Psyche

   Planetka Psyche (výslovnost buď řecky [psýché] nebo anglicky [psajkí]) obíhá kolem Slunce v Hlavním pásu asteroidů, jenž se rozkládá mezi dráhami Marsu a Jupiteru. Psyche je jedním ze zhruba třiceti asteroidů, které svými rozměry překonávají 200 km, zatímco z hlediska hmotnosti je dokonce jedenáctá nejtěžší v celém Pásu. 

NASA/ESA/Space.com/L.T. Elkins-Tanton/Karl Tate/Jan Dryák

   První objevované asteroidy dostávaly po vzoru planet astronomické symboly (piktogramy pro snadný zápis do astronomických tabulek). Psyche byla ovšem první, u níž se (na návrh slavného německého astronoma Johanna Franze Enckeho) prosadil zápis formou zakroužkovaného čísla dle pořadí objevu asteroidu. Celé jméno (16) Psyche nám tedy napovídá, že byla objevena jako šestnáctý "hvězdě podobný objekt" (=asteroid), který se ovšem mezi stálicemi pohybuje (tak jak to dělají planety), čehož si povšiml italský astronom Annibal de Gasparis 17. března 1852 při pozorování z Neapole. 

JRehling

   Díky měřením pomocí radaru víme, že povrch Psyche se skládá téměř výhradně z niklu a železa, což z tohoto dvou set kilometrového balvanu činí velmi lukrativní objekt. Známe sice kovové meteority tu a tam dopadající na zemský povrch, ale žádné metalické těleso jsme v jeho původním prostředí obíhajíc vesmírným prostorem dosud zblízka neviděli. Navíc s takto obřími rozměry jde suverénně o největší kovový objekt, ke kterému můžeme mít přístup. Třeba takové zemské jádro sice máme přímo pod nohama, ale provrtat se skrz tisíce kilometrů horniny a zemského pláště není ani zdaleka v našich technologických možnostech a ani v dohledné budoucnosti tomu tak nebude. Zato poměrně obstojně zvládáme posílat meziplanetární robotické průzkumníky ke vzdáleným světům. A právě Psyche je dost možná přeživším obnaženým kovovým jádrem světa, jehož vnější vrstvy byly v minulosti rozcupovány při kataklyzmatických srážkách v Pásu asteroidů. 

L.T. Elkins-Tanton

   Proto agentura NASA vybrala jako již čtrnáctou misi v rámci svého dlouhodobého projektu Discovery sondu právě k planetce Psyche. Na přístroji se začíná pracovat a matematici při propočtu orbitálních manévrů zjistili, že využitím dřívějšího startovního okna bude možné poslat robota po mnohem efektivnější přeletové  dráze, která zkrátí jeho cestu vesmírným prostorem o celé tři roky! Se startem se tedy nyní počítá v létě 2022 a k cíli by družice měla přiletět už v roce 2026, o čtyři roky dříve oproti původnímu plánu. 

NASA/JPL-Caltech/Arizona State Univ./Space Systems Loral/Peter Rubin

   Do té doby se však musíme spoléhat pouze na pozorování pozemními či kosmickými teleskopy. Již dávno známe orbitální parametry planetky Psyche: Jeden oběh kolem Slunce jí trvá necelých 5 let po lehce skloněné (3°) eliptické dráze 2,5× až 3,3× dále, než obíhá Země. 

Space.com/Karl Tate

   Protože asteroidy v Hlavním pásu na sebe gravitačně působí, můžeme z míry vzájemného ovlivňování jejich drah odhadovat jejich hmotnost. Pro Psyche tento odhad činí 2,27 × 10^19 kg (tedy necelých 23 zettagramů - například celá zemská atmosféra váží zhruba 5 zettagramů). Infračervené teleskopy poskytují odhad průměru planetky kolem 250 kilometrů. Z pozorování zákrytů hvězd vychází o něco menší rozměry 214×181 kilometrů. Nižší hodnoty dávají větší smysl, jelikož s přihlédnutím ke spektrálnímu typu asteroidu (M = metalický) a k již zmíněným radarovým měřením, která potvrzují železo-niklový povrch Psyche, očekáváme balvan složený převážně z kovů s vyšší hustotou. Ta se v současnosti udává 3,3 gramu na krychlový centimetr, což by odpovídalo složení 50% kovů a 50% lehčích materiálů. Jak asi bude takový svět vypadat? 

