Témata

1991VG 1994AW1 1I('Oumuamua) 1P(Halley) 2001CB21 2001FO32 2001SN263 2001WR1 2002GZ32 2003SD220 2004EW95 2006OV89 2011AG5 2013FY27 2015BP519 2017OF69 2017YE5 2018AG37 2018LA 2018VG18 2019AQ3 2019MO 2019OK 2023CX1 29P(SchwassmannWachmann1) 2I(Borisov) 41P(TuttleGiacobiniKresák) 46P(Wirtanen) 67P(ČurjumovGerasimenko) 96P(Machholz) Actaea Agamemnon AGU2017 Akatsuki Albireo Aldebaran Algol Amphitrite Annefrank Antares Apophis Arawn Arecibo Ariel Arrokoth asteroidy Atlas aurora Bamberga Bennu Beresheet Betelgeuse Bienor blesky C2010U3(Boattini) C2013US10(Catalina) C2014W10(PanSTARRS) C2017K2(PanSTARRS) C2018V1(MachholzFujikawaIwamoto) C2018Y1(Iwamoto) CAESAR Cassini Ceres CME Dactyl Daphnis DART Dawn Deimos DES DESTINY+ Didymos Dione Donaldjohanson Dragonfly družice Dysnomia Echeclus ElstPizzaro ELT ELVES Enceladus Epimetheus EPSC2017 EPSCDPS2019 Eris Eros erupce Europa Eurybates exoplanety Florence Gaia galaxie Galileo Ganymed Gaspra Gault Gonggong Haumea Hayabusa2 Hebe Hektor Hera Hi'iaka Hippocamp Hubble Huya hvězdokupy hvězdy Hydra Hygiea Hyperion Chandrayaan2 Chang'e4 Chariklo Charon Cheops Chiron Iapetus IAU Ida Ilmarë InSight Io Iridium Iris ISRO ISS Itokawa Julia Juno Jupiter Kaʻepaokaʻāwela Kamoʻoalewa KBOs kentauři Kepler Kerberos komety Leleākūhonua Leucus lidé LMC LPSC2018 LPSC2019 LPSC2021 LRO LSST Lucy Lutetia M1 M22 M42 Makemake ManwëThorondor Mars Mathilde MBAs Merkur Měsíc MESSENGER meteority meteory Mimas Mira mlhoviny MoshupSquannit Namaka NEOs NEOWISE Neptun NewHorizons Nix Oberon obloha okultace Opportunity Orcus Orus OSIRISREx OSSOS Pallas Pan PanSTARRS PatroclusMenoetius PDC2019 Phaethon Phobos Phoebe Planeta9 Plejády plutina Pluto Polymele prach Prometheus prstence Psyche Quaoar rakety Regulus Rhea Rosetta rovnodennost Ryugu Salacia Saturn SDO SDOs Sedna sednoidy Sirius Skamandrios skřítkové skvrny Slunce slunovrat SOFIA SOHO sopky Soustava SSOLS STEVE Styx Subaru Swift Šteins Tethys Titan Titania TNOs Toutatis Triton trojané TyphonEchidna Umbriel úplněk Uran Vanth Varda Varuna Venuše Vesta VLT Vulkán Země Zubenelgenubi

středa 23. května 2018

Planetky v kurzu #4 - Novinky o malých planetách


   Malé planety neboli planetky, někdy nazývané také asteroidy, tvoří zdaleka nejpočetnější skupinu těles ve Sluneční soustavě. Od malých kamínků až po stakilometrové balvany jsou rozesety skoro po všech oblastech našeho systému. Jejich různé velikosti, odlišná složení i okolní podmínky vytváří téměř nekonečnou rozmanitost malých světů. Postupně se zdokonalující technika nám umožňuje vyhledávat a charakterizovat stále menší či vzdálenější tělesa, a tak planetky tvoří neustále se rozšiřující periferii poznání našeho planetárního systému.


'Oumuamua

   Na začátek však přecijen nemůžeme nezmínit těleso, které do naší Soustavy nepatří. Během loňského podzimu totiž podnítil obrovskou vlnu zájmu první detekovaný asteroid přilétnuvší z mezihvězdného prostoru. Návštěvník nazvaný 'Oumuamua zaměstnal vědce snažící se pochopit jeho neobvyklé charakteristiky, zaujal veřejnost jedinečností svého zjevení a celá situace fascinovala geeky svou podobností s příběhem Setkání s Rámou.

