Japonská robotická sonda Hayabusa2 dnes dokončila přibližovací fázi a dosáhla parkovací pozice dvacet kilometrů od asteroidu Ryugu.
Poslední zveřejněný snímek je z výšky 22 km a v lepších detailech zachycuje stejnou hemisféru asteroidu jako předchozí snímek ze 40 km. Původní obrázek vyladil Roman Tkachenko. Odpovídají-li udávané vzdálenosti skutečnosti, jsou přibližné rozměry asteroidu Ryugu 840 × 880 metrů (přes póly × přes rovník).
Brian May si od navigačního týmu vyžádal dva snímky vyfocené jen krátce po sobě, aby z nich mohl vytvořit stereo pár pro navození 3D efektu. Obdržel dva snímky pořízené s rozestupem 13 minut z lehce odlišných úhlů při vzdálenosti 25 km. Z nich lze složit 3D anaglyf pro červenomodré brýle.
Další z možností, jak vytvořit 3D efekt, je umístit oba snímky vhodně vedle sebe, aby vznikl cross-eye obrázek. Pokud se vám podaří na něj správně zašilhat tak, aby levé oko koukalo na pravý obraz a pravé oko na ten levý, Ryugu vám uprostřed splyne ve třech rozměrech.
Svou tradiční patentovanou srovnávací grafiku vytvořila Emily Lakdawalla z Planetární společnosti. Ve zhruba stejném měřítku porovnává sotva kilometrový asteroid Ryugu s ještě menší planetkou Itokawa, kterou dříve navštívila první Hayabusa.
Navzdory zcela odlišnému tvaru mají obě tyto blízkozemní planetky podobnou strukturu povrchu s balvany dosahujícími zhruba stejných maximálních rozměrů. Zdá se však, že Ryugu postrádá hladké oblasti, kterých několik vidíme na Itokawě. Na druhou stranu to vypadá, že Ryugu si zachoval několik impaktních kráterů, které na Itokawě vidět nejsou. Sluší se také poznamenat, že Itokawa je kamenný asteroid spektrálního typu S, zatímco Ryugu se řadí mezi uhlíkaté asteroidy typu C a jejich odlišná tmavost povrchu není zohledněna.
Nyní začíná vědecká fáze, kdy se pomocí kamer a laserového výškoměru zmapuje povrch. Koncem července sonda sestoupí na 5 km, aby zopakovala měření s vyšším rozlišením. Během srpna pak z výšky 1 km zmapuje gravitační pole asteroidu, aby mohla být definitivně vybrána místa vhodná k vysazení samostatných modulů a k odběru vzorků. Máme se na co těšit : )
Images credit:
JAXA | University of Tokyo | Kochi University | Rikkyo University | Nagoya University | Chiba Institute of Technology | Meiji University | University of Aizu | AIST
Ze vzdálenosti zhruba 40 km zde vidíme asteroid Ryugu, vyfocený teleskopickou navigační kamerou (ONC-T) z paluby japonské vesmírné sondy Hayabusa2. Ryugu má průměr přibližně 900 metrů a na snímku zabírá zhruba 200×200 pixelů. Jeden obrazový bod tak zachycuje asi 20 m2.
Balvany různých velikostí jsou rozesety všude po povrchu. Ve skutečnosti se předpokládá, že takovéto planetky jsou celé skrz naskrz spíše hroudou balvanů než jednolitou skálou.
Nepřehlédnutelných je také několik kruhových prohlubní. Pravděpodobně se jedná o impaktní krátery - jizvy po dávných střetech s menšími tělesy. Nad největší z nich (u levého okraje) poutá pozornost obří špičatý balvan pyramidovitého tvaru. Ještě mnohem větší balvan pak vykukuje nad jižním pólem planetky (nahoře).
Tvar asteroidu už je patrný i na snímcích z širokoúhlé kamery (ONC-W1). Projektový manažer mise Hayabusa2 Yuichi Tsuda čistě pro zajímavost poukazuje na to, že v podobném tvaru na Zemi rád krystalizuje minerál kazivec (fluorit).