   Tyto umělecké představy ovšem nejsou založeny čistě jen na fantazii. Tím, jak planetka rotuje kolem vlastní osy, dochází k drobným periodickým změnám její jasnosti. Z této periodicity snadno odvodíme dobu jedné otočky - den na Psyche trvá 4 hodiny a 12 minut. Z pečlivé analýzy světelné křivky lze zjistit i pravděpodobnou orientaci rotační osy v prostoru. Z toho vychází sklon osy ke kolmici na rovinu oběhu na 95°. To by na Psyche způsobovalo extrémní roční období, kdy se na pólech střídá dva a půl roku temnoty a dva a půl roku světla. Další analýza průběhu změn jasnosti pak umožní vytvořit základní trojrozměrný model tvaru planetky. 

Astronomický ústav UK/Josef Ďurech/Vojtěch Sidorin

   Nyní přichází chvíle kombinovat získaná data, tím omezovat nejistoty jednotlivých měření a ujasňovat si představy o parametrech planetky. Následující obrázek vlevo kombinuje data ze zákrytů hvězd se zjištěnou orientací v prostoru, což upřesní tvar tělesa. Výsledek pak můžeme porovnat s vytvořeným 3D modelem (obrázek vpravo). 

M.K. Shepard et al. / Icarus 281 (2017) 388–403

   Povoláme na pomoc nejvýkonnější pozemní teleskopy pozorující ve viditelném světle a porovnáme odvozený tvar s prozatím nejlepšími dostupnými snímky planetky Psyche. 

M.K. Shepard et al. / Icarus 281 (2017) 388–403

   Dále můžeme přiřadit správně orientovaný model tvaru Psyche k jednotlivým radarovým snímkům získaným měřením Dopplerova posuvu. 

M.K. Shepard et al. / Icarus 281 (2017) 388–403

   A jelikož tvar Psyche známe nyní dostatečně přesně, poskytne nám správná aplikace radarových dat základní informace o topografii planetky čili převýšení v její krajině.

James Richardson (PSI)/Shepard et al. 2016

   Když do hry vstoupí i čarodějka spektroskopie, můžeme se začít bavit i o chemickém složení povrchu. Kovová a silikátová složka jsou z globálního hlediska dobře promíchány, což signalizují různé fáze pyroxenů detekované po celém povrchu. Přítomnost různých fází navíc podporuje představu, že Psyche je obnaženým jádrem dříve většího diferenciovaného tělesa. Olivín dle očekávání chybí, zato se na několika místech vyskytují tmavé minerály vázající vodu či hydroxyl (zeměpisné délky detekcí vyznačeny červenými tečkovanými čarami). 

Juan A. Sanchez et al. 2017

   Všechna tato dostupná data poskytují tak akorát dostatek informací, abychom mohli navrhnout a postavit kvalitní sondu s přístroji vybranými přímo na míru zkoumanému asteroidu. A přesně na tom nyní tým kolem Lindy Elkins-Tanton z univerzity v Arizoně pracuje. Sonda ponese multispektrální kameru s pečlivě vybranými filtry zaměřenou na mapování přesného rozložení konkrétních sloučenin. Dále gama a neutronový spektrometr schopný určovat zastoupení jednotlivých elementů povrchových i podpovrchových vrstev. Nebude chybět ani magnetometr, který bude pátrat po vlastním magnetickém poli planetky a celkově prozkoumá elektromagnetické prostředí kolem tak neobvyklého objektu, jakým velký kovový asteroid je. O zvážení Psyche a zmapování jejího gravitačního působení a tím i vnitřní struktury se postará komunikační anténa sondy, respektive její radiový signál, jehož jemné kolísání odhalí drobné změny v dráze sondy způsobené nepravidelnostmi v gravitačním poli.

