Venuše v IR a UV

Ve vnitřní Sluneční soustavě momentálně operuje jediná sonda. Tou je japonská Akatsuki kroužící kolem Venuše zkoumajíc její atmosféru v různých vlnových délkách. Šikovným zpracováním infračervených a ultrafialových snímků vytvořila Damia Bouic nečekaně pestré pohledy na Venušina mračna.

První obrázek založený na infračervených snímcích ukazuje noční stranu Venuše. Vidíme tedy tepelné vyzařování prohřáté atmosféry. Druhý snímek zachycuje denní stranu planety v ultrafialové. Vidíme prolínající se vrstvy mraků, přičemž okrové odstíny odpovídají oxidu siřičitému.

Polární oblasti planety jsou zahaleny více uniformní světlou vrstvou. I Venuše tak má své polární čepičky.

Přiřazení falešných barev ultrafialovým a infračerveným kanálům nám umožňuje zkoumat komplexnost Venušiny atmosféry. Ve viditelném světle totiž druhá planeta vypadá jako zářivě bílá koule bez snadno rozeznatelných podrobností. Zde je pro porovnání starší snímek pořízený sondou MESSENGER:

Images credit: JAXA / ISAS / DARTS / Damia Bouic | NASA / JHUAPL / CIW / Gordan Ugarkovic

Un nouveau regard sur Vénus avec AKATSUKI

Venus looks more boring than you think it does

Planetky v kurzu #3 - Trojané zdálky

   Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost malých světů. Není proto divu, že se je snažíme zkoumat všemi dostupnými prostředky...

Planetky v kurzu #1 - Blízkozemní objekty | Planetky v kurzu #2 - Kuiperův pás

   Jako trojany označujeme objekty lapené v libračních centrech L4 a L5 dvou vzájemně se obíhajících větších těles. Vyrovnání gravitačního působení v těchto bodech zajišťuje dynamicky stabilní oblasti 60° před sekundárním tělesem a 60° za ním. Zejména v případě dvojice Slunce-Jupiter jsou tyto oblasti obývány bohatou populací planetek.

Jupiter's Trojans - Sextiles to Jupiter

   Největším mezi trojany je planetka (624) Hektor, což je Jupiterův trojan nacházející se v bodě L4. To nejlepší, co k Hektorovi máme, jsou snímky z Hubbleova kosmického teleskopu, podle kterých to vypadá, že by mohlo jít o kontaktní binární těleso. Ve své velikostní kategorii je Hektor jedním z nejvíce protažených těles, jelikož jeho delší osa měří zhruba 370 km a ta kratší jen 200 km. Hektor má navíc ještě zhruba dvanáctikilometrový měsíček pojmenovaný Skamandrios. Ten byl potvrzen Keckovým dalekohledem.

Imaging Observations of Asteroids with Hubble Space Telescope | The Puzzling Mutual Orbit of the Binary Trojan Asteroid (624) Hektor

Souhrn známých parametrů a vědeckých prací o systému Hektor-Skamandrios

Twitter - Franck Marchis‏ (@AllPlanets)

   Čeští astronomové navíc identifikovali skupinu několika menších trojanů, kteří s Hektorem tvoří kolizní rodinu. Ta mohla vzniknout spolu s měsíčkem Skamandriem při nějakém impaktu, který z původního tělesa urazil několik menších. Rodina je to neobvyklá, jelikož je zcela unikátní, aby mateřské těleso kolizní rodiny vykazovalo spektrální typ D, což je právě Hektorův případ.

   Přímo k Hektorovi se zatím žádná vesmírná sonda nechystá, a tak zůstáváme odkázáni na teleskopický průzkum. Nedávno byly publikovány výsledky podrobné spektrální analýzy Hektora ve viditelné a blízké infračervené oblasti, přičemž astronomové pomocí dalekohledu TNG (La Palma, Španělsko) rovnou proměřili i druhého největšího Jupiterova trojana jménem (911) Agamemnon pohybujícího se taktéž v bodě L4. Oba největší trojané jsou spektrálního typu D a povrch ani jednoho z nich nevykazuje známky přítomnosti vodního ledu ani nebyla pozorována žádná koma ani jiná kometární aktivita. Podrobnosti naleznete v publikaci Rotationally-resolved spectroscopy of Jupiter Trojans (624) Hektor and (911) Agamemnon.