Ačkoli Ryugu je první asteroid tohoto tvaru, který prostřednictvím fotek vidíme zblízka, tak z radarových a fotometrických pozorování víme, že mezi blízkozemními planetkami je takto tvarovaných těles více.
Sonda Hayabusa2 zaparkuje 20 km od asteroidu Ryugu ve středu 27. června. K této příležitosti je v plánu tisková konference.
Images credit:
JAXA | University of Tokyo | Kochi University | Rikkyo University | Nagoya University | Chiba Institute of Technology | Meiji University | University of Aizu | AIST
Bonus: Úplně vespod stránky WonderousWorlds.Space jsem konečně mohl přidat další zblízka spatřený svět a rovnou jsem aktualizoval celou sekci blízkozemních asteroidů, k několika z nichž se v následujících letech chystají vlastní průzkumné sondy.
Na snímcích ze sekvence pořízené kamerou ONC-T mezi 18. a 20. červnem začínají být na povrchu asteroidu Ryugu kromě kráterů vidět i první balvany.
V průběhu snímání se průzkumná sonda Hayabusa2 k asteroidu přiblížila z 220 na 100 km.
Největší výstupek, který je možná samostatným balvanem, je vidět u „horního“ pólu a prozrazuje se mimo jiné i světlejším odstínem (1). Menší balvany jsou pak vidět přímo na rovníku (2). V posledních třech snímcích se objevuje zajímavý útvar pyramidového tvaru (3) a také další balvany ve „spodní“ části asteroidu (4).
Mezi posledními dvěma snímky sekvence se navíc Ryugu pootočil o akorát vhodný úhel, takže bylo možné vytvořit 3D anaglyf pro červenomodré brýle a také cross-eye snímek, na který když správně zašilháte, spatříte asteroid Ryugu ve třech rozměrech.
Jak se sonda přibližuje, Ryugu v zorném poli jejích kamer postupně roste. Zanedlouho se snímání bude moci zaměřit přímo na konkrétní útvary.
Výše vidíme čtyři snímky asteroidu Ryugu pořízené optickou navigační kamerou ONC-T na palubě Hayabusy2. U každého snímku je uveden čas zachycení a tehdejší vzdálenost mezi sondou a asteroidem. Původní rozpixelované snímky byly softwarově vyhlazeny, a tak si můžeme začít prohlížet krajinu tohoto malého světa (pokud se tomu u sotva kilometrového balvanu dá říkat krajina).
Průměr asteroidu Ryugu je v souladu s očekáváním okolo 900 metrů. Jeho tvar se výrazně liší od tří dosud navštívených blízkozemních planetek, které vypadaly jako značně protáhlé brambory.
Pravděpodobně v minulosti rychlá vlastní rotace asteroidu Ryugu způsobila, že jeho tvar je relativně pravidelný a vypoulený podél rovníku, jakoby se na sebe základnami nasadily dva kužele. Podobně bude vypadat i asteroid Bennu, ke kterému se blíží americká sonda OSIRIS-REx. A vypadá tak i několik asteroidů změřených radarem při jejich blízkých průletech u Země.
Výrazný rovníkový hřeben obepínající asteroid Ryugu jako horské pásmo se navíc zdá být poněkud světlejší. Možná to znamená, že je hladší než zbytek povrchu, možná je to jen efekt způsobený úhlem nasvícení. To uvidíme zanedlouho. Téměř přímo na rovníku se pak nachází asi dvousetmetrový kráter a jiný podobný kráter je vidět i poblíž jednoho z pólů.
Již z minulé sekvence víme, že asteroid Ryugu má retrográdní rotaci - otáčí se v opačném směru než obíhá. Jeho rotační osa je ale téměř kolmá k rovině jeho oběhu kolem Slunce, takže během jediné sedmi a půl hodinové otočky lze spatřit téměř celý povrch Ryugu. Tato konfigurace by však mohla omezit výběr přistávacích míst jen na rovníkové oblasti.
