První pohyblivý modul v historii přistál a poposkočil na asteroidu. Zařízení MINERVA-II-1 se v pátek 21. září oddělilo od mateřské sondy Hayabusa2 a padesát metrů nad asteroidem Ryugu uvolnilo dva samostatné moduly Rover-1A a Rover-1B. Oba robůtci nyní autonomně hopsají po povrchu tohoto bizarního malého světa a sbírají vědecká data.
Tým autorů v čele se Soniou Fornasier z Pařížské univerzity představuje studii souvislostí mezi povrchovou morfologií, vnitřním složením a aktivitou komety 67P, kterou v letech 2014-2016 zblízka zkoumala evropská sonda Rosetta.
Výtrysky emanují nejen z odkrytých útesů, ale také z hladkých oblastí pokrytých jemným prachem, dále z prasklin v povrchu a z kruhových děr a i z okolí povrchových nerovností, které vrhají stíny, kde zpětně kondenzují uvolněné těkavé látky, jež při osvětlení Sluncem opět sublimují. Tyto měnící se světelné podmínky kontinuálně přispívají k aktivitě komety drobnými výtrysky, které nejsou vázány na konkrétní typ terénu. Většina ostatních výtrysků se nachází poblíž rozhraní různých morfologických regionů komety. Některé výtrysky jsou dlouhotrvající, některé naopak extrémně krátké (v řádu minut). Při větším výtrysku, který s sebou zároveň odnáší kometární prach, mohou být uvolněny přes dvě tuny materiálu.
Credit: ESA/Rosetta/MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/SSO/INTA/UPM/DASP/IDA
Kometa má denní cyklus s koloběhem ledu. Z osvětlených oblastí sublimuje led, který zůstává v okolí komety a znovu se usazuje na noční straně a v zastíněných místech, aby se při dalším osvícení znovu uvolnil.
Na základě dat ze tří různých observatoří astronomové upřesnili parametry trpasličí planety 2013 FY27. Magellanův dalekohled o průměru 6,5 m poskytl fotometrická pozorování, Hubbleův vesmírný teleskop objevil u planety souputníka a síť radioteleskopů ALMA provedla termální měření.
2013 FY27 na fotce z HST
Planeta 2013 FY27 obíhá Slunce za drahou Neptunu a jelikož byla objevena teprve nedávno, nemá zatím jméno a dokonce ještě ani katalogové číslo. Její průměr je přibližně 740 km a doprovází ji zhruba 190-ti kilometrový měsíc. Světelná křivka planety však nevykazuje žádné periodické změny jasnosti, které by umožnily zjistit její rotační periodu. To může znamenat vesměs dvě věci - že FY27 je souměrná sféra s globálně stejnobarevným povrchem nebo že je k nám natočená přímo svou rotační osou, takže se díváme na její pól a tím pádem i jak rotuje, vidíme stále stejnou část povrchu a celková jasnost planety se tak nemění.
Za drahou Neptunu dnes známe necelé tři tisíce planetek. Pouze jedenáct z nich je určitě větších než 2013 FY27. Všech těchto 11 trpasličích planet má spíše světlejší povrchy a vyšší hustoty oproti ostatním menším planetkám, které bývají tmavší s hustotami nižšími, než má vodní led. 2013 FY27 je tak jedním z největších exemplářů přechodné kategorie těles mezi planetkami a trpasličími planetami. To, že největší trans-neptunické objekty vykazují již jiné spektrální charakteristiky, nejspíš souvisí s více faktory - jsou pravděpodobně plnohodnotněji diferenciované na těžší jádro a lehčí plášť, nestihly uvnitř ještě zcela vychladnout a díky vyšší přitažlivosti si snadněji udržují těkavé látky.
Umělecká představa jedenácti trans-neptunických trpaslíků větších než 800 km s jejich měsíci (přičemž Charon je sám měsícem Pluta). 2013 FY27 by na této grafice byla ještě o něco menší než Salacia:
Na hranici viditelnosti pouhým okem se během letošních zářijových nocí proplétá periodická kometa 21P/Giacobini-Zinner mezi hvězdokupami a mlhovinami souhvězdí Vozky a Blíženců.
Po dalším měsíci a půl družice Juno sedmého září již popatnácté prolétla nejnižším bodem své dráhy kolem Jupiteru - perijovem 15. Kromě magnetometru, radiometrů a dalších vědeckých přístrojů stále dobře fungovala i kamera JunoCam určená pro zapojení veřejnosti do této neotřelé mise ke králi planet.
Sonda Hayabusa2 (hayabusa znamená v japonštině sokol) měla na 11. a 12. září naplánován cvičný sestup k povrchu asteroidu Ryugu. Měla se přiblížit na méně než 40 m nad místo zvolené pro odběr vzorků, ale už zhruba ve výšce 600 m autonomní systém sondy přibližování zastavil a počal znovu stoupat. Jako pravděpodobná příčina automatického přerušení manévru se udává ztráta výstupu z laserového výškoměru z důvodu nízké odrazivosti povrchu asteroidu Ryugu.
Jupiterův systém je zásobárna rozmanitých světů, rozličných procesů, ojedinělých fenoménů i překvapivých souvislostí. Projděte si následující (zcela neúplný) souhrn poznatků o Jupiterově soustavě z poslední doby.
Před více než rokem jsem zde informoval o dvou nově objevených měsících planety Jupiter. Astronomové pokračovali v prověřování dalších kandidátů viditelných na snímcích v okolí planety, aby letos mohli potvrdit deset dodatečných přírůstků k rodině oběžnic největší planety Sluneční soustavy. Počet známých přirozených satelitů Jupiteru se tak vyšplhal na 79. Mezi nově objevenými měsíčky vyčnívá objekt přezdívaný Valetudo, který obíhá Jupiter v opačném směru než ostatní měsíčky v téže oblasti. Dříve či později se tak s některým z nich srazí.
Zůstaňme ještě u měsíců Jupitera a podívejme se na ty největší - Galileovské. Kosmická sonda Juno, která momentálně kolem Jupiteru obíhá (a je tak vlastně jeho 80. známým satelitem), zaměřila svůj infračervený snímač JIRAM na vulkanicky aktivní měsíc Io a mezi jeho známými sopkami objevila i jedno nové aktivní místo.
Zpátky k družici Juno, která Jupiter obíhá v současné době a zaměřuje se hlavně na studium Jupiterovy vnitřní struktury a jeho magnetického pole. Měření Juno ukazují, že magnetické pole Jupiteru není jednoduchým dipólem, ale má póly tři.
Sonda Juno při každém průletu nejnižším bodem její dráhy kolem Jupiteru (perijovum) také snímkuje jeho barevnou dynamickou atmosféru. Obrázky z posledních několika průletů najdete pod následujícími odkazy:
Sonda Juno zaměřená na studium Jupiterovy vnitřní struktury a jeho magnetického pole odhalila třetí magnetický pól poblíž rovníku této obří planety.
Jižní magnetický pól Jupiteru má pěkně rovnoměrně uspořádané siločáry (b), jak to známe u dipólového magnetického pole planety Země. Siločáry kolem severního pólu Jupiteru však mají mnohem chaotičtější strukturu (a) a přesná poloha magnetického severu tak není zcela jednoznačná. Nyní v měřeních sondy Juno vědci objevili další oblast, kde se magnetické siločáry sbíhají (c) - třetí magnetický pól Jupiteru poblíž jeho rovníku!
Magnetické pole největší planety Sluneční soustavy je obrovská komplexní struktura s fascinující dynamikou a nepředstavitelnou intenzitou. Družice Juno se zítra (7.9.) již popatnácté ponoří do hlubin Jupiterovy magnetosféry jen pár tisíc kilometrů nad viditelnou oblačností tohoto plynného obra, aby nasbírala další data na cestě k pochopení tamních procesů a odkrytí nových nečekaných objevů.
Jedním z důvodů pozorování zákrytů je snaha v okolí Ultimy včas objevit případné měsíčky, prach či prstence, které by mohly sondu prolétající ve vysoké rychlosti ohrozit:
