Pluto získává tvar

   Rok trpasličích planet nabírá na obrátkách! Zatímco družice Dawn snímkuje Ceres - trpasličí planetu ještě relativně nedaleko Země - ve vzdálených končinách Soustavy až za říší ledových obrů Urana a Neptuna, kde Slunce září jen jako zlatý drahokam na tmavé obloze, se schyluje k historickému setkání s jinou trpasličí planetou. 

   Kolem Pluta v červenci prosviští sonda New Horizons a doufejme, že nám pošle spoustu zajímavých informací o tomto největším zástupci vzdálených mini-planet, roztroušených v Kuiperově pásu. Už teď můžeme pozorovat, jak se z dalších 'teček na obloze' stávají kosmické světy. Snímky určené k navigaci sondy New Horizons vstříc bohu podsvětí zachycují samotné Pluto i jeho poměrně velký měsíc Charon, jak kolem sebe obíhají. Připoutejte se :) Z těch několika srandovních pixelů během tří měsíců vyrostou dosud neviděné planety!

Credit: NASA/Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory/Southwest Research Institute 

 

Mrazivá krása

   Průkopnická kosmická sonda Dawn od 23. dubna obíhá trpasličí planetu Ceres po kruhové polární dráze 13 500 km nad jejím povrchem. Zde je první uveřejněný snímek z kampaně RC3 (Rotation Characterization):

Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

   Člověk pomalu neví, jestli má být víc fascinován úžasným kusem techniky, který inženýři navrhli a postavili, aby křižoval kosmickým prostorem a v nedosažitelných dálavách Sluneční soustavy mapoval cizí světy, nebo obdivovat mrazivou krásu Božího stvoření skrze snímky vzdálené planetky, které nám tento robot posílá. Možnost sledovat v přímém přenosu objevování světa, který dosud takto nikdo nespatřil, je jednou z výsad dnešní podivné doby. Stejně tak to, že máme čas si takové snímky prohlížet namísto starostí o jídlo, střechu nad hlavou či zuřící válku, je výsadou oblasti i doby ve kterých žijeme. Važme si tedy hlavně světa, po kterém chodíme. Važme si naší Matky Země a hojností, které nám poskytuje. Vždyť ostatní světy, které (zatím) zkoumáme, jsou tak nehostinné!

   Samotná Ceres je tělesem vskutku unikátním! Je to k Zemi nejbližší trpasličí planeta - ostatní trpaslíci obíhají až daleko za Neptunem. Ve skutečnosti v oblasti mezi Sluncem a Neptunem je Ceres jediným kulovým tělesem, které obíhá Slunce po samostatné dráze, aniž bychom ho řadili mezi tradiční planety. Svým průměrem bezmála tisíc kilometrů odpovídá některým ledovým měsícům obřích planet. Ceres ale obíhá kolem Slunce, nikoli kolem jedné z ostatních planet, takže mezi měsíce jí taky zařadit nelze. Jakožto první objevené menší planetární těleso ve Sluneční soustavě nese Ceres číslo '1' v katalogu planetek (minor planet). Jelikož obíhá v Hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem (Main asteroid belt), říkáme jí také někdy největší asteroid. Nebo král asteroidů, protože ostatní asteroidy jsou "šutry" velikostí řádově v metrech a kilometrech, jen výjimečně ve stovkách kilometrů. Na poměry pásu asteroidů má Ceres vysoký podíl vodního ledu. Přesto ne tolik, jako zmíněné ledové měsíce. Navrch jsou tu neobvyklé světlé skvrny na povrchu, které vytrvale odolávají stále se zvyšujícímu rozlišení kamer přibližující se družice... Výzkum právě začal, takže se můžeme těšit na rozličné nové poznatky, nečekané objevy a další střípky vědění.

   Jako každá planeta a každý měsíc, představuje Ceres jedinečný díl soukolí naší Soustavy. Je to jeden z mála ostrůvků rozmanité krajiny, geologických divů a přírodních krás v nekonečné černi kosmické prázdnoty.

Jasné skvrny stále nejasné

Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA/Emily Lakdawalla

   Sedmá optická navigační kampaň (OpNav7) přináší opět o něco ostřejší pohled na trpasličí planetu Ceres. Ze vzdálenosti asi 22 000 km se díváme na její severní pól. Průzkumník Dawn pomalu sestupuje na první stabilní kruhovou orbitu 13 500 km nad povrchem, kde setrvá tři týdny, aby v květnu zahájil spirálovitý sestup na ještě nižší dráhy - na lov detailů mimozemské krajiny.