Hayabusa2 při svém přibližování k blízkozemnímu asteroidu Ryugu pořídila 14. června ze vzdálenosti pod 700 km sekvenci 52 snímků zachycujících zhruba sedmi a půl hodinovou rotaci tohoto maličkého světa. Vesmírný umělec Roman Tkachenko si se snímky pohrál a vykřesal z nich solidní ochutnávku toho, co nám Ryugu v následujících dnech a měsících nabídne.
Následující koláž ukazující postupné zvětšování asteroidu Ryugu v zorném poli navigační kamery Hayabusy2 má na svědomí planetární kartograf Phil Stooke.
Dnes provedla Hayabusa2 ve vzdálenosti asi 750 km od asteroidu třetí korekční manévr TCM03, který upravil rychlost přibližování na 1,7 m/s. (Zdroj)
Ryugu nám postupně „roste“ a pomalu začíná být patrný jeho tvar, který se, zdá se, příliš neliší od tvaru očekávaného.
Tady jsou pohromadě poslední tři snímky z navigačních kamer (ze vzdáleností 2 600 km, 1 500 km a 920 km):
Kamery ONC-T & ONC-W1 se nevyužívají jen k optické navigaci, ale také pro hledání případných přirozených satelitů asteroidu Ryugu a pro měření jeho rotační periody. Ta činí přibližně 7,6 hodiny, což odpovídá předchozím měřením. Žádné měsíčky však nalezeny nebyly. Pozorovatelný limit velikosti byl ale kolem 50 cm, takže nějaká drobotina kolem Ryugu pořád obíhat může. (Zdroj)
Světelnou křivku asteroidu měřila i infračervená kamera TIR:
Přílet k Ryugu na 20 km je stále v plánu na 27. června.
Ground observation team: JAXA, Kyoto University, Japan Spaceguard Association, Seoul National University ONC Team: JAXA, University of Tokyo, Kochi University, Rikkyo University, Nagoya University, Chiba Institute of Technology, Meiji University, University of Aizu and AIST
Téměř na dosah tomuto zvláštnímu světu na pomezí mezi planetami a planetkami se nyní dostává jeho umělá družice Dawn. Ta navzdory původnímu plánu nepřiblížit se k povrchu Cerery více než na 375 km přešla v rámci prodloužené mise postupně na eliptickou dráhu s nejnižším bodem pouhých 35 kilometrů nad nevšední krajinou planety Ceres!
Postupně snižovaná oběžná dráha družice Dawn kolem planetky Ceres
Zatímco gama/neutronový spektrometr na palubě sondy zmapuje při nízkých průletech ještě přesněji elementární složení povrchu planetky, tak kamery tento povrch mohou nasnímat s dosud nevídaným rozlišením. První zveřejněné snímky zachycují hlavně okraje kráteru Occator.
Pro připomenutí - kráter Occator má průměr přibližně 92 km a na svém dně hostí nepřehlédnutelné světlé skvrny, které jsou jakýmsi poznávacím znamením planetky Ceres.
Simulovaný pohled na kráter Occator směrem od jihu
Na závěr se podívejte na mozaiku zobrazující fraktury v kráteru Dantu. Použité snímky jsou sice z výšky 490 km, ale zato je mozaika ve zvýrazněných barvách, které zachycují rozdíly v chemickém složení povrchu.
Nepatrný světelný bod, kterým doposud asteroid Ryugu pro pozorovatele ze Země byl, začíná získávat rozměry!
Na snímku z 6. června ze vzdálenosti 2 600 km to jsou na šířku sice sotva tři pixely, takže ještě není ani vidět skutečný tvar asteroidu. Nicméně je to předzvěst následujících dnů a týdnů, kdy z těch několika obrazových bodů vyroste kosmický balvan.