Dokud ovšem družice Psyche neodstartuje a k planetce (16) Psyche nedoletí, zůstane tento objekt očekávanou neznámou ve 

výčtu těles Sluneční soustavy, která jsme zblízka navštívili nebo brzy navštívíme

ODKAZY A ZDROJE: 

 - Stránka o planetce (16) Psyche na Wikipedii 
 - Diskuze o Psyche na fóru UnmannedSpaceflight 
vědecké publikace: 
 - The discovery science of asteroid (16) Psyche 
 - On the bulk density of the M-type asteroid 16 Psyche 
 - Radar observations and shape model of asteroid (16) Psyche 

 - Detection of Water and / or Hydroxyl on Asteroid (16) Psyche 

 - Detection of Rotational Spectral Variation on the M-type asteroid (16) Psyche 
objev hydratovaných minerálů: 
 - Unexpected Discoveries on a Metal World 
 - Detection of Water on Asteroid Named Psyche 
 - Pure Metal Asteroid Has Mysterious Water Deposits 
průzkumná sonda: 
 - Psyche Asteroid Mission 
 - Psyche: Journey to a Metal World 
 - The Discovery Program Series: Psyche 
 - A mission to a metal world: The Psyche mission 
 - The Psyche Multispectral Imager: Characterizing the Geology, Topography and Composition of a Metallic World 
uspíšení mise: 
 - NASA Moves Up Mission to Metal Asteroid Psyche 
 - NASA Moves Up Launch of Psyche Mission to a Metal Asteroid 

Pán Enckeho mezery

Půl roku před svým zánikem v atmosféře Saturnu sype sonda Cassini jednu perlu za druhou! Blízké průlety kolem okraje prstenců přivedly 7. března 2017 družici na dohled měsíčku Pan.

Severní pól měsíčku Pan
NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute
+ IR-GR-UV composite from Kevin M. Gill

Jižní polokoule ve stínu
NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute
+ IR-GR-UV composite from Kevin M. Gill

Pan měří zhruba 20 × 35 kilometrů. Řadí se mezi takzvané pastýřské měsíce, protože si podél své orbity v Saturnově prstenci A vymetl 325 kilometrů široký prostor, jenž nazýváme Enckeho mezera. Pan si v ní nerušeně obíhá a z drobných částeček prstenců, které se odvážily příliš blízko, postupně buduje svůj impozantní ekvatoriální hřeben. Svou gravitací zároveň udržuje tvar a ovlivňuje okraje Enckeho mezery. Na základě pozorování těchto vlivů byla dokonce existence měsíčku předpovězena dříve, než byl povšimnut na snímcích z průletových sond Voyager.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Velmi podobný disk čerstvého materiálu kolem rovníku má měsíček zvaný Atlas. Ten je téměř stejně velký jako Pan a obíhá Saturn hned za vnějším okrajem prstence A. Tady jsou pro porovnání jeho starší, ne tak detailní snímky. Přesto je na nich rovníkový hřeben také dobře patrný:

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Odkazy:

On the masses and motions of mini-moons

Cassini just keeps dropping awesome images

Cassini Reveals Strange Shape of Saturn's Moon Pan

Our Best Ever Look at Pan, Saturn’s Little “UFO”

Here's Our Best Look Yet at Saturn's 'UFO' Moon

Saturn's moon Pan looks like a little UFO in new photos

Epimetheovy rýhy, osvětlená noc a vrtule v prstencích

Krátké týdenní orbity přinesly 21. února 2017 sondě Cassini další rande se stokilometrovým měsíčkem Epimetheus nebo třeba dech beroucí pohledy na strukturu Saturnových prstenců.

Na následujícím snímku si kromě všudypřítomných kráterů povšimněte také jemných rozdílů v odstínech krajiny a zejména dobře patrných rýh, které brázdí Epimetheův pozoruhodný povrch:

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Rovnoběžné rýhy ve výřezu níže připomínají tajemné linie na pozemské planině Nazca:

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Díky světlu odraženému od Saturnu a jeho prstenců můžeme mlhavě vidět i noční stranu Epimethea. (Ono bílé zrnění způsobují částice kosmického záření dopadající na citlivý CCD čip):

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

aktualizace 7.7.2017: 
Zpracovaný snímek Epimethea z 21. února se objevuje na Photojournalu NASA - viz. PIA21335. 
O detailním obrázku a dalších podrobnostech píše také Kosmonautix.cz.