   'Oumuamua jen prolétl Sluneční soustavou a už dávno zase míří do mezihvězdné prázdnoty. Přesto dodnes vycházejí vědecké práce analyzující jeho parametry a snažící se vysvětlit jeho původ či vyvodit další souvislosti. Doposud jsem zaregistroval 45 vědeckých studií a nespočet populárních článků či naučných videí. A další jistě budou následovat...





(514107) 2015 BZ509

   Mezihvězdný původ by se slavným nomádem však mohla sdílet i další tělesa, která se ovšem v naší Soustavě usídlila dlouhodobě. Tuto teorii potvrzují studie dynamického vývoje orbitálních parametrů asteroidu (514107) 2015 BZ509. Tato planetka již dříve zaujala svojí retrográdní drahou ve stabilní rezonanci s Jupiterem. Přičemž nové poznatky naznačují, že jediná možnost, jak se na takovou dráhu mohla dostat, je její gravitační zachycení naší Soustavou v dávných dobách.

   Studie:
   Články:



(120216) 2004 EW95

   Teorie vzniku Sluneční soustavy počítají s výraznou planetární migrací během vývoje Systému. Při přesunech celých planet muselo být mnoho asteroidů z vnitřních oblastí Soustavy vychýleno ze svých drah, a tak se některé kamenné asteroidy očekávají i mezi jinak ledovými planetkami vzdáleného Kuiperova pásu. Výsledky podrobné spektroskopie jedné podezřelé planetky v tomto regionu migrační model vývoje Sluneční soustavy podporují. Těleso katalogizované jako (120216) 2004 EW95 křižující dnes dráhu planety Neptun je ve skutečnosti uhlíkatým asteroidem kdysi vymrštěným z Hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.

   Studie: 2004 EW95: A Phyllosilicate-bearing Carbonaceous Asteroid in the Kuiper Belt (arXiv)
   Tisková zpráva: Exiled Asteroid Discovered in Outer Reaches of Solar System | ESO
   Článek: Dalekohledy ESO nalezly první uhlíkatou planetku v Kuiperově pásu | NášVesmír




2015 BP519

   Za Kuiperovým pásem obíhají další, ještě extrémnější objekty. Mezi obzvláště vyčnívající patří nově objevená planetka označená 2015 BP519. Jedná se o možná až sedmi set kilometrovou trpasličí planetu, jejíž nejvzdálenější bod dráhy od Slunce leží přes 800 astronomických jednotek daleko, zatímco v nejbližším bodě se nepřiblíží ani k dráze nejvzdálenější planety Neptun. Navíc vysoký sklon její oběžné dráhy k rovině Sluneční soustavy přes 54° naznačuje něco nestandardního, a tak se v její souvislosti znovu mluví o vlivu dosud neobjevené Deváté planety.

 Studie: Discovery and Dynamical Analysis of an Extreme Trans-Neptunian Object with a High Orbital Inclination
 Článek: Extrémně extrémní asteroid může být dalším důkazem existence planety Devět | Exoplanety




Ultima Thule

   V Kuiperově pásu má lidstvo jednoho robotického vyslance, který se zanedlouho probudí z hibernace, aby se začal připravovat na průlet kolem planetky (486958) 2014 MU69 přezdívané Ultima Thule. Ohledně tohoto malého, patrně binárního světa konečně vyšla první vědecká studie, která se zabývá co nejpřesnějším určením jeho oběžné dráhy kolem Slunce. To pomůže plánování samotného průletu, ale také počítání orbitálních parametrů dalších vzdálených planetek.

 Studie: High-Precision Orbit Fitting and Uncertainty Analysis of (486958) 2014 MU69




Gaia

   O výše zmíněnou studii se významně zasloužila data z astrometrické družice Gaia. Ta však kromě precizního proměřování hvězd zachytila také mnoho těles Sluneční soustavy. V rámci druhého balíčku dat uvolněných v dubnu letošního roku uveřejňují astronomové souhrn pozorování více než 14 000 planetek.