Image credit: Ground observation team: JAXA, Kyoto University, Japan Spaceguard Association, Seoul National University ONC team: JAXA, University of Tokyo, Kochi University, Rikkyo University, Nagoya University, Chiba Institute of Technology, Meiji University, University of Aizu and AIST
Pouhé týdny nás dělí od chvíle, kdy se mapy známých světů rozšíří o další nepatrný kousek. Tím bude na kosmické poměry maličké těleso, lidmi katalogizované pod číslem 162173 a pojmenované po kouzelném dračím paláci z japonských mýtů: Ryugu. K pomyslným bránám Dračího paláce se nyní blíží japonský sokol neboli robotická sonda Hayabusa2, která tento přibližně kilometrový asteroid prozkoumá setem svých vědeckých přístrojů. V následujícím příspěvku si povíme, kde lze sledovat probíhající misi a kde si přečíst, co o blízkozemním asteroidu Ryugu doposud víme.
Vyčerpávající popis průběhu celé mise a technických parametrů průzkumné sondy a všech jejích součástí poskytují články na eoPortal a Spaceflight101. Hayabusa2 nese na palubě čtyři přístroje k dálkovému průzkumu: soustavu kamer pro optickou navigaci (ONC), spektrometr operující v blízké infračervené oblasti (NIRS3), infračervený tepelný snímač (TIR) a laserový výškoměr (LIDAR).
Pro orientaci v prostoru sonda použije sledovače hvězd a manévrovací trysky, jako hlavní pohon využívá iontové motory, komunikace bude zajištěna přes několik radiových antén a energii dodávají solární panely. Nejdůležitějším zařízením na Hayabuse2 je pak sběrný mechanismus a návratová kapsle, ve které by se měly na Zemi dostat neporušené vzorky odebrané přímo z asteroidu.
Spolu s Hayabusou však vstříc Dračímu paláci letí celá flotila menších zařízení prozatím připojených k hlavní sondě. V první řadě je to pět malých terčíků, což jsou umělé cíle, které budou vypuštěny na povrch asteroidu, aby mohla být Hayabusa snadno navedena na konkrétní místa pro odběr vzorků. Dále je to kinetický impaktor (SCI), který má zasáhnout asteroid a vytvořit malý kráter, aby bylo možné prozkoumat i podpovrchový materiál. Náraz impaktoru bude sledovat oddělitelná kamera (DCAM3), zatímco samotná Hayabusa2 bude schovaná na opačné straně asteroidu. V neposlední řadě pak na palubě sondy čekají čtyři přistávací moduly: Tři verze japonského hopkajícího modulu MINERVA-II a taktéž pohyblivý lander MASCOT dodaný Německou vesmírnou agenturou.
Kamera JunoCam na družici Juno stále dobře funguje i po třinácti průletech nejbližším bodem dráhy kolem Jupiteru, a tak se můžeme kochat dalšími nevšedními pohledy na bouřlivou atmosféru krále planet.
Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost malých světů. Postupně se zdokonalující technika nám umožňuje vyhledávat a charakterizovat stále menší či vzdálenější tělesa, a tak planetky tvoří neustále se rozšiřující periferii poznání našeho planetárního systému.
'Oumuamua
Na začátek však přecijen nemůžeme nezmínit těleso, které do naší Soustavy nepatří. Během loňského podzimu totiž podnítil obrovskou vlnu zájmu první detekovaný asteroid přilétnuvší z mezihvězdného prostoru. Návštěvník nazvaný 'Oumuamua zaměstnal vědce snažící se pochopit jeho neobvyklé charakteristiky, zaujal veřejnost jedinečností svého zjevení a celá situace fascinovala geeky svou podobností s příběhem Setkání s Rámou. 'Oumuamua jen prolétl Sluneční soustavou a už dávno zase míří do mezihvězdné prázdnoty. Přesto dodnes vycházejí vědecké práce analyzující jeho parametry a snažící se vysvětlit jeho původ či vyvodit další souvislosti. Doposud jsem zaregistroval 45 vědeckých studií a nespočet populárních článků či naučných videí. A další jistě budou následovat...
