkyo University, Nagoya University, Chiba Institute of Technology, Meiji University, University of Aizu and AIST


Ze vzdálenosti 700 km byl již tvar asteroidu Ryugu dobře patrný, a tak bylo možné potvrdit jeho 7,6 hodiny dlouhou rotační periodu. Zároveň se potvrdilo, že rotace je retrográdní (otáčí se v opačném směru než většina ostatních těles) a že rotační osa je téměř kolmá na rovinu oběhu asteroidu kolem Slunce. Ryugu tedy zažívá jen minimální sezónní změny osvětlení (a samozřejmě střídání dne a noci):
Ryugu rotující
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Roman Tkachenko


V polovině června začaly na povrchu vykukovat obrysy největších kráterů a mohl tak začít výzkum povrchových struktur:
Ryugu ukazuje krajinu
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST


Při vzdálenosti okolo 100 km dokázala teleskopická kamera ONC-T rozlišit už i největší balvany na povrchu:
 
Ryugu a první viditelné balvany
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST


24. června se Hayabusa2 dostala na vzdálenost 40 km a teleskopická kamera předvedla výrazný skok v rozlišení, když její snímky ukázaly povrch posetý různě velkými balvany:
Ryugu ze čtyřiceti kilometrů
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST


Ze čtyřiceti kilometrů začal být tvar asteroidu patrný i při pohledu širokoúhlou kamerou ONC-W1. Projektový manažer Yuichi Tsuda vtipně poznamenává, že tvar Ryugu připomíná krystaly fluoritu:
Asteroid Ryugu seen from a distance of around 40km
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Therion


Ačkoli tento relativně pravidelný tvar vidíme u doposud zblízka vyfocených asteroidů poprvé, mezi blízkozemními planetkami není až tak neobvyklý. Radarová měření ze Země totiž o tvaru několika blízko prolétajících planetek poskytují dobrou představu. Všechny takto tvarované planetky však poměrně rychle rotují, což způsobuje sesouvání materiálu k rovníku odstředivou silou. Ryugu má ale periodu rotace 7,6 hodiny, takže u něj se tak výrazný rovníkový hřeben neočekával:
Hayabusa2 - Press release 21.6.
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Therion


Brian May požádal navigační tým Hayabusy2 o snímky asteroidu Ryugu vyfocené jen krátce po sobě, aby z nich mohl vytvořit stereo pár pro navození 3D efektu. Obdržel dva snímky pořízené s rozestupem 13 minut z lehce odlišných úhlů při vzdálenosti 25 km, z nichž lze složit 3D anaglyf pro červenomodré brýle:
Firt ever stereo photo of asteroid Ryugu
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Brian May


Hyabusa2 dokončila přibližovací manévr 27. června, když zakotvila ve vzdálenosti 20 km od asteroidu, aby mohl řídící tým s ohledem na získané poznatky naplánovat další operace. Při té příležitosti Roman Tkachenko zpracoval následující snímek z výšky 22 km. Odpovídá-li udávaná vzdálenost skutečnosti, jsou přibližné rozměry asteroidu Ryugu 840 × 880 metrů (přes póly × přes rovník):
Hayabusa2 je u cíle
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Roman Tkachenko


Svou tradiční patentovanou srovnávací grafiku vytvořila Emily Lakdawalla z Planetární společnosti. Ve zhruba stejném měřítku porovnává asteroid Ryugu s menší planetkou Itokawa, kterou dříve navštívila první Hayabusa. Navzdory zcela odlišnému tvaru mají obě tyto blízkozemní planetky podobnou strukturu povrchu s balvany dosahujícími zhruba stejných maximálních rozměrů. Zdá se však, že Ryugu postrádá hladké oblasti, kterých několik vidíme na Itokawě. Na druhou stranu to vypadá, že Ryugu si zachoval několik impaktních kráterů, které na Itokawě tak výrazné nejsou. Sluší se také poznamenat, že Itokawa je kamenný asteroid spektrálního typu S, zatímco Ryugu se řadí mezi uhlíkaté asteroidy typu C a jejich odlišná tmavost povrchu není zohledněna:
Hayabusa2 arrived at Ryugu, so I can make comparisons of asteroid scales!
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Emily Lakdawalla


Na většině fotek vypadá asteroid Ryugu jako docela světlé a zářivé těleso. To je samozřejmě způsobeno delším exponováním snímků v monochromatickém režimu a umožňuje to lépe rozeznávat povrchové útvary. Ve skutečnosti je však Ryugu dosti tmavým uhlíkatým tělesem, které odráží jen málo slunečního světla:
Ryugu v barvě
Credit: JAXA / UoT / KUT / RU / NU / CIT / UoA / AIST / Wildespace


Jak Ryugu rotuje, nasnímala ho Hayabusa2 z různých úhlů, čímž se získaly informace o topografii terénu. Z těchto informací mohly vědecké týmy různými metodami vygenerovat počítačové modely tvaru asteroidu:
 
Initial version of the shape model for Ryugu
Credit: JAXA, University of Aizu, Kobe University, Auburn University


Modely se pochopitelně ještě značně zpřesní, až bude Ryugu zmapován z větší blízkosti. Zatím jsou založeny na snímcích ze čtyřiceti kilometrů:
  
Credit: JAXA, University of Aizu & collaborators


Po příletu Hayabusa2 udržovala „domácí pozici“ 20 km nad asteroidem:
The view of Ryugu from the home position
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators


Konečně byl zveřejněn také podrobnější snímek opačné hemisféry. Na jižním pólu je v celé své kráse vidět obří balvan, který na předchozích snímcích jen nesměle vykukoval zpoza horizontu. Jelikož Ryugu rotuje retrográdně, považuje se za jižní pól ten „horní“. Naopak „dole“ u severního pólu je vidět jedna malá oblast s hladkým povrchem, která by mohla posloužit k prvnímu bezpečnému přistání Hayabusy2 a odběru vzorků nebo alespoň k vysazení jednoho ze čtyř autonomních modulů:
New goodies from asteroid Ryugu!
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators


20. července Hayabusa2 poprvé sestoupila blíže k asteroidu a poskytla nám pohled z výšky 6 km. Následující snímek je k dispozici také ve verzi 3D anaglyfu:
Ryugu hezky zblízka
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators


Pěkně nasimulovaný průlet nad asteroidem Ryugu vymodelovaný na základě výše uvedeného snímku:
Credit: JAXA, University of Tokyo & collaborators. Video by Roman Tkachenko


Druhý sestup sonda provedla 1. srpna, přičemž klesla na 5 km od asteroidu. Následující animace je poskládaná z navigačních snímků z širokoúhlé kamery ONC-W1:
A second successful medium-altitude operation for Hayabusa2
Credit: JAXA, Emily Lakdawalla


Širokoúhlá kamera zaznamenala i třetí sestup, který 6. srpna přivedl sondu na méně než kilometr od povrchu asteroidu Ryugu. Hlavním cílem sestupu bylo laserovým výškoměrem změřit gravitační zrychlení při volném pádu sondy k asteroidu:


Teleskopická kamera ONC-T tak z výšky okolo jednoho kilometru mohla pořídit dosud nejpodrobnější snímky povrchu. Zdá se, že se zlepšujícím se rozlišením prostě stoupá počet stále menších balvanů a asteroid Ryugu si tak můžeme (dle očekávání) představit jako jednu velkou hroudu suti:
Ryugu z výšky jednoho kilometru!
Credit: JAXA, University of Aizu & collaborators


Vylepšený snímek z 1250 metrů se zvýšeným kontrastem:
Ryugu close-up
Credit: JAXA, University of Aizu & collaborators, Roman Tkachenko






sobota 11. srpna 2018

Perijovum 14 a sopky na Io

Sonda Juno 16. července počtrnácté proletěla nízko nad Jupiterovou oblačností.


Simulovaný průlet poskládaný z pořízených snímků:
      

Sekvence snímků z průletu:

Pár vybraných detailů:
 
Junocam je kamera určená doslova pro pěkné snímky. Sonda Juno pochopitelně disponuje i plně vědeckými přístroji, jedním z nichž je infračervený snímač JIRAM. Ten 16. prosince 2017 pořídil snímek vulkanicky nejaktivnějšího tělesa Sluneční soustavy - měsíce Io. Jasné fleky viditelné na denní i na noční straně měsíce jsou horká místa - většinou jednotlivé sopky nebo lávová jezera:

Více informací: 

Nové mapy Titanu


   Atmosféra největšího Saturnova měsíce Titanu je ve viditelném světle neprůhledná. Abychom mohli skrz hustou oranžovou mlhu nahlédnout na Titanův povrch, musíme operovat v jiných oborech elektromagnetického spektra. Naštěstí uplynulých třináct let kroužila v Saturnově systému vlajková loď výzkumu vnějších oblastí Sluneční soustavy - sonda Cassini, jež byla pro zmapování Titanu vybavená rozličnými přístroji.

Uprostřed je Titan, jak vypadá pro lidské oči. Okolo jsou rozmístěny jeho různě pootočené hemisféry, jak by je naše oči viděly, kdybychom odstranili neprůhlednou atmosféru:
Data pro vytvoření těchto map postupně nasbíral infračervený spektrometr VIMS.
Credit: NASA/JPL-Caltech/University of Nantes/University of Arizona

V infračerveném oboru se dokázala dívat i hlavní kamera na sondě Cassini zvaná ISS. Její snímky více než čtyři roky zpracovával Ian Regan a vyprodukoval následující podrobnou mapu - nejdetailnější globální pohled na Titanův povrch, který máme k dispozici:
Pohledy na severní a jižní pól:
 
Credit: NASA/JPL/Space Science Institute/Cassini Data Analysis Program/USGS Astrogeology Science Center/Ian Regan

Detailní pohled na jedno z metanových jezer na severním pólu Titanu - Ligeia mare, získaný radarovou aparaturou SAR:
Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute/Ian Regan

Zkombinují-li se šikovně infračervené snímky s radarovými měřeními, získáme i základní topografickou mapu terénu. Červená jsou výšiny, žlutá střední výšky a modrá nížiny:
Topografie severního a jižního pólu:
 
Credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute/Ian Regan

pondělí 16. července 2018

Kámen z nebes

Spatřili ho na obloze, viděli ho hořet v atmosféře a teď jeho zbytky našli v africké buši. To je příběh asteroidu s označením 2018 LA, který byl 2. června objeven dalekohledem přehlídky Catalina Sky Survey na Mt. Lemmon, aby o osm hodin později narazil do Země a způsobil jasný meteor. Přeživší zbytky meteoroidu našel po pětidenním hledání v buších Botswany tým v čele s Tomášem Kohoutem.

 



Aldebaran si odpočine od Měsíce

Blíží se konec současného cyklu zákrytů nejjasnější hvězdy souhvězdí Býka naším Měsícem. Býčí oko - Aldebaran - je jedna ze čtyř jasných hvězd, které Měsíc na své pouti oblohou může zakrýt.

Od 29. ledna 2015 přecházel Měsíc před Aldebaranem během každé lunace. Série 49 po sobě jdoucích „zatmění“ Aldebaranu končí 3. září 2018. K dalšímu zákrytu pak dojde až v roce 2033.

Tyto pauzy mezi sériemi zákrytů jsou způsobeny zhruba 5° sklonem měsíční dráhy vůči dráze zemské. Cyklus od maximální severní do maximální jižní pozice trvá Měsíci lehce přes 18 a půl roku.

    Credit: Bob King

Zákryty bývají pozorovatelné vždy jen v relativně úzké oblasti. Vhodným výběrem pozorovacího místa může být člověk svědkem tečného zákrytu, kdy Měsíc o Aldebaran jen „škrtne“ svojí hranou a hvězda opakovaně mizí a znovu se objevuje zpoza nerovností na měsíčním povrchu.

      
      Credit: Andreas Gada | Vimeo

Nejbližší další okultace jasné hvězdy Měsícem bude až 25. srpna 2023 zákryt štířího srdce (hvězdy Antares).

sobota 7. července 2018

Prstence malých planet

Teprve roku 2013 jsme ve Sluneční soustavě objevili pátou prstencovou strukturu. Do té doby jsme znali prstence pouze kolem čtyř obřích plynných planet, a tak byl objev tohoto fenoménu u 250 kilometrové planetky Chariklo z populace kentaurů docela překvapením. Ve světle nového objevu pak astronomové znovu analyzovali starší pozorování jiného podivně se chovajícího kentaura jménem Chiron a zdá se, že i on je obkroužen prstenci. Korunu tomu pak nasadil zatím nejčerstvější prstencový objev a to u trpasličí planety Haumea, která svým tvarem, dvěma měsíčky a přidruženou kolizní rodinou mnoha menších planetek byla už tak dostatečně zajímavá.

Zde k prostudování nabízím čtyři vědecké práce. První dvě se zabývají dlouhodobou stabilitou prstenců kolem Chariklo a Chirona. Z pečlivých simulací orbitální dynamiky obou kentaurů v rámci miliónů let vychází dlouhodobější stabilita prstencové ozdoby pro Chariklo.
Třetí a čtvrtá práce pak na základě dostupných napozorovaných dat modelují strukturu a další vlastnosti prstenců kolem kentaura Chariklo respektive velikost a dynamiku jednotlivých zrn tvořících prstence kolem trpaslíka Haumea.


 

čtvrtek 5. července 2018

Rezonují retrográdní kentauři se Saturnem?

Nedávno astronomickou komunitu zaujal asteroid 2015 BZ509, který obíhá Slunce v opačném směru než běžné planety (retrográdně) a přesto se nachází v orbitální rezonanci 1:1 s Jupiterem.

Vědci z Univerzity Čching-chua v Pekingu nyní představují studii, ve které identifikovali čtyři retrográdně obíhající planetky z populace kentaurů, které s větší či menší pravděpodobností udržují podobný rezonanční gravitační svazek 1:1 se Saturnem.

Centaurs potentially in retrograde co-orbit resonance with Saturn

Znamená to tedy, že retrográdní rezonance jsou běžnější, než jsme si mysleli?
Jedná se snad o objev nové populace planetek zachycených obřími planetami z mezihvězdného prostoru?
To objasní další studie a analýzy orbitálních parametrů retrográdně se pohybujících těles ve vztahu k velkým planetám.

Quaoar bude proměřen

Planetka (50000) Quaoar patří mezi trpasličí planety Kuiperova pásu. Obíhá Slunce po skoro kruhové dráze jen s malým sklonem 8° k ekliptice ve vzdálenosti okolo 44 AU tedy mimo rušivé gravitační vlivy Neptuna.

S průměrem přes 1100 km se dost možná jedná o největší primordiální planetesimálu ve Sluneční soustavě. Z modelů vývoje Soustavy totiž vyplývá, že objekty v dynamicky klidné oblasti Kuiperova pásu, kterou Quaoar obývá, vydržely v nezměněné podobě už od prvopočátků formování našeho systému.

Na své pouti oblohou Quaoar 8. července na chvíli zakryje vzdálenou hvězdu patnácté magnitudy. Pozorováním zákrytu z více stanovišť lze upřesnit velikost a tvar planetky a odvodit další parametry. Možná se podaří zachytit i její měsíček Weywot nebo dokonce objevit prstence, které byly díky hvězdným zákrytům odhaleny u několika planet a kentaurů (Uran, Neptun, Haumea, Chariklo, Chiron).

Trasa pozorovatelnosti zákrytu vede napříč skrz Spojené státy, takže je zajištěno mnoho pozorovatelů, kteří rozestaví síť dalekohledů tak, aby jim pokud možno stín planetky Quaoar neproklouzl.

Přesná pozice zakrývané hvězdy je známá díky družici Gaia, zatímco polohu Quaoaru pomohly upřesnit snímky ze sondy New Horizons.

RECON: TNO occultation with 50000
Occultation by Quaoar (2018-07-08)

Dosavadní poznatky o planetě Quaoar:


úterý 3. července 2018

Kterak saharský písek hnojí středoamerickou džungli

Je to tak - již nějakou dobu je známo, že masivní oblaka prachu zdvihající se ze saharské pouště a z arabského poloostrova pravidelně putují přes oceán a obohacují půdu střední a jižní Ameriky minerály.




Jaké procesy hrají při těchto přesunech roli a jak tato zaoceánská transakce dále ovlivňuje zemské klima, je předmětem výzkumu.

Images credit: NOAA | NASA Earth observatory | El Mundo / Oscar Machón

Here Comes the Saharan Dust
Saharan dust versus Atlantic hurricanes
Dust from Africa spreads into the Americas

Zahalený Mars

Rudá planeta je momentálně zahalená prachovou bouří.
Bouře zprvu lokálních rozměrů se objevila na konci května.

Oppy brázdí povrch Rudé planety již 15 let a jednu velkou prachovou bouři už přežilo.
Inženýři jsou optimističtí a věří, že po vyčištění vzduchu se baterie znovu nabijí a Oppy zavolá domů.

Rudá planeta se tak najednou nejeví až tak rudá.

Pozorovatelé bedlivě sledují vývoj této planetární události.

Mars se blíží do opozice, kdy bude nejblíže k Zemi a zároveň zpříma nasvícen Sluncem.
Tehdy je na pozemské obloze nejjasnější.

Uvidíme, jaké divadlo nám prachová bouře ještě přinese (nebo naopak zakryje).

Opozice Marsu nastává 27. července.



Ryugu v barvě

Na většině fotek vypadá asteroid Ryugu jako docela světlé a zářivé těleso. To je samozřejmě způsobeno delším exponováním snímků na pozadí kosmické temnoty a umožňuje to lépe rozeznávat povrchové útvary. Ve skutečnosti je však Ryugu dosti tmavým uhlíkatým tělesem, které odráží jen málo slunečního světla. To je dobře vidět na srovnávacím snímku se Zemí - obě fotky pořídila stejná kamera ONC-T na palubě Hayabusy2 skrz barevné filtry.


Výše uvedený obrázek je zatím jediný zveřejněný, na kterém je zachycen Ryugu v barvách. Tuto informaci o barvě však můžeme naimplementovat na dostupný monochromatický snímek s vyšším rozlišením, čímž získáme bližší představu o tom, jak ve skutečnosti Ryugu vypadá, a můžeme hledat první náznaky různorodosti chemického složení povrchu.


Images credit: JAXA / U. of Tokyo / Kochi U. / Rikkyo U. / Nagoya U. / Chiba Inst. of Tech. / Meiji U. / U. of Aizu / AIST

Arrival at Ryugu!

Ochutnávky z Occatoru


Podíváme se opět na trpasličí planetu Ceres, nad jejímž povrchem extrémně nízko prolétává průzkumná sonda Dawn.

Nejsvětlejší místo na celém povrchu Cerery se nachází v dvaadevadesáti kilometrovém kráteru Occator. Světlá skvrna uprostřed se nazývá Cerealia Facula a skupiny skvrn hned vedle vpravo nesou jméno Vinalia Faculae.

 

Z měření sondy Dawn vyplývá, že světlý materiál je tvořen převážně uhličitanem sodným.


Sonda pořídila tyto detailní pohledy na západní okraj centrální skvrny s jakousi stolovou horou (z výšky 34 km) a na skupinku menších skvrnek opodál (z výšky 39 km).

 

Takto nízká oběžná dráha původně pro družici Dawn vůbec nebyla v plánu. Detailní snímky jsou proto skvělým nečekaným bonusem navíc. Doufejme, že se sondě podaří vhodně nasnímat i centrální dóm přímo uprostřed hlavní skvrny, jehož struktura by nám mohla napovědět o procesech vedoucích ke vzniku těchto světlých oblastí.

Images credit:
NASA / JPL-Caltech / UCLA / MPS / DLR / IDA