 Studie: Gaia Data Release 2: Observations of solar system objects




NEOWISE

   Gaia však není jedinou sondou, která loví asteroidy. Nedávno došlo také ke zveřejnění napozorovaných dat infračerveným vesmírným dalekohledem NEOWISE. Tato družice zachytila přes 29 000 asteroidů o nichž v archivu jistě čeká mnoho neobjevených informací.

 Článek: Hon na asteroidy nese ovoce | Kosmonautix




OSSOS

   Nezahálel ani tým využívající dalekohled CFHT na Havaji. Astronomové z projektu OSSOS (Outer Solar System Origin Survey) oznamují na základě několikaletého skenování oblohy objev a přesné změření orbity 838 nových planetek obíhajících Slunce až za dráhou Neptunu. Tím navyšují počet trans-neptunických objektů s dobře spočítanou oběžnou dráhou téměř o polovinu.

 Studie: OSSOS. VII. 800+ Trans-Neptunian Objects—The Complete Data Release

   313 těchto planetek se nachází v některé ze stabilních orbitálních rezonancí s Neptunem. Z toho 132 těles patří mezi tzv. plutina, čili planetky, které stejně jako Pluto, oběhnou Slunce dvakrát za každé tři Neptunovy oběhy. Zároveň se našlo několik objektů s hlavní poloosou dráhy přes 130 AU, které i přesto do některé ze vzdálenějších rezonancí s Neptunem zapadají. Počet známých nerezonujících objektů se tímto datasetem dokonce zdvojnásobil. Konkrétně bylo v Kuiperově pásu nově objeveno 436 Neptunem nijak výrazně neovlivňovaných planetek.




Planetky jsou opravdu v kurzu, protože kromě několika zmíněných projektů, které je zkoumají na dálku, je na cestě nebo v aktivní službě několik sond, které se asteroidů takřka či přímo dotknou.

Ceres

   O sondě New Horizons chystající se v Kuiperově pásu na setkání s dosud nejvzdálenějším tělesem již padla zmínka. Neslušelo by se však zapomínat na vytrvalého průzkumníka operujícího o něco blíže k domovu. V Hlavním pásu asteroidů totiž družice Dawn stále zkoumá a z všelikých úhlů mapuje trpasličí planetu Ceres.
   Tým vymýšlí, jak z pomalu dosluhující sondy dostat co nejvíce vědy, a tak se Dawn k planetě Ceres přiblíží více než kdykoli předtím a to až na pouhých 35 km! Můžeme se těšit na ještě přesnější měření z detektoru neutronů a gama záření (GRaND), který nám dokáže prozradit elementální složení povrchu až metr do hloubky, a také na dosud nejpodrobnější fotografie jediné trpasličí planety ve vnitřní Soustavě.

Dawn Journal: Dear Isaac Newdan, Charles Dawnwin, Albert Einsdawn and all other science enthusiasts




Ryugu & Bennu

   Ještě blíže k naší rodné planetě se ke svým cílům přibližují hned dvě sondy. Americká OSIRIS-REx bude ještě několik měsíců unášena zákony orbitální mechaniky, než zakotví nad blízkozemním balvanem jménem Bennu. Zato japonská Hayabusa2 už je ke svému cíli doslova na dohled. Její kamery již opakovaně zachytily asteroid Ryugu, který již velmi brzy budeme moci zařadit do kartotéky zmapovaných míst. Užijte si ten pocit, kdy se z nepatrného, sotva viditelného pohybujícího se bodu na obloze stává reálné místo se svou mimozemskou krajinou a unikátní geologií.

  

  

   Hayabusa2 už je od Ryugu jen pár desítek tisíc kilometrů. Začátkem června se dostane na 2 500 km, čímž započne závěrečná přibližovací fáze. Na začátku července už bude vzájemná vzdálenost pouhých 20 km. V následujících měsících pak bude probíhat mapování, sestup až na 1 km, gravitační měření, následně několik kontaktů s povrchem a odběry vzorků, mezi tím dojde také k vysazení několika malých landerů a během příštího roku přijde dokonce bombardování asteroidu impaktorem.




Na závěr přidávám zamyšlení ohledně kontroverzní definice pojmu planeta.