(514107) 2015 BZ509
Mezihvězdný původ by se slavným nomádem však mohla sdílet i další tělesa, která se ovšem v naší Soustavě usídlila dlouhodobě. Tuto teorii potvrzují studie dynamického vývoje orbitálních parametrů asteroidu (514107) 2015 BZ509. Tato planetka již dříve zaujala svojí retrográdní drahou ve stabilní rezonanci s Jupiterem. Přičemž nové poznatky naznačují, že jediná možnost, jak se na takovou dráhu mohla dostat, je její gravitační zachycení naší Soustavou v dávných dobách. Studie:
Teorie vzniku Sluneční soustavy počítají s výraznou planetární migrací během vývoje Systému. Při přesunech celých planet muselo být mnoho asteroidů z vnitřních oblastí Soustavy vychýleno ze svých drah, a tak se některé kamenné asteroidy očekávají i mezi jinak ledovými planetkami vzdáleného Kuiperova pásu. Výsledky podrobné spektroskopie jedné podezřelé planetky v tomto regionu migrační model vývoje Sluneční soustavy podporují. Těleso katalogizované jako (120216) 2004 EW95 křižující dnes dráhu planety Neptun je ve skutečnosti uhlíkatým asteroidem kdysi vymrštěným z Hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.
Za Kuiperovým pásem obíhají další, ještě extrémnější objekty. Mezi obzvláště vyčnívající patří nově objevená planetka označená 2015 BP519. Jedná se o možná až sedmi set kilometrovou trpasličí planetu, jejíž nejvzdálenější bod dráhy od Slunce leží přes 800 astronomických jednotek daleko, zatímco v nejbližším bodě se nepřiblíží ani k dráze nejvzdálenější planety Neptun. Navíc vysoký sklon její oběžné dráhy k rovině Sluneční soustavy přes 54° naznačuje něco nestandardního, a tak se v její souvislosti znovu mluví o vlivu dosud neobjevené Deváté planety.
V Kuiperově pásu má lidstvo jednoho robotického vyslance, který se zanedlouho probudí z hibernace, aby se začal připravovat na průlet kolem planetky (486958) 2014 MU69 přezdívané Ultima Thule. Ohledně tohoto malého, patrně binárního světa konečně vyšla první vědecká studie, která se zabývá co nejpřesnějším určením jeho oběžné dráhy kolem Slunce. To pomůže plánování samotného průletu, ale také počítání orbitálních parametrů dalších vzdálených planetek.
O výše zmíněnou studii se významně zasloužila data z astrometrické družice Gaia. Ta však kromě precizního proměřování hvězd zachytila také mnoho těles Sluneční soustavy. V rámci druhého balíčku dat uvolněných v dubnu letošního roku uveřejňují astronomové souhrn pozorování více než 14 000 planetek.
Gaia však není jedinou sondou, která loví asteroidy. Nedávno došlo také ke zveřejnění napozorovaných dat infračerveným vesmírným dalekohledem NEOWISE. Tato družice zachytila přes 29 000 asteroidů o nichž v archivu jistě čeká mnoho neobjevených informací.
Nezahálel ani tým využívající dalekohled CFHT na Havaji. Astronomové z projektu OSSOS (Outer Solar System Origin Survey) oznamují na základě několikaletého skenování oblohy objev a přesné změření orbity 838 nových planetek obíhajících Slunce až za dráhou Neptunu. Tím navyšují počet trans-neptunických objektů s dobře spočítanou oběžnou dráhou téměř o polovinu.
313 těchto planetek se nachází v některé ze stabilních orbitálních rezonancí s Neptunem. Z toho 132 těles patří mezi tzv. plutina, čili planetky, které stejně jako Pluto, oběhnou Slunce dvakrát za každé tři Neptunovy oběhy. Zároveň se našlo několik objektů s hlavní poloosou dráhy přes 130 AU, které i přesto do některé ze vzdálenějších rezonancí s Neptunem zapadají. Počet známých nerezonujících objektů se tímto datasetem dokonce zdvojnásobil. Konkrétně bylo v Kuiperově pásu nově objeveno 436 Neptunem nijak výrazně neovlivňovaných planetek.
Planetky jsou opravdu v kurzu, protože kromě několika zmíněných projektů, které je zkoumají na dálku, je na cestě nebo v aktivní službě několik sond, které se asteroidů takřka či přímo dotknou.
Ceres
O sondě New Horizons chystající se v Kuiperově pásu na setkání s dosud nejvzdálenějším tělesem již padla zmínka. Neslušelo by se však zapomínat na vytrvalého průzkumníka operujícího o něco blíže k domovu. V Hlavním pásu asteroidů totiž družice Dawn stále zkoumá a z všelikých úhlů mapuje trpasličí planetu Ceres. Tým vymýšlí, jak z pomalu dosluhující sondy dostat co nejvíce vědy, a tak se Dawn k planetě Ceres přiblíží více než kdykoli předtím a to až na pouhých 35 km! Můžeme se těšit na ještě přesnější měření z detektoru neutronů a gama záření (GRaND), který nám dokáže prozradit elementální složení povrchu až metr do hloubky, a také na dosud nejpodrobnější fotografie jediné trpasličí planety ve vnitřní Soustavě.
Ještě blíže k naší rodné planetě se ke svým cílům přibližují hned dvě sondy. Americká OSIRIS-REx bude ještě několik měsíců unášena zákony orbitální mechaniky, než zakotví nad blízkozemním balvanem jménem Bennu. Zato japonská Hayabusa2 už je ke svému cíli doslova na dohled. Její kamery již opakovaně zachytily asteroid Ryugu, který již velmi brzy budeme moci zařadit do kartotéky zmapovaných míst. Užijte si ten pocit, kdy se z nepatrného, sotva viditelného pohybujícího se bodu na obloze stává reálné místo se svou mimozemskou krajinou a unikátní geologií.
Hayabusa2 už je od Ryugu jen pár desítek tisíc kilometrů. Začátkem června se dostane na 2 500 km, čímž započne závěrečná přibližovací fáze. Na začátku července už bude vzájemná vzdálenost pouhých 20 km. V následujících měsících pak bude probíhat mapování, sestup až na 1 km, gravitační měření, následně několik kontaktů s povrchem a odběry vzorků, mezi tím dojde také k vysazení několika malých landerů a během příštího roku přijde dokonce bombardování asteroidu impaktorem.
Asteroidy byly běžně v odborné i populární literatuře nazývány planety až do padesátých let dvacátého století. A to jich tehdy byly známy už tisíce. Konsenzus se tehdy začal měnit ne protože jich bylo hodně, ani proto, že všechny sdílejí podobnou oběžnou dráhu, ale protože se zdokonalovala pozorovací technika a začalo se ukazovat, že geofyzikální vlastnosti asteroidů se od planet skutečně liší. Zlomovým bodem byla publikace Gerárda Kuipera v roce 1953. Navíc třeba i Galileem objevené měsíce Jupiteru byly také nazývány planety - „Medici planets“ (Medicejské planety, protože Medicejové byli patrony a finančními podporovateli Galilea). Měsícům se dodnes občas říká satelitní nebo sekundární planety. Výraz pro planety pochází ze slova planetés, což znamená poutníci - poutníci mezi hvězdami. Asteroid zase znamená „star-like“ vypadající jako hvězda, protože i tehdy-nejlepší dalekohledy ukazovaly nově objevované planety jen jako světelné body, zatímco dříve známé běžné planety byly jednoznačně kotoučky s měřitelným průměrem. A navíc dodnes objevovaná malá tělesa Sluneční soustavy se nazývají „Minor Planets“ tedy malé planety. I když v češtině se používá spíš pěkný výraz planetky. Ta hlavní kontroverze se týká toho, že vymyšlená definice planety byla rozhodnuta hlasováním, což je zcela nevědecký postup, který přidělil Mezinárodní astronomické unii autoritu, která jí nenáleží a náležet by neměla. Na základě umělých autorit se uznávaly pravdy do vědecko-technické revoluce a věda právě nastolila postup na základě pozorování, ověřování a kritického prověřování. Považuji za nebezpečné stavět instituci jako IAU do role autority ve vědeckých otázkách. IAU ať se drží pojmenovávání těles a popularizační a organizační činnosti. Jestliže začneme o vědeckých definicích hlasovat, přijdeme o vědu jako takovou.
Japonská sonda Hayabusa2 (hayabusa=sokol) 11. května pozastavila své iontové motory, aby sledovače hvězd na její palubě mohly nasnímat blízkozemní asteroid Ryugu (ryúgú-jó=dračí palác), z něhož hodlá ukořistit nějaké vzorky.
Snímky se použijí pro optickou navigaci. Na jejich základě se bude přesně určovat vzájemná poloha sondy a asteroidu. Hayabusa2 už je od Ryugu jen pár desítek tisíc kilometrů. Začátkem června se dostane na 2 500 km, čímž započne závěrečná přibližovací fáze. Na začátku července už bude vzájemná vzdálenost pouhých 20 km. V následujících měsících pak bude probíhat mapování, sestup až na 1 km, gravitační měření, následně několik kontaktů s povrchem a odběry vzorků, mezi tím dojde také k vysazení několika malých landerů a během příštího roku přijde dokonce bombardování asteroidu impaktorem.
Images credit: JAXA | Kyoto University | Japan Spaceguard Association | Seoul National University
V nedávných letech Hubbleův kosmický teleskop opakovaně detekoval vodní páru nad povrchem astrobiologicky zajímavého měsíce Europa, což naznačilo možné výtrysky podpovrchového oceánu skrz rozpraskanou kůru Europy.
Ve starých datech z magnetometru sondy Galileo, která obíhala Jupiter a prolétala kolem jeho měsíců v devadesátých letech, nyní vědci narazili na další náznak, který myšlenku výtrysků vody podporuje. Zdá se totiž, že sonda Galileo při jednom z těsných průletů nad Europou proletěla přímo skrz jeden z výtrysků!
Astronomové z projektu OSSOS (Outer Solar System Origin Survey)oznamují na základě několikaletého skenování oblohy objev a přesné změření orbity 838 nových planetek obíhajících Slunce až za dráhou Neptunu. Tím navyšují počet trans-neptunických objektů s dobře spočítanou oběžnou dráhou téměř o polovinu.
313 těchto planetek se nachází v některé ze stabilních orbitálních rezonancí s Neptunem. Z toho 132 těles patří mezi tzv. plutina, čili planetky, které stejně jako Pluto, oběhnou Slunce dvakrát za každé tři Neptunovy oběhy. Zároveň se našlo několik objektů s hlavní poloosou dráhy přes 130 AU, které i přesto do některé ze vzdálenějších rezonancí s Neptunem zapadají.
Počet známých nerezonujících objektů se tímto data setem dokonce zdvojnásobil. Konkrétně bylo v Kuiperově pásu nově objeveno 436 Neptunem nijak výrazně neovlivňovaných planetek.
Několik zaznamenaných planetek pak patří mezi tzv. extrémní trans-neptunické objekty, které mají hodně vzdálené a hodně eliptické dráhy. Většinou se řadí do Rozptýleného disku. Mezi nimi vyčnívá například objekt '2015 BP519' s délkou hlavní poloosy 430 AU, vysokým sklonem dráhy 54° a odhadovaným průměrem okolo 500 km. Objev této planetky má však na svědomí jiný projekt - DES (Dark Energy Survey), pro nějž jsou objevy planetek milým bonusem navíc.
A high-inclination scattering TNO from @theDESurvey! First known extreme a>250, q>30 au TNO with i>30°.
Mořské proudy generují kolem Země sekundární magnetické pole.
Jeho měření je po seismologii a analýze gravitačních anomálií třetím způsobem, jak nahlížet pod zemský povrch.
To, že zemská orbita kolem Slunce periodicky osciluje mezi tvarem téměř dokonalé kružnice a docela protáhlé elipsy, naznačovaly už výpočty nebeské mechaniky interakcí Země, Venuše a Jupiteru.
Nyní geologové našly známky tohoto 405 tisíc let dlouhého cyklu také v klimatickém záznamu v triasických horninách.
Prvního dubna nastal dvanáctý průlet družice Juno nad oblaky krále planet. Pozměněná orientace sondy v prostoru umožnila kameře JunoCam lepší výhled na Jupiterova mračna.