   S každou sérií snímků se objevuje více podrobností a odkrývají se jemnější detaily. Co si ovšem spolehlivě udržuje nádech nepoznaného, je od samého začátku neobvykle jasná skvrna 20° severně od rovníku. Nejdříve na povrchu "vyskákalo" několik dalších světlých skvrn a zanedlouho se ta nejjasnější "rozpadla" na dvě. Kráter s oněmi dvěma jasnými body se objevuje vpravo v druhé půlce animace.

  Pořád je nejisté, jestli jsou světlé útvary rozlišeny, nicméně když vystupují ze stínu, zdá se, že několik pixelů skutečně zachycuje reálný objekt a nejen přesaturované pixely z jasného bodového zdroje jako v předchozích sekvencích. Rozlišení snímků je lehce přes dva kilometry na jeden pixel. Kráter, ve kterém se jasné skvrny nacházejí, má průměr asi 90 km.

Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Zdroje: Ceres' Bright Spots Come Back Into View & Settling in at Ceres

Cereální srpek

   Ceres, desátého dubna, 33 000 kilometrů nad severním pólem k nám nejbližší trpasličí planety, se robot Dawn po spirále přibližuje k tomuto unikátnímu tělesu. Jako ochutnávku exotické krajiny, která se nám začíná odkrývat, si můžeme všimnout nerovností povrchu vystupujících nad okraje disku planetky, při rotaci mizejících ve stínu noci nebo na odvrácené straně Cerery. Krajina konečně získává trojrozměrný charakter a my můžeme poznávat, popisovat a pojmenovávat hory a údolí, valy a útesy, zlomy a kaňony a pánve a krátery dalšího mimozemského světa.

Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

 

Barevná Ceres

   Na základě snímků se zeleným, modrým a infračerveným filtrem byla vytvořena základní barevná mapa trpasličí planety Ceres. Barvy sice nevystihují podobu, kterou by vidělo lidské oko, ale za to dobře zachytí rozdíly ve složení povrchu Cerery. Poměrně vysoká diverzita materiálu je dobrou zprávou pro geology, kteří tak mají k dispozici další planetární svět, jenž očividně spoluformovaly aktivní procesy a jehož poznáváním přibudou další střípky do mozaiky obrazu o Sluneční Soustavě.

Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

   Zajímavá je situace ohledně teplotní mapy, zejména kolem světlých skvrn. Většina z nich se chová podle očekávání: Světlejší místo na povrchu odráží vice slunečního záření než tmavší okolí, pohlcuje tak méně tepla a na teplotní mapě se ukáže jako zřetelně chladnější místo (první řádek obrázku).
   Naproti tomu nejjasnější světlá skvrna, která se pod vyšším rozlišením ukázala jako dva světlé body v jednom kráteru, teplotně vůbec nevybočuje z okolního terénu (druhý řádek obrázku). To může být dáno tím, že se jedná o skutečně velmi malé ale hodně jasné útvary, které se při stávajícím rozlišení snímků teploty neprojeví. Může jít o depozity soli, obnažený vodní led, ve hře jsou aktivní výtrysky podpovrchového materiálu nebo i něco zcela nečekaného... Však jde o jinou planetu :) Jiný svět, jehož tajemství právě odkrýváme!

Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/ASI/INAF

zdroj: Dawn's Ceres Color Map Reveals Surface Diversity

Saturnovy dětičky

   Tak fantastický a přesto zcela skutečný je svět obří planety Saturn, jeho prstenců a ledových měsíců. Pohledy na systém těchto podivných světů nám zprostředkovává americká sonda Cassini, která krouží kolem Saturnu už jedenáctým rokem. Dalších sedm let jí trvalo jenom od Země k Saturnu doletět, přesto po bezmála dvaceti letech v kosmickém prostoru posílá zpátky domů data a snímky vskutku mimozemských krajin. 

   V nedávné době byla upravena oběžná dráha sondy zpátky do roviny oběhu měsíců, takže přicházejí jedny z posledních snímků těchto rozmanitých světů před koncem mise v roce 2017. Při průletu nad nepříliš zmapovanými oblastmi severního pólu měsíce Iapetus navšívila Cassini naposledy tento prazvláštní dvoubarevný svět:

zdroj: UnmannedSpaceflight.com

zdroj: UnmannedSpaceflight.com

   V únoru se Cassini přiblížila k ledové kouli zvané Rhea. S průměrem kolem 1 500 km je to druhý největší měsíc Saturnu. Barevné rozdíly povrchu jsou mnohem subtilnější, než u výše ukázaného Iapeta.

zdroj: Planetary.org

   Včera na Zemi dorazily snímky z těsného průletu kolem měsíce Dione a už je na světě barevná mozaika! Zmrzlá mimozemská krajina je rozeklaná prasklinami a ledovými útesy. Jaké procesy v minulosti takto rozvrásnily Dionin povrch? Zajmavé je, že druhá polokoule měsíce je bez fraktur, pouze posetá všudypřítomnými krátery.

zdroj: UnmannedSpaceflight.com

   Další návštěvu měla Cassini o víkendu u měsíce Tethys. Svět podobné velikosti jako Dione, tedy kolem 1 100 km, vykazuje mnohem menší barevné rozdíly a namísto potrhané krajiny vidíme jednu z největších impaktních pánví v celé Sluneční Soustavě zvanou Odysseus Basin.

zdroj: UnmannedSpaceflight.com

   Tolik souhrn nejnovějších snímků chladných světů u vzdáleného Saturnu. Mezitím astronomická komunita čeká na nové snímky mnohem bližší ledové koule! První mapování největšího asteroidu totiž právě začíná!

Enceladus

   Saturnův měsíc Enceladus je jedním z nejmenších světů ve Sluneční soustavě. Jeho průměr je pouhých 500 kilometrů, přesto si udržuje zhruba kulový tvar. Za to vděčí především svému složení. Zatímco kamenné světy se zakulacují až při průměru kolem tisíce kilometrů, Enceladu k tomu stačí polovina. Je totiž skoro celý z vodního ledu.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

   Navzdory svým malým rozměrům poutá Enceladus mnoho pozornosti. Kromě naší dobré Země je totiž jediným tělesem v celém vesmíru (!), u kterého máme přímý a nezvratný důkaz přítomnosti kapalné vody! Ta totiž tryská z prasklin v ledové kůře přímo do prostoru.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

   Famózně úspěšná družice Cassini byla několikrát navedena, aby proletěla přímo skrz tyto gejzíry a mohla detailně zkoumat jejich složení. Díky tomu víme, že jsou opravdu převážně z vody. Cassini tyto manévry bez úhony přežila a dodnes pokračuje ve výzkumu Saturnu, jeho prstenců a měsíců.

   V časopise Nature včera vyšla studie zabývající se procesy uvnitř Encelada. Materiál tryskající z podpovrchového oceánu vytváří oblačný prstenec kolem Saturnu podél Enceladovy orbity. Narozdíl od klasických saturnových prstenců, které jsou téměř čistě z ledu, byl v tomto oblaku detekován mimo jiné metan a drobné silikátové granule. Hornina v království ledu! Čtyři roky zpracovávání dat z Cassini, na nich založených počítačových simulací a laboratorních pokusů vedly k závěru, že tyto granule vznikají hydrotermálními procesy na dně Enceladova oceánu, kde voda ohřátá alespoň na 90˚C reaguje s kamenným jádrem měsíce a nasycuje se minerály. Když se pak ochlazuje a stoupá k povrchu, minerály krystalizují a vytvářejí drobné granule. Ty se pak obalí ledem a spolu s výtrysky si najdou cestu popraskanou kůrou Encelada, aby se staly součástí oblačného saturnova prstence. Sluneční záření (které tato hornina neviděla miliardy let) pak vysublimuje led a najednou máme plno křemíkových granulí tam, kde by je nikdo nečekal. Podobnými procesy za přítomnosti horké vody by se měl do prostoru dostávat i zmíněný metan.

   Kromě toho, že díky těmto fascinujícím přírodním procesům můžeme přímo zkoumat materiál z nitra cizího kosmického tělesa (nikdo se dosud neprovrtal ani pod zemskou kůru, natož pod nějakou mimozemskou!), poskytují tyto závěry důkaz toho, o čem se spekulovalo od objevu samotných gejzírů na Enceladu - na dně tohoto mimozemského oceánu se nacházejí horké průduchy podobné těm, které známe z pozemského oceánského dna. A na Zemi se to kolem těchto zřídel hemží životem, byť tam nikdy nedopadá ani paprsek světla!

   Objevíme jednoho dne v těch nejneočekávanějších koutech Soustavy kolonie bujících organizmů či dokonce fantaskní mimozemské tvory? Skrývá tento maličký ledový svět Velké tajemství?

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Trpasličí planety

   Asi naprostá většina lidí dokáže vyjmenovat planety Sluneční soustavy: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun. Mnozí také zaregistrovali, že najednou máme o planetu míň, než jsme se učili ve škole. 

   Pluto samozřejmě nikam neodletělo - jde o to, jak ho chápeme v kontextu celé Soustavy. Když už jsme ho degradovali z prestižního planetárního klubu, jak tento svět nově charakterizujeme? Je Pluto jen výstřední planetární těleso? Objekt Kuiperova pásu? Dvojitá planetka? Trpasličí planeta? To všechno a mnohem víc. Pluto kraluje Kuiperovu pásu, vládne komplexní rodince měsíců a brzo se stane prvním prozkoumaným tělesem za drahou Neptunu. A právě objevy dalších trans-neptunických objektů na přelomu milénia nás přinutily formulovat definici planety a zavést kategorii trpasličích planet. 

Mezinárodní astronomická unie prozatím registruje pět trpasličích planet: 

Ceres, Pluto, Eris, Makemake a Haumea 

Následující obrázek ukazuje aktuální polohu trans-neptunických trpaslíků. Každá tečka reprezentuje objekt Kuiperova pásu, ale nenechte se zmást - vzdálenosti mezi jednotlivými tělesy v tomto "pásu" většinou odpovídají minimálně vzdálenosti Země od Slunce! Žlutě je znázorněna trasa sondy New Horizons, která letí prozkoumat Pluto, jeho měsíce a později snad ještě jeden další objekt Kuiperova pásu. 

Většina z těchto těles dosud nese pouze provizorní označení. Objekt '2007 OR10' je největším z dosud nepojmenovaných těles v celé Sluneční soustavě. Pokud tedy někde nečíhá neznámá vzdálená planeta... 

Pokud bychom jako dolní hranici pro klasifikaci jako trpasličí planeta určili planetku Ceres s rozměrem těsně pod 1000 km, zasloužila by si do oficiálního výčtu trpaslíků zařadit i tyto tři tělesa: 2007 OR10, Quaoar a Sedna. To už dělá celkem šest planetárních objektů v Kuiperově pásu či ještě dál čekajících na prozkoumání! Další tři objekty jsou potom na hraně s rozměry do 900 km: 2002 MS4, Orcus a Salacia. Budeme-li pomyslnou hranici posouvat ještě níž, počet těles kandidujících na titul trpasličí planety rapidně stoupá.

A hlavní důvod proč Pluto raději vyškrtli, než aby přijali kopu nových planet? Přece aby dětem ulehčili fyziku :) 

Obyvatelé Pluta si samozřejmě o našich hrátkách se slovíčky myslí své. Planeta neplaneta... 

aktualizováno: 7.7.2017

Gaura Pūrnimā

Pūrnimā znamená úplněk. Tím dnešním začíná nový vaišnavský rok, když oddaní po celém světě oslavují příchod Pána Gourangy. Zároveň jde o poslední zimní úplněk, jelikož dvacátého března tady máme jarní rovnodennost, která se navíc sejde ve stejný den s novoluním a dokonce se zatměním Slunce! Zdá se, že letošek bude bohatý na zajímavé souhry astronomických úkazů.

Dnešní úplněk nastává poblíž měsíčního apogea - nejvzdálenějšího bodu na eliptické dráze Měsíce, který bude od Země o 50 000 km dál než při perigeových úplňcích. To se projeví menším průměrem měsíčního disku na obloze. Bez přímého porovnání ale lidské oko těžko rozezná rozdíl, tak se alespoň v meditaci můžeme zaměřit na jemnohmotné energie vzdálené Luny.

Den před půrnimou - 4.3. se k sobě na pozemské obloze velmi těsně přiblížili Venuše a Uran. Konjunkce to byla tak těsná, že by obě planety na nebi skoro splynuly v jedinou hvězdu. Bohužel Uran je od nás tak daleko, že pouhým okem viditelný není, takže ani v tomto případě nešlo o vizuálně výrazný úkaz. Samozřejmě pokud nepoužijete dalekohled...

Viděli jste někdy kometárního ducha? Odkudsi z hlubin kosmu přiletěla kometa, která to vzala nebezpečně blízko Slunce. Spalující žár pouhé 4 miliony kilometrů nad slunečním povrchem kometu dočista vypařil, takže po ní zbyl jen rozpínající se oblak prachu. Ani nebeští poutníci se nevyhnou pomíjivosti...

C/2014 Q2 (Lovejoy)

Komety bezesporu patří mezi nejkrásnější nebeské úkazy. Ponechme teď stranou vzhled kometárních jader zblízka a zaměřme se na krásné divadlo, které komety dovedou vykouzlit na pozemské obloze.

Dávno je pryč doba, kdy nadšení astronomové amatéři pročesávali svými dalekohledy oblohu a objevovali komety. Současné automatizované supervýkonné sítě dalekohledů prohlédnou celou oblohu i několikrát za noc, a tak se většina nových komet jmenuje po nich: PanStarrs, ISON, Catalina, ... nebo starší LINEAR. Ovšem někteří jednotlivci mají na zajímavé komety pořád lepší mušku než roboti. Zejména Australan Terry Lovejoy má buď obrovské štěstí nebo snad věštecké schopnosti. Objevil hned tři komety, které nečekaně zjasnily do vizuálního dosahu a staly se nádhernými ozdobami oblohy. Všechny tři komety Lovejoy navíc byly vánočními kometami, jelikož největší jasnosti dosáhly kolem zimního slunovratu v letech 2011, 2013 a 2014:

Ta poslední z nich - C/2014 Q2 (Lovejoy) - zdobí severní oblohu celou letošní zimu. V lednu jsem jí pozoroval očima dokonce z přesvětlené Prahy. Tady se můžete pokochat galerií snímků od mnoha různých autorů z celého světa. Obrázky jdou chronologicky tak, jak kometa putovala oblohou od prosince do února. Všimněte si vývoje vzhledu komety a jejího ohonu v průběhu času - jedná se o nejdynamičtější kometu posledních let! (klik na obrázek pro zvětšení)

Začínáme snímkem z 16. prosince 2014:

Následující dvě fotky zachycují vývoj komety mezi Slunovratem a Štědrým dnem 2014:

Observatoř Dark Energy Survey běžně fotí slabé a vzdálené objekty při výzkumu tzv. temné energie. Pro astronomy zpracovávající pozorování z DES byl docela šok, když na ně z monitorů vybafla takováhle obluda:

Příchod nového roku kometa oslavila průletem poblíž kulové hvězdokupy M79:

Osmého ledna poryv slunečního větru odtrhl kometě ohon! Ten ovšem prakticky okamžitě začal dorůstat, což dokazuje vysokou aktivitu kometárního jádra.

Následující série snímků zachycuje dynamiku ohonu přes různé barevné filtry:

Do trojúhelníku se Sedmi mudrci (modré Plejády) a Býčím okem (oranžový Aldebaran) se kometa Lovejoy seřadila 14. ledna 2015:

Ještě jeden širokoúhlý pohled na kometu v býku z 19.1.2015:

Před největším přiblížením ke Slunci (perihelium 30. ledna) rozvinula vlasatice nádherný dlouhý ohon...:

...aby o něj v půli února po bouřlivém slunečním počasí opět přišla:

S kometou Lovejoy se rozloučíme snímkem z 19. února, kdy se nacházela poblíž mlhoviny M76 přezdívané Malá činka:

Kometa Q2 Lovejoy se vzdaluje zpět do hlubin Soustavy, kde tráví většinu své existence, a na naší obloze postupně slábne. Po úplňku, až přestane rušit svit Měsíce, se možná ještě dočkáme pár pěkných snímků, než třetí vánoční Lovejoyka definitivně vybledne... Přeji jasnou oblohu a ještě jasnější mysl : )

Trpasličí den

Jeden den na trpasličí planetě Ceres trvá 9 hodin. Celou otočku planetky kolem cereální osy nasnímala sonda Dawn 19. února. 

Díky různým úhlům pohledu bylo možné vytvořit 3D anaglyf. Máte-li po ruce červenomodré brýle, neváhejte se ponořit do obrazu na dosah vzdálenému světu!

Nasnímáním celé rotace Cerery se pokryla většina jejího povrchu a k dispozici je tak základní mapa planetky Ceres. Zatím v nízkém rozlišení (~4 km/pixel) - skutečná mapovací fáze mise začne koncem dubna.

Skuteční nadšenci můžou prozkoumat snímek po snímku. Při detailním prohlížení této galerie různotvarých kráterů si lze všimnout i mnoha jiných povrchových útvarů, jejichž přesný charakter odhalí družice Dawn, až vstoupí na cereální orbitu.

zdroj: UnmannedSpaceflight - Dawn approaches Ceres

Poznávání královny asteroidů

Od pravěku lidé sledovali světla dne a noci. Slunce, Měsíc, hvězdy, planety a komety. Teprve v devatenáctém století jsme na nebi objevili novou kategorii světel. Vypadala jako hvězdy - bodové zdroje. Mezi stálicemi se však pohybovala - jako planety. Narozdíl od planet to však byla světla slabší, než jakákoli okem viditelná hvězda. Přesto se svým chováním ani drahami nepodobala kometám. Nový fenomén na obloze!

Nazvali jsme tyto světla asteroidy a první objevený pojmenovali '1 Ceres'. Dnes víme, že 1 Ceres je největším asteroidem ze všech. Suverénně vévodí Hlavnímu pásu asteroidů. Přesto pro nás dlouho byl jen jedním z pohybujících se bodů na obloze. Až doteď...

Cereální hemisféry

Celých 214 let uběhlo od noci, kdy lidské oko poprvé dalekohledem spatřilo Ceres jako bod na obloze. Po dvou stoletích si tento bod konečně můžeme prohlédnout robotickým objektivem jako geologický svět:

Image Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Jak se sluší a patří na holé těleso bez atmosféry, je Ceres pěkně posetá krátery. Známe je z Merkuru, z našeho Měsíce, z měsíců plynných planet i z menších asteroidů. Díky hojnosti kráterů v Soustavě jsme se v nich naučili číst jako v geologické čítance. Z obyčejných děr po impaktech se lze dovědět mnohé o historii těles, struktuře a vlastnostech povrchu, vnitřním složení i prostředí, ve kterém daný svět obíhá.

Na Cereře vidíme klasické miskovité krátery. Některé mají centrální vrcholky. Vidíme větší krátery se strmými valy. Vidíme velké impaktní pánve s plochým hladkým dnem. Ta největší zrelaxovala natolik, že val kráteru vypadá spíš jako šetiúhelník než jako kruh. Dále vidíme, že světlé skvrny vždy souvisí s nějakým kráterem. Přesto se pouze minimum kráterů odstínem takto od okolí liší. Na hranici rozlišení snímku se objevují náznaky povrchových struktur možná nesouvisejících s impakty ale s dávnou geologií Cerery. Na jejich rozluštění si počkáme minimálně do půlky dubna, kdy budou k dispozici snímky z menší vzdálenosti, jelikož družice Dawn vstoupí do gravitační náruče Cerery a začne ji mapovat z oběžné dráhy.

Blogy ke snímkům z 19.2.:

 Dawn Journal | February 25

 At last, Ceres is a geological world

Úsvit cereálií

Robotický průzkum Sluneční soustavy započatý v šedesátých letech vrcholí! Po pouhých padesáti letech od vyslání prvních meziplanetárních sond prozkoumáváme poslední neznámý svět ve vnitřní Soustavě.

Ceres si však stále drží svá tajemství
...hlavně co se týče záhadných světlých skvrn:

Image Credit: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Obrázek pořízený sondou Dawn 19. února ze vzdálenosti 46 000 km odhalil, že Světlá skvrna (v podstatě jediný výrazný útvar na povrchu, který už před lety identifikoval Hubbleův teleskop) jsou ve skutečnosti dva světlé body na dně hlubokého kráteru. Rozlišení tohoto snímku je zhruba 4 kilometry na pixel a rozhodně z něj není jasné, co světlé body vlastně jsou. Protože i při takovém rozlišení skvrna přesaturuje několik pixelů, musí jít o velmi malý útvar s vysokou odrazivostí. S tím, jak se maximální možný rozměr skvrny zmenšuje vlivem zlepšujícího se rozlišení snímků, rapidně roste odhad jejího albeda (kolik odráží světla - dokonale bílý povrch má albedo 100%). Odrazivost povrchu něco napoví o jeho složení. Současné odhady albeda Světlé skvrny jsou kolem 40%, což je mnohem odvážnější, než původní představy, a tak i někteří vědci začínají uvažovat o kryovulkanismu na Cereře. To by ovšem značně zamíchalo naše představy o struktuře a vzniku planet. Kde by se vzala energie k pohánění vulkanických procesů na ledovém a mrtvém tělese, kterým by Ceres měla být? Že 'bude něco trochu jinak' ovšem zjistily už loni pozemské dalekohledy, když nad povrchem Cerery detekovaly vodní páru.

Z dalších zajímavých útvarů je dobře patrná obří impaktní pánev (úplně dole). Dávný dopad velkého kosmického tělesa tehdy jistě otřásl celou planetkou, pochroumal její kůru a rozvrásnil okolní terén. Po miliardách let valy gigantického kráteru sesedly a Ceres se vlastní gravitací znovu zakulatila. Dopadová pánev však dodnes připomíná pradávné kataklyzma. Souviset s ním by mohly i fraktury poblíž menšího kráteru s plochým dnem (doprava nahoru od velké pánve vespod). Popraskala kůra v důsledku dávného impaktu? Možná se jedná o tektonické zlomy podobné těm na ledových měsících Saturnu. K ledovým měsícům se Ceres často přirovnává, nicméně je potřeba si uvědomit, že povrchy ledových měsíců jsou ještě světlejší, než tajemná Světlá skvrna na Cereře, zatímco samotná Ceres je dost tmavá, skoro černá. Ledové měsíce navíc mají hustotu jen o málo větší, než je hustota vody, zatímco Ceres hustotu vody převyšuje více než dvakrát. Proto třeba Saturnův měsíc Tethys s téměř stejným průměrem jako Ceres (~1000 km) má jen poloviční gravitační přitažlivost!

Zdroje informací:

 Bright spot on Ceres has dimmer companion (NASA)

 Bright spot on Ceres has dimmer companion (Dawn)

 Dawn: Two new glimpses of dwarf planet Ceres (MPS)

Naši nejbližší sousedé #2

Překrásné planetární setkání stále zdobí oblohu. Luna, Večernice a Mars včera vykouzlili mystickou večerní atmosféru. Dnes bude kouzlení pokračovat, když se o něco dorostlejší měsíční srpek vyhoupl nad dvojici planet, které k sobě budou ještě blíž, než včera:

Tři fotky páteční konjunkce (20.února 2015). První je z Japonska, druhá z Rakouska, třetí z USA. Je dobře vidět, jak rychle se Měsíc během šestnácti hodin, které dělí večery v Asii, Evropě a Americe posunul.

Včera jsme zblízka mrkli na Venuši, dnes je na řadě méně nápadný Mars.
Pozemská flotila robotů právě teď zkoumá 'Rudou planetu'. Dálkově ovládané meziplanetární drony přináší obrazy z cizího světa:
(klik na obrázek pro zvětšení)

Dva krásné pohledy na různé polokoule Marsu. Takovýto pěkný výhled má první indická meziplanetární sonda Mangalyaan. Díky její vysoce eliptické dráze se jí do objektivu vejde celý Mars. Ostatní sondy fotí menší části povrchu, zato s větším rozlišením.

Vulkanická pláň Tharsis. Největší z vyhaslých sopek (vlevo) je Olympus Mons. S dvaceti pěti kilometry výšky je nejvyšší horou v celé Soustavě. 

Oblast kolem severního pólu planety zakrývá na tomto snímku písečná bouře.

Písečné bouře na Marsu mohou ovšem dosáhnout mnohem monstróznějších rozměrů. Tak, že pokryjí celou planetu! 

Stejná polokoule Marsu vyfocená různými sondami. Vlevo z Rosetty prolétající kolem cestou ke kometě, vpravo z indické Mangalyaan. Snímek od Rosetty se více blíží skutečným barvám, zatímco na pravém přesaturovaném obrázku lépe vyniknou detaily. 

Starší foto z již vysloužilé sondy Viking Orbiter. Vysoký kontrast snímku ukazuje rozdíly ve složení a stáří povrchu.

Někdy příště se podíváme k tajemnému marsovskému povrchu blíž pomocí družic s HD kamerami a prostřednictvím robotů, kteří na Marsu přistáli. 

Nezapomeňte dnes na konjunkci :-)