   Asteroidy byly běžně v odborné i populární literatuře nazývány planety až do padesátých let dvacátého století. A to jich tehdy byly známy už tisíce. Konsenzus se tehdy začal měnit ne protože jich bylo hodně, ani proto, že všechny sdílejí podobnou oběžnou dráhu, ale protože se zdokonalovala pozorovací technika a začalo se ukazovat, že geofyzikální vlastnosti asteroidů se od planet skutečně liší. Zlomovým bodem byla publikace Gerárda Kuipera v roce 1953.
   Navíc třeba i Galileem objevené měsíce Jupiteru byly také nazývány planety - „Medici planets“ (Medicejské planety, protože Medicejové byli patrony a finančními podporovateli Galilea). Měsícům se dodnes občas říká satelitní nebo sekundární planety.
   Výraz pro planety pochází ze slova planetés, což znamená poutníci - poutníci mezi hvězdami. Asteroid zase znamená „star-like“ vypadající jako hvězda, protože i tehdy-nejlepší dalekohledy ukazovaly nově objevované planety jen jako světelné body, zatímco dříve známé běžné planety byly jednoznačně kotoučky s měřitelným průměrem. A navíc dodnes objevovaná malá tělesa Sluneční soustavy se nazývají „Minor Planets“ tedy malé planety. I když v češtině se používá spíš pěkný výraz planetky.
   Ta hlavní kontroverze se týká toho, že vymyšlená definice planety byla rozhodnuta hlasováním, což je zcela nevědecký postup, který přidělil Mezinárodní astronomické unii autoritu, která jí nenáleží a náležet by neměla. Na základě umělých autorit se uznávaly pravdy do vědecko-technické revoluce a věda právě nastolila postup na základě pozorování, ověřování a kritického prověřování.
   Považuji za nebezpečné stavět instituci jako IAU do role autority ve vědeckých otázkách. IAU ať se drží pojmenovávání těles a popularizační a organizační činnosti. Jestliže začneme o vědeckých definicích hlasovat, přijdeme o vědu jako takovou.



Předchozí díly seriálu Planetky v kurzu

úterý 15. května 2018

Sokol na dohled Dračímu paláci

Japonská sonda Hayabusa2 (hayabusa=sokol) 11. května pozastavila své iontové motory, aby sledovače hvězd na její palubě mohly nasnímat blízkozemní asteroid Ryugu (ryúgú-jó=dračí palác), z něhož hodlá ukořistit nějaké vzorky.


Snímky se použijí pro optickou navigaci. Na jejich základě se bude přesně určovat vzájemná poloha sondy a asteroidu. Hayabusa2 už je od Ryugu jen pár desítek tisíc kilometrů. Začátkem června se dostane na 2 500 km, čímž započne závěrečná přibližovací fáze. Na začátku července už bude vzájemná vzdálenost pouhých 20 km. V následujících měsících pak bude probíhat mapování, sestup až na 1 km, gravitační měření, následně několik kontaktů s povrchem a odběry vzorků, mezi tím dojde také k vysazení několika malých landerů a během příštího roku přijde dokonce bombardování asteroidu impaktorem.


Images credit: JAXA | Kyoto University | Japan Spaceguard Association | Seoul National University

pondělí 14. května 2018

Prýští z Europy voda?

V nedávných letech Hubbleův kosmický teleskop opakovaně detekoval vodní páru nad povrchem astrobiologicky zajímavého měsíce Europa, což naznačilo možné výtrysky podpovrchového oceánu skrz rozpraskanou kůru Europy.

Ve starých datech z magnetometru sondy Galileo, která obíhala Jupiter a prolétala kolem jeho měsíců v devadesátých letech, nyní vědci narazili na další náznak, který myšlenku výtrysků vody podporuje. Zdá se totiž, že sonda Galileo při jednom z těsných průletů nad Europou proletěla přímo skrz jeden z výtrysků!


800 nových trans-neptuniánů

Astronomové z projektu OSSOS (Outer Solar System Origin Survey) oznamují na základě několikaletého skenování oblohy objev a přesné změření orbity 838 nových planetek obíhajících Slunce až za dráhou Neptunu. Tím navyšují počet trans-neptunických objektů s dobře spočítanou oběžnou dráhou téměř o polovinu.


313 těchto planetek se nachází v některé ze stabilních orbitálních rezonancí s Neptunem. Z toho 132 těles patří mezi tzv. plutina, čili planetky, které stejně jako Pluto, oběhnou Slunce dvakrát za každé tři Neptunovy oběhy. Zároveň se našlo několik objektů s hlavní poloosou dráhy přes 130 AU, které i přesto do některé ze vzdálenějších rezonancí s Neptunem zapadají.

Počet známých nerezonujících objektů se tímto data setem dokonce zdvojnásobil. Konkrétně bylo v Kuiperově pásu nově objeveno 436 Neptunem nijak výrazně neovlivňovaných planetek.

    800+ OSSOS discoveries

Několik zaznamenaných planetek pak patří mezi tzv. extrémní trans-neptunické objekty, které mají hodně vzdálené a hodně eliptické dráhy. Většinou se řadí do Rozptýleného disku. Mezi nimi vyčnívá například objekt '2015 BP519' s délkou hlavní poloosy 430 AU, vysokým sklonem dráhy 54° a odhadovaným průměrem okolo 500 km. Objev této planetky má však na svědomí jiný projekt - DES (Dark Energy Survey), pro nějž jsou objevy planetek milým bonusem navíc.


středa 9. května 2018

Astroplanetární střípky


Jupiter prochází opozicí.

Nebo je to Země, kdo prochází z pohledu Jupitera konjunkcí?

Král planet díky tomu každopádně září na pozemské obloze celou noc.



Mořské proudy generují kolem Země sekundární magnetické pole.
Jeho měření je po seismologii a analýze gravitačních anomálií třetím způsobem, jak nahlížet pod zemský povrch.



To, že zemská orbita kolem Slunce periodicky osciluje mezi tvarem téměř dokonalé kružnice a docela protáhlé elipsy, naznačovaly už výpočty nebeské mechaniky interakcí Země, Venuše a Jupiteru.
Nyní geologové našly známky tohoto 405 tisíc let dlouhého cyklu také v klimatickém záznamu v triasických horninách.



InSight se supercitlivým seismometrem a hloubkovou termální sondou míří k Marsu.



První uhlíkatý asteroid objevený v Kuiperově pásu zapadá do teorie o planetární migraci v průběhu vývoje Sluneční soustavy.



Byl zveřejněn druhý balíček dat z astrometrické družice Gaia s precizními měřeními přes miliardy okolních hvězd.



Nový balík měření přišel také od infračerveného teleskopu NEOWISE mapujícího blízkozemní asteroidy.

středa 4. dubna 2018

Juno podvanácté u Jupiteru

Prvního dubna nastal dvanáctý průlet družice Juno nad oblaky krále planet.

Pozměněná orientace sondy v prostoru umožnila kameře JunoCam lepší výhled na Jupiterova mračna.

Galerie: PERIJOVUM 12

Sekvence snímků z dvanáctého perijova:

Identifikace některých atmosférických útvarů na globálním snímku Jupitera:

Detail bílé oválné anticyklóny WS-4 o velikosti zhruba našeho Měsíce:

JunoCam se výjimečně zaměřila i na Galileovské měsíce. Zde je vulkanicky aktivní Io:

čtvrtek 29. března 2018

Věda z říše ledových trpaslíků


   V posledním březnovém týdnu hostila portugalská Coimbra astronomickou konferenci The Transneptunian Solar System. Jak název napovídá, šlo o setkání astronomů zaměřené na sdílení poznatků o tělesech Sluneční soustavy obíhajících za dráhou Neptunu. Tato trans-neptunická oblast je naším současným horizontem poznání, odkud pravidelně přicházejí objevy nových světů a jejíž celkovou strukturu teprve postupně po krůčcích odhalujeme. Zde zmíním jen několik zajímavostí zachycených především na Twitteru pod hashtagem #TNO2018.

V Coimbře se sešla astronomická elita. Tohle jsou moderní dobrodruhové, kteří objevují „země neznámé“ za hranicemi zmapovaných světů:
Společné foto astronomů
Fotoalbum z konference

Abychom se orientovali v prostoru a v oblasti, o které bude řeč, přikládám následující nákres struktury trans-neptunického regionu s vyznačením jednotlivých těles, jejich velikostí, vzdáleností, oběžných dob, sklonů oběžných drah, populační příslušnosti a umístění v orbitálních rezonancích:

  • Jedním z významných prezentovaných poznatků je hustota trpasličí planety Makemake. V roce 2016 byl totiž objeven měsíc obíhající kolem Makemake, což umožnilo spočítat hmotnost systému a odvodit hustotu planetky. Ta činí 2,1 g/cm3 (zdroj), čímž se Makemake z hlediska střední hustoty řadí mezi Neptunův měsíc Triton a trpasličí planetu Ceres a zároveň tímto parametrem nijak výrazně nevybočuje ze známé skupiny největších „trans-neptuniánů“.
  • Makemake a jejího přirozeného satelitu se týká i druhá zajímavost: Z měření orbitálních parametrů měsíčku vyplývá, že jeho dráha je k nám momentálně natočena tak, že by mělo docházet ke vzájemným zákrytům měsíčku s planetkou (zdroj). Situace, která znovu nastane až za 175 let, nám může pomoci získat hrubou představu o vzhledu povrchu Makemake i přes propastnou vzdálenost, která nás od ní dělí! Je vtipné, jak se historie opakuje: Krátce po objevu měsíce Charon u tehdy-planety Pluto se také ukázalo, že zrovna dochází k jejich vzájemným zákrytům, a tak vědci získali albedovou mapu Pluta dávno před tím, než na něj mohl být namířen Hubbleův vesmírný teleskop nebo k němu vyslána průzkumná sonda.

  • Když už zmiňujeme průzkumnou sondu k Plutu: New Horizons pozorovala i planetku Makemake a další „velké trpaslíky“ jako je Haumea či Quaoar (zdroj). Bylo to sice z opravdu velké vzdálenosti (~60 AU), ale zato z perspektivy, která je ze Země nedosažitelná. To umožní upřesnit, jak se od těchto trpasličích planet odráží a rozptyluje světlo a tedy odvodit některé vlastnosti jejich povrchů (zdroj).
  • Sonda New Horizons zaznamenává také světelné křivky vzdálených objektů a dokáže měřit i delší rotační periody. Například 19 hodinová rotace objektu 2012 HE85 by se ze Země odhalovala jen velmi těžko (zdroj).

  • U žádné z největších trpasličích planet (Eris, Haumea, 2007 OR10, Makemake) nebyly detekovány žádné další obíhající měsíčky jasnější než 26 mag, což je citlivost Hubbleova teleskopu. Jediná trpasličí planeta, která nebyla na přítomnost satelitů prověřena vícekrát, je prozatím osamocená bezměsíčná Sedna (zdroj).
  • Teoreticky by ještě nějací další dosud neobjevení průvodci mohli existovat kolem trpaslíků Quaoar a 2007 OR10, jelikož dráhy jejich známých měsíců jsou docela eliptické a uvažuje se, jestli je takto neprotáhli a neudržují právě nějací nespatření souputníci (zdroj).
  • Planeta Haumea má dva známé měsíce. Jejich přítomnost je patrná dokonce z astrometrických měření oběhu Haumey kolem Slunce a v těchto datech prý existuje i náznak dalších dvou dosud nepozorovaných měsíčků obíhajících Haumeu na nižších drahách (zdroj).
  • Stále nepojmenovaný trpaslík 2007 OR10 je tajuplným objektem. Jeho naměřené spektrální charakteristiky se od sebe vzájemně hodně liší (zdroj) a jeho hustota má stále velké rozmezí nejistoty (zdroj). Přitom se jedná o jednu z největších trpasličích planet.

  • Co se týče menších planetek v Kuiperově pásu: Zdá se, že objekty se sklonem oběžné roviny k ekliptice menším než 21° mají barvy laděné spíše do červena, zatímco tělesa s vysokou inklinací jsou spíše modrá (zdroj). Jedná se tedy o dvě různé populace?

  • Důležitým členem „klasických chladných“ objektů Kuiperova pásu (tedy těch červených s nízkým sklonem dráhy) