Zodiakální nebo také zvířetníkové světlo je pozorovatelné v období rovnodenností na tmavé obloze jako světlý mlhavý kužel vystupující nad obzor směrem od Slunce. Jedná se o sluneční světlo rozptýlené částečkami meziplanetárního prachu v rovině ekliptiky. Dosud se předpokládalo, že zdrojem tohoto prachu jsou hlavně tříštící se asteroidy a rozpadající se komety. Překvapivé zjištění ale teď hlásí vědecký tým sondy Juno, která na své pouti ze Země k Jupiteru strávila v oblastech zodiakálního prachu dost času.
Juno původně ke studiu meziplanetárního prachu vůbec nebyla vybavena, ale ukázalo se, že díky jejím obřím solárním panelům je vlastně tím nejlepším a nejcitlivějším detektorem! Mikroskopická prachová zrnka totiž ve velkých rychlostech solární panely neustále bombardují a odštipují z nich droboučké úlomky, které jsou pak viditelné kamerami pro sledování hvězd na palubě sondy. Z pozorovaného množství úlomků tak mohla Juno rozložení a orbitální parametry meziplanetárního prachu zmapovat. Odhalená struktura vede ke zdroji, kterým se zdá být planeta Mars!
Vzhledem ke globálním prachovým bouřím na Marsu, které občas zahalují celou planetu, a k tomu, že víme, že sluneční vítr marsovskou atmosféru neustále obrušuje, to vlastně není až tak překvapivé. Bylo by zajímavé podívat se, co o potenciálním unikání marsovského prachu během jeho bouří může povědět družice MAVEN, která se na studium úniku marsovské atmosféry zaměřuje...
Původ zodiakálního prachu z Marsu vyvolává otázku, jak je to s prachem rozprostírajícím se podél dráhy Venuše, o němž se mluvilo předloni v souvislosti s možnou populací dosud nezpozorovaných asteroidů ve vnitřních oblastech Soustavy, které měly být jeho zdrojem. Možná, že tyto asteroidy nejsou potřeba.. Může snad i sama Venuše zaprašovat okolí své dráhy? > Skrytá populace Venušiných koorbitálních asteroidů
Žádné komentáře:
Okomentovat