Odhlédneme-li od Epimethea směrem k prstencům, spatříme vskutku zajímavé struktury: Hustotní vlny (připomínající linky čárového kódu) způsobené orbitální rezonancí částic prstence s většími Saturnovými měsíci; či obzvláště fascinující světlou šmouhu ve tvaru vrtulky, která je tvořena shlukujícím se materiálem prstenců, jenž se postupně nabaluje a vytváří zárodek nového měsíčku:

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Saturnův systém je úžasná přírodní laboratoř pro výzkum rozličných fyzikálních procesů a já už nyní doufám, že se současné generace dožijí následovníka dosluhující družice Cassini, protože tyto její detailní obrázky nám naznačují, že mnoho famózních podrobností je našim zrakům dosud skryto a ukazují o kolik víc se toho s opět o něco modernější přístrojovou výbavou budeme moci dozvědět.

Mimas

   Saturnův měsíc Mimas je při svém průměru necelých 400 kilometrů nejmenším známým tělesem ve Sluneční soustavě, o kterém lze ještě prohlásit, že je kulaté. Ostatní menší měsíčky i asteroidy mívají již tvary nepravidelné. Ze všech kulatých Saturnových měsíců obíhá ledový Mimas nejblíže k prstencům planety, za jejichž vnějším okrajem teď každý týden prolétá družice Cassini. Ta má tedy nyní poslední příležitosti nafotit si Mimase, než sama svojí dráhu ještě více zkrátí a začne se prosmýkat mezi vnitřním okrajem prstenců a atmosférou Saturnu, do které v září zamíří k zániku.

Mimas je (tak jako ostatní členové Saturnovy rodinky) díky úspěšné misi Cassini poměrně dobře zmapován. Přesto každé čerstvé syrové snímky nabízejí nové úhly pohledu a jiné světelné podmínky. Následující sekvence byla pořízena 30. ledna 2017:

---

Odletová sekvence připomínající, že Cassini dokončuje průzkum Saturnova systému a my se s ní budeme muset letos v září rozloučit. Tak, jako se ona postupně loučí s jednotlivými měsíci:

Images credit: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Epimetheus překvapuje

   Věda je v podstatě neustálé odhalování vlastních omylů. Ovšem obzvláště u astronomie je toto odhalování zároveň někdy neuvěřitelným dobrodružstvím. Dosluhující mise Cassini u Saturnu totiž přináší další překvapivé objevy, tentokrát od jednoho z nepravidelných měsíčků prstenci ověnčené planety, od měsíčku Epimetheus.

Epimetheus obíhá Saturn v prostoru mezi jeho prstenci a jiným, o něco větším a kulatějším měsícem Mimas. Jelikož družice Cassini momentálně prolétá  právě za vnějším okrajem prstenců, mohla 30. ledna 2017 nafotit následující sekvence Epimethea, který se zrovna vyskytl poblíž (jednalo se o necílený průlet):

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Epimetheus je sice převážně z vodního ledu, ale ani to už při rozměrech 130×115×105 km nestačí, aby se vlastní gravitací zakulatil. Zůstává tak tvaru spíše 'bramborovitého':

Poslední (nejbližší) fotka je ze vzdálenosti zhruba 6 000 km a dosahuje rozlišení okolo čtyřiceti metrů na obrazový bod. Suverénně nejlepší detaily, které jsme dosud na Epimetheovi mohli spatřit! A dlouho ani lepší neuvidíme - Cassini letos v září končí a žádný jiný samolet se v současné době k Saturnu nechystá:

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

A co že jsou ty překvapivé objevy? Za prvé to jsou podlouhlé linie ne nepodobné těm, které známe na Marsově měsíčku Phobos. Jenže Phobos má úplně jiné složení, je asi pětkrát menší a na něm pozorované linie se dávají do souvislosti buď s jeho velkým kráterem Stickney nebo s faktem, že obíhá kolem Marsu příliš blízko a gravitační slapy ho začínají trhat na cucky. Ani jedno ale není případ Epimethea. Mohou být jeho linie způsobeny třeba 'deštěm' částic ze Saturnových prstenců? Nebo v tom má prsty taky gravitace a linie souvisí s faktem, že Epimetheus sdílí svou dráhu s jiným měsíčkem jménem Janus, se kterým si každé čtyři roky prohazují pozice? Pravděpodobně půjde ještě o něco jiného - skrze tyto snímky často objevujeme dosud neznámé fyzikální procesy:

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Další pozoruhodnou strukturou jsou jiné - paralelní a více koncentrované linie připomínající duny. Písečné duny samozřejmě známe z těles s atmosférou (Země, Mars, Titan) a viděli jsme něco takového dokonce i na prťavé kometě. To jsou ovšem všechno aktivní tělesa! Kde se vzaly duny na ledovém Epimetheovi?

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Některé jámy na povrchu Epimethea vypadají spíše jako jako následky zhroucení, či propadnutí než jako jizvy po impaktech. To, spolu s viditelně dvoubarevnou texturou na svazích stěn kráterů, je další zajímavostí malého ale pestrého Saturnova měsíčku:

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute/charborob

Krátký článek s těmito fantastickými pohledy na Epimethea i s obrázky výše zmíněného měsíce Mimas vyšel na webu NášVesmír.cz.

Juno zdraví z mise u krále planet

Největší planeta Sluneční soustavy - Jupiter - má už od loňského léta návštěvu v podobě sondy Juno, pojmenované po sestře/manželce boha Jupitera. Juno je primárně zaměřena na studium vnitřní struktury krále planet a jeho magnetického pole, přesto se na její palubě našlo místo na malou digitální kameru, která během nejbližších průletů snímá bouřlivou atmosféru tohoto obra Sluneční soustavy. 

NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS/Elisabetta Bonora

NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS/Roman Tkachenko

NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS/Gerald Eichstaedt/John

  NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS

Cizí planetární soustava

Ačkoli je tenhle blog hlavně o 'naší' Sluneční soustavě, nemohu zde neukázat následující ohromující video. Přišla totiž doba, kdy můžeme začít pozorovat i divy cizích planetárních systémů!

Díváme se na čtyři světy obíhající kolem hvězdy vzdálené od nás 129 světelných let. Všechny jsou obřími planetami kategorie Jupitera - díky tomu je můžeme na takovou vzdálenost pozorovat přímo. Video zachycuje sedm roků pozorování. Jeden celý oběh kolem své hvězdy trvá nejvnitřnější planetě asi 40 let (tedy něco mezi Saturnem a Uranem v naší Soustavě). Vnější, nejvzdálenější planeta hvězdu oběhne za více než 400 roků, což by v naší Soustavě bylo až daleko za Plutem.

O poměrně slavném planetárním systému HR 8799 se více dočtete na webu Exoplanety.cz

A já jsem zvědav, kdy kolem cizích planet začneme detekovat jejich měsíce! Technologie se k tomu blíží každým dnem a jistě nás čeká mnoho nečekaných objevů a fascinujících pohledů na vzdálené světy cizích soustav.

Jak rozvlnit prstenec

   Mise Cassini u Saturnu spěje ke svému velkému finále a družice se pravidelně přibližuje k vnějšímu okraji prstenců. Má tak parádní výhled na podrobnější detaily v jejich struktuře a na měsíčky obíhající v mezerách mezi nimi. Jedny z nejúžasnějších obrázků v historii planetárního výzkumu se sondě podařilo zachytit 16. ledna 2017. Jedná se o doposud nejostřejší pohled na měsíček Daphnis obíhající v Keelerově mezeře v Saturnově prstenci A.

Malý osmi kilometrový měsíček svým gravitačním působením způsobuje vlny, které se šíří strukturou prstence. Skoro už vidíme jednotlivé ledové hrudky tvořící prstenec. (Opravdu pouze skoro - rozlišení snímku je 168 metrů na pixel, takže i ty nejmenší tečky na obrázku jsou pořád shluky mnoha jednotlivých částic.)

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Na přiblíženém a zvětšeném snímku je vidět, že Daphnis má docela ostré hrany. Detaily v gravitační vlně způsobené obíhajícím měsíčkem jsou fantastické. 