   Když Agamemnon v roce 2012 na své cestě oblohou přecházel před vzdálenou hvězdou, astronomové v severovýchodní Americe zaznamenali i krátký sekundární zákryt, což by znamenalo, že i Agamemnon má svůj vlastní asi pětikilometrový měsíček. Výsledky pozorování rozebírá studie Occultation Evidence for a Satellite of the Trojan Asteroid (911) Agamemnon a průběh zákrytu je krásně vidět na následujícím videu:

   Ani Agamemnon zatím neočekává návštěvu ze Země, a tak se stejně jako u Hektora musíme spokojit jen s rozmazanými teleskopickými snímky. Následující sekvenci pořídila adaptivní optikou observatoř VLT. Černý kroužek označuje předpokládanou orbitu výše zmiňovaného měsíčku, na nějž však rozlišovací schopnosti VLT nestačí. Dokonce ani samotný Agamemnon měřící necelých 170 km není pořádně rozlišen.

VLT / NACO

   Na závěr ještě zmíním, že bohatou populaci relativně velkých trojanů na své dráze hostí také planeta Neptun. Vzhledem ke značné vzdálenosti je však poznání o Neptunových trojanech dosti skromné. Astronom David Jewitt však nedávno publikoval studii The Trojan Color Conundrum zabývající se barvami trojanů. Zdá se že navzdory odlišné vzdálenosti od Slunce a celkově různému prostředí jsou si Jupiterovi a Neptunovi trojané barevně dosti podobní, zatímco se liší od populací ostatních malých těles. To naznačuje buď jejich stejný původ nebo to, že obě skupiny prošly nějakým podobným procesem, který takto shodně změnil jejich barvy.

Jewitt (2017) / Dandy et al. (2003)

Neptunovi ani největší Jupiterovi trojané se blízkého průzkumu sice zatím nedočkají, nicméně plány na mise do Jupiterových libračních center existují! Na průzkum několika trojanů se můžeme těšit na přelomu dvacátých a třicátých let. Kteří to budou konkrétně, to si povíme v některém z dalších dílů seriálu Planetky v kurzu...

Phaethon radarem

Druhá největší radarová anténa na světě se vrátila do plné služby poté, co byla poškozena hurikánem Maria. Observatoř Arecibo v Portoriku nyní může kromě jiného opět poskytovat snímky blízko prolétajících planetek. Asteroid (3200) Phaethon, který je považován za mateřské těleso meteorického roje Geminidy, se k Zemi přiblížil 16. prosince na deset miliónů kilometrů. Jednalo se o jeho nejtěsnější přibížení až do roku 2093.

Radar odhalil, že asteroid Phaethon měří zhruba 6 km, což je asi o kilometr více, než se odhadovalo dříve. Rozlišení snímků je 75 metrů na obrazový bod. Na jinak relativně hladkém povrchu je patrná jedna větší prohlubeň na jednom z pólů Phaethonu (níže vlevo zakroužkována červeně). Složením jednotlivých snímků sekvence můžeme vidět, jak asteroid rotuje (níže vpravo). Jedna otočka kolem osy mu trvá zhruba 3,6 hodiny.

Images credit: Arecibo Observatory / NASA / NSF

Arecibo Radar Returns with Asteroid Phaethon Images
Arecibo Observatory Radar Imagery of Phaethon Asteroid
Maan läheltä ohittanut vaarallinen Phaethon-asteroidi kuvattiin

Desáté perijovum

16. prosince prolétla družice Juno podesáté nízko nad Jupiterovými mraky. Kromě vědeckých měření opět pracovala i kamera JunoCam, která zachytila další fascinující pohledy na divoká atmosférická víření.