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute/Phil Stooke

Tradičním složením snímků s různými filtry (v tomto případě zeleným a infračerveným) se můžeme kosmickým gravitačním tancem pokochat i v barvách.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute/Ian Regan

Kromě podélného rozvlnění způsobuje Daphnis i vlny kolmo na rovinu prstenců, čímž vyzdvihuje materiál stovky metrů vysoko. Přitom tloušťka prstenců je běžně jen kolem deseti metrů.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Umělecká ztvárnění výše zobrazeného jevu:

Justinas Vitkus

Larry Manofsky

Daphnis a jím způsobené vlnění v Keelerově mezeře známe díky družici Cassini již několik let. Dřívější snímky sice nedosahují takových detailů, zato poskytují širší záběr.

NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

   Tyto jevy jsou pro nás přirozenou gravitační laboratoří, kde můžeme studovat chování materiálu v rotujících discích, které pozorujeme napříč vesmírem v různých podobách - od planetárních prstenců, jež známe z naší Soustavy, přes kolabující prachoplynné disky, ze kterých se rodí hvězdy, až po spirální galaxie vyplňující kosmos. 

   Sonda Cassini, která nám tyto dech beroucí záběry poskytuje, je snad nejúžasnější kdy postavený stroj. Dobře vybavený robot na tom správném místě. Nenásilně využitý lidský um naplňující naší obecnou touhu po poznání, naše nutkání po věcech vzdálených... 

   Po Cassini se mi bude stýskat. Než ale letos v září zakončí svou misi ponořením do Saturnovy atmosféry, čeká ji ještě několik obletů vnějšího okraje prstenců, a pak průlety MEZI PRSTENCI A PLANETOU SAMOTNOU, kam se zatím žádná sonda neodvážila. Můžeme tedy očekávat perspektivy dosud neviděné i objevy nikým netušené!

Planety známé neznámé

   Během roku 2015 výrazně vzrostlo poznání lidstva o okolních světech. Spatřili jsme zblízka Pluto s Charonem a detailně zmapovali Ceres. Těmito třemi tělesy jsme v podstatě završili prvotní průzkum Sluneční soustavy, jelikož až do vzdálenosti pět miliard kilometrů od Slunce (to je 33× dál, než obíhá Země) neexistuje žádný další planetární svět, který bychom dosud zblízka neviděli. Z nespočtu těles, která se mezi známými planetami a jejich měsíci pohybují, jsou skoro všechna jen malé neforemné skály. Jen hrstka dosahuje rozměrů ve stovkách kilometrů. Ani takové světy ale nemají dostatečnou hmotnost, aby je jejich vlastní gravitace zformovala do koule, a tak většinou postrádají komplexní geologii, která větší zakulacené planety a měsíce činí tolik zajímavými a různorodými. Přesto se ve Sluneční soustavě několik dosud nenavštívených planetárních světů nachází. Všechny jsme objevili teprve nedávno v současném miléniu a všechny obíhají okolo Slunce ještě dále než Pluto, dosud nejvzdálenější navštívený objekt. Ke klasickým planetám se tato tělesa sice úplně nehodí, ale vzhledem k jejich relativně velkým rozměrům jistě mají dostatečnou hmotnost, aby si na nich gravitační síla tvořivě vyhrála a uhnětla z nich geologicky atraktivní objekty. Vymysleli jsme pro ně tedy novou kategorii trpasličích planet, do které kromě Pluta s jeho měsícem Charonem a mnohem bližší planetky Ceres spadá i několik předalekých světů. Dodnes pomocí výkonných dalekohledů objevujeme nové a stále vzdálenější planetky, ale prozatím víme pouze o šesti (plus Pluto a Charon), jejichž průměr přesahuje "planetární hranici" jednoho tisíce kilometrů: 

Eris - 2007 OR10 - Makemake - Haumea - Quaoar - Sedna

   Tisíc kilometrů je samozřejmě nejen pěkné číslo. Jde o přibližnou hranici, od které už se i kamenné planetky přirozeně formují do elipsoidu a snaží se dosáhnout hydrostatické rovnováhy. Tělesa z poddajnějších materiálů jako je led nebo lehčí prvky jsou většinou docela pěkně kulatá už při průměru kolem pěti set kilometrů. "Planetární hranice" je tedy klouzavý pojem, ovšem bez ohledu na složení můžeme každé těleso dosahující alespoň tisíce kilometrů považovat minimálně za trpasličí planetu.

   Výše uvedený výčet exotických jmen představuje skupinu dosud neviděných světů sestupně podle jejich velikosti. Kromě zkazků o možné extrémně vzdálené obří planetě nevíme v našem systému o ničem, co by bylo větší než planetka Eris a my to neměli zblízka nafocené robotickou sondou. Samotná Eris je téměř totožné velikosti jako Pluto čili trošku přes 2 300 km. Nejmenší z uvedených, Sedna, má průměr právě okolo 1 000 km.

Šest největších neznámých světů i s jejich měsíčky v porovnání s Plutem a Charonem. Pouze u Pluta a jeho měsíců máme skutečné snímky. U ostatních šesti těles je zachycena pouze celková barva a rozměry známé z pozorování dalekohledy.

Tyto planety jsou současná terra incognita, země neznámá, horizont našeho poznání okolního světa. Dožijí se současné generace průzkumu jejich tajemných krajin?

Souputník pro největšího bezejmenného trpaslíka

   Nejen čerstvá pozorování přinášejí nové objevy. Při práci se snímky z roku 2010 pořízenými Hubbleovým teleskopem si astronomové všimli dříve přehlédnutého měsíčku u objektu s katalogovým označením '(225088) 2007 OR10'. Tři pánové Gábor Marton, Csaba Kiss a Thomas Mueller svůj objev oznámili na čtyřicátém osmém zasedání Oddělení planetárních věd Americké astronomické unie v Pasadeně v Californii.

NASA / STScI / Wesley Fraser / Gábor Marton et al.

   Těleso, kterému rád říkám Orten, je nejrozměrnější ze všech dosud nepojmenovaných těles Sluneční soustavy. Celkově je dokonce dvacátou největší koulí v celém našem systému a po Plutu a Eris je třetí největší trpasličí planetou. Přesto zatím nebyl do výčtu trpasličích planet zařazen. Orten obíhá Slunce po protáhlé dráze 33× až 100× dále než Země a od roviny oběhu velkých planet se odchyluje přes 30°. Patří tedy do populace trans-neptunických objektů a řadí se do takzvaného Rozptýleného disku. Nachází se v orbitální rezonanci 3:10 s Neptunem. To znamená, že zatímco Neptun oběhne Slunce desetkrát, Orten učiní oběhy tři. Jeden ortenský rok tak trvá 548 let pozemských. Nedávno jsem psal o upřesnění průměru této planetky a stanovení délky jejího dne. 

   Právě dlouhá rotační perioda (45 hodin) naznačila, že by Orten mohl mít měsíc, který ho slapovými silami takto zpomalil. Zmínění pánové měsíček lokalizovali a poslali návrh na dodatečná pozorování Hubblem, aby bylo možné určit jeho parametry. Zatím je vidět minimálně na dvou snímcích ze září 2010, jak spolu s bezejmenným trpaslíkem putuje mezi hvězdami:

NASA / STScI / Wesley Fraser / Gábor Marton et al.

   Případ je hodně podobný nedávnému objevu přirozeného satelitu u jiné z trpasličích planet, planetky Makemake. I tehdy autoři objevu navrhli následná pozorování pomocí HST, ale jejich žádost byla zamítnuta. To není nijak neobvyklé, jelikož Hubbleův kosmický teleskop je hodně vytížený a většinou musíte podat návrh několikrát, než na vás přijde řada. Přednost mají například pozorování závislá na konkrétním čase, měsíček totiž nikam neuletí.

   Na oba měsíčky se nepochybně časem dostane a my se tak budeme moci dopídit bližších informací o nich i o jejich mateřských tělesech. Zejména hmotnost (a tedy potažmo hustota) Ortenu i Makemake jsou velkou neznámou. A právě tyto hodnoty můžeme z přesně vypozorovaného pohybu obíhajícího měsíce a ze známých rozměrů primárního tělesa vypočítat. Nejdříve je ale potřeba pozorovat. A '2007 OR10' konečně pořádně pojmenovat : )

   Zdroje informací: DPSEPSC2016 Abstract book (pdf) a DPS/EPSC update: 2007 OR10 has a moon!