    NASA / SwRI / MSSS / Gerald Eichstädt / Gustavo B C © PUBLIC DOMAIN

    NASA / SwRI / MSSS / Gerald Eichstädt / Seán Doran © CC NC SA

    # 1  ---  # 2

As pretty as a planet can get, but get too close and Jupiter will END YOU. @NASAJuno pic.twitter.com/tfIiAgf4pE

— Seán Doran (@_TheSeaning) 22. prosince 2017

Mocnost Jupiterovy atmosféry

Na letošním zasedání AGU byl prezentován jeden dost významný poznatek o Jupiterově atmosféře. Ta podle gravitačních měření sahá do hloubky 3000 km a celá představuje asi 1% hmotnosti Jupiteru. Pod ní už se Jupiter chová spíše jako pevné těleso rotující jako jediná entita. Dosavadní představa různě rotujících vířících vrstev zdá se, nebyla správná.

Pro atmosférické vědce je to stále velké pole působnosti, zatímco pro fyziky je taková atmosféra zanedbatelná. To se hodí do krámu oběma : )

Více informací: Odkrývání vrstev Jupitera

#AGU17: Spherical harmonics, gravity, and the depth of winds at Jupiter

Odkrývání vrstev Jupitera

   Na letošním zasedání AGU byl prezentován jeden dost významný poznatek o Jupiterově atmosféře. Ta podle gravitačních měření sahá do hloubky 3000 km a celá představuje asi 1% hmotnosti Jupiteru. Pod ní už se Jupiter chová spíše jako pevné těleso rotující jako jediná entita. Dosavadní představa různě rotujících vířících vrstev zdá se, nebyla správná.

   Vypadá to, že Jupiter je spíše než atmosférická planeta prostě planeta s atmosférou. Byť velice mocnou a mohutnou. Pro atmosférické vědce je to stále velké pole působnosti, zatímco pro fyziky je taková atmosféra zanedbatelná. To se hodí do krámu oběma : ) Vědecké postupy vedoucí k těmto závěrům a další detaily rozebírá Emily Lakdawalla v článku Spherical harmonics, gravity, and the depth of winds at Jupiter na webu Planetary Society.

   Mimoto bylo zatím potvrzeno, že Velká rudá skvrna sahá asi 300 km hluboko. To je ale výsledek pouze z mikrovlnného radiometru. Během let 2019 a 2020 bude příležitost prozkoumat, jestli je pod Skvrnou i gravitační anomálie, nebo jestli jde "jen" o atmosférický útvar. Zatím Juno nad skvrnou proletěla jen jednou.

   Shromažďování gravitačních dat nás postupně přibližuje k vykreslení vnitřní struktury Jupiteru. Začíná to vypadat, že v centru snad ani není žádné železo-kamenné jádro, protože se rozpustilo a promíchalo s pláštěm z tekutého metalického vodíku. Je to ale zatím jen varianta, kterou některé výsledky naznačují, nic definitivního. K tomu bude potřeba ještě nějakou dobu létat kolem Jupiteru a dokončit primární misi družice Juno.

Juno, respektive její řídící tým, si musí při každém průletu blízko Jupitera vybrat jestli se bude měřit gravitační pole (přičemž anténa sondy musí mířit k Zemi) nebo jestli se na Jupiter zaměří všechny ostatní přístroje.

NASA / JPL-Caltech

---

Tři skeče z přednášek na AGU2017 od Jamese Tuttle Keanea:

Mapování mikrovlnným radiometrem


Věda od JunoCAM


Přístroj JIRAM pozoruje Galileovské měsíce

Images credit: James Tuttle Keane

Tisková konference z AGU2017 o vědeckých výsledcích družice Juno

Zimní slunovrat 2017

Letošní zima začíná 21.12. v 16:28 UT.

    

     

Solstice sun at southernmost point

#Solstice2017

New Frontiers zná finalisty

Americké vesmírné průzkumné sondy se vybírají v rámci kompetitivních programů lišících se hlavně výší rozpočtu. Střední kategorie s názvem New Frontiers omezená rozpočtem na vývoj $850 miliony nyní zná dva finalisty, z nichž bude na jaře 2019 jeden vybrán k uskutečnění. 

Těšit se můžeme buď na vzorky materiálu z komety 67P/Churyumov-Gerasimenko, které by během čtrnáctileté mise dopravila na Zemi sonda CAESAR (Comet Astrobiology Exploration SAmple Return) nebo na průzkum karbonové krajiny Saturnova měsíce Titan pomocí létajícího dronu Dragonfly.

 

Images credit: NASA

Dragonfly má na starosti Elizabeth Turtle z Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory (APL), zatímco CAESARa vede Steve Squyres z Cornell University pod hlavičkou Goddardova Vesmírného Střediska.

 

Finance na další studie dostaly i dva další návrhy:

- ELSAH - na výzkum levných způsobů sterilizace kosmických sond určených k astrobiologickému výzkumu

- VICI - na vývoj kamery schopné pracovat v drsných podmínkách využívajíc laseru ke studiu elementálního složení a mineralogie hornin na Venuši

Briefing Materials - Dec. 20, 2017

NASA Invests in Concept Development for Missions to Comet, Saturn Moon Titan

Nejdelší měsíc století

V pondělí 18. prosince v půl osmé ráno středoevropského času nastává poslední letošní novoluní. Jelikož se bude Měsíc při tomto i při následujícím novu nacházet poblíž apogea své dráhy, uplyne mezi prosincovým a lednovým novem 29 dní 19 hodin a 47 minut. Tato hodnota je více než o 7 hodin delší než průměrná délka měsíce, což následující lunaci pasuje na nejdelší lunární měsíc jednadvacátého století.

Efekt je způsoben kombinací tří jevů:

• Dva po sobě následující novy nastávají poblíž apogea měsíční dráhy.
• Prosincové apogeum je nejvzdálenějším apogeem v roce 2017, zatímco to lednové zase nejvzdálenějším pro rok 2018.
• Během této lunace Země prochází perihelem své dráhy, kde má největší oběžnou rychlost.

Naopak nejkratší lunární měsíc tohoto století nás čeká v létě 2053 s délkou 29 dní a 6,5 hodiny.

Image credit: Brian Koberlein

This new moon starts longest lunar month of 21st century

Lengths of lunar months in 2017

Je '2014 MU69' troj-planetkou?

Na konferenci AGU 2017 byly dnes (mimo jiné) prezentovány výsledky pozorovací kampaně tří hvězdných zákrytů planetkou 2014 MU69, k níž míří sonda New Horizons. 

Při prvním zákrytu 3. června stín planetky zcela minul rozmístěnou síť dalekohledů.

Při druhém zákrytu 10. července observatoř SOFIA zachytila jediný krátký pokles jasnosti, který by odpovídal zhruba kilometrovému tělesu, ovšem asi 80 km od místa, kde se planetka podle efemeridy měla nacházet.

Při třetím zákrytu 17. července se pak konečně podařilo zachytit stín samotné planetky, která je buď velmi nepravidelná nebo spíše binární s rozměrem okolo 30 km. I v tomto případě však byl stín posunut mimo předpokládanou pozici.

Kombinací získaných dat došli vědci k závěru, že onen drobný kilometrový stín zachycený 10.7. je ve skutečnosti další menší těleso, se kterým hlavní (patrně binární) složka obíhá kolem společného těžiště. Vypadá to tedy, že jedním průletem opět nahlédneme hned na několik těles!

Credit: American Geophysical Union / NASA / JHUAPL / SwRI / New Horizons / J. T. Kean

Podzimní konference AGU 2017

Od pondělí 11. prosince do pátku 15. prosince se v New Orleans koná podzimní meeting Americké Geofyzikální Unie. Nemalé zastoupení budou mít i prezentace poznatků z planetárních věd. Hned v pondělí se dozvíme například o výsledcích pozorování sondy New Horizons v Kuiperově pásu a také o jejím dalším cíli: planetce 2014 MU69.

#AGU17 | #AGU2017

AGU Fall Meeting 2017 (Online Program)

American Geophysical Union on Wikipedia

American Geophysical Union official website

Echeclus v outburstu

Jeden z větších kentaurů - asteroid (60558) Echeclus - během jediného dne zjasnil o čtyři magnitudy. Od této zhruba šedesátikilometrové planetky, která stejně jako někteří další kentauři nese zároveň kometární označení (174P/Echeclus), se pravděpodobně oddělil kus ledu, jenž nyní divoce sublimuje. Echeclus se asi postupně drolí, jelikož jeden oddělivší se kus již byl pozorován na přelomu let 2005/2006, další outburst nastal roku 2011 a loni Echeclus opět zjasnil. Po každé události se tento aktivní kentaur zahalil do prachové komy. Uvidíme, zda tomu tak bude i tentokrát.

Last night, astronomers who observed the Centaur Asteroid 174P/Echeclus had a surprise. The asteroid is 4 magnitudes brighter than it was a few days ago. This outburst is probably due to a chuck of the icy asteroid that breaks off from the icy 60 km asteroid. pic.twitter.com/CgcCTG7Ebn

— Franck Marchis (@AllPlanets) December 8, 2017

New Outburst of 174P/Echeclus

Zjasnění kentaura Echeclus z předchozích let:

  

Orten v hledáčku Hubbla

Hubbleův kosmický teleskop dnes pozoroval jednu z největších trpasličích planet ve Sluneční soustavě - zatím stále nepojmenované těleso 2007 OR₁₀ (jež přezdívám Orten). Cílem je tohoto vzdáleného trpaslíka 'zvážit'. Nedávno byl totiž oznámen objev měsíčku obíhajícího kolem OR₁₀ a přesné změření jeho orbitálních parametrů umožní spočítat hmotnost obou těles a také odvodit hustotu Ortenu.

I am looking at the Dwarf Planet 2007OR10 with Wide Field Camera 3 for Dr. Alex Harrison Parker. https://t.co/eof7X4mrMu pic.twitter.com/RwL9ZKdVzj

— Space Telescope Live (@spacetelelive) December 5, 2017

VLT mapuje asteroidy

   Jak už jsem avizoval dříve, přístroj SPHERE nainstalovaný na Velmi velkém dalekohledu Evropské jižní observatoře v Chile zachycuje (mimo jiné) bezprecedentní snímky asteroidů v Hlavním pásu. Obrázky získané tímto obřím teleskopem nyní odhalují detaily, které ještě nedávno byly vyhrazeny jen pro snímače kosmických sond. Tímto bez přehánění nastoupila nová éra pozemní astronomie.

VLT’s SPHERE spies rocky worlds
ESO / VLT / Vernazza et al.

   Obzvláště nadšený jsem ze snímku planetky Pallas, což je třetí největší asteroid v Hlavním pásu. Zde vykazuje dosti hrbolatý povrch nebo třeba jednu světlejší oblast v pravé dolní části. Těžko se dá soudit, jestli všechny útvary souvisí jen s impaktními krátery nebo jestli vidíme i následky jiných geologických procesů. Kombinací s dalšími měřeními ale vědci jistě přijdou na mnohé zajímavosti. 

   Nejvíce mě ovšem zaujalo, jak se Pallas jeví kulatá! Ze starších snímků Hubbleovým teleskopem vypadala Pallas přeci jen poněkud šišatější. Celkově bude zajímavé porovnat nová data s pozorováními Hubblem z roku 2007.

Vlevo je Pallas, jak nám ji roku 2007 ukázal Hubbleův kosmický teleskop (HST).
Vpravo je nový vymazlený pohled Velmi velkým dalekohledem (VLT).

Bude si nyní tento více než pěti set kilometrový balvan (opět) nárokovat titul trpasličí planety? Vyvolají tyto nové snímky tolik otázek, že to některou z kosmických agentur inspiruje vyslat k Pallas průzkumnou sondu? Hlavní pás planetek toho k objevování nabízí mnoho, takže hurá do vesmíru!

Kymácivá 'Oumuamua

Protichůdné výsledky měření rotační periody návštěvníka z cizí soustavy naznačují, že se spíše převaluje a kymácí, než aby se spořádaně otáčel. Perioda rotace asteroidu 'Oumuamua kolem jeho hlavní osy a perioda její precese jsou si blízké, a tak je asteroid v excitovaném stavu a jeho světelná křivka, čili změny jasnosti v důsledku otáčení, se nedají vysvětlit jednoduchou periodickou rotací.

Ve Sluneční soustavě známe několik kymácivých asteroidů a chaotickou rotaci má třeba i Saturnův měsíc Hyperion nebo malé měsíce Pluta.

Studie shrnující fotometrická pozorování mezihvězdného asteroidu: 1I/‘Oumuamua is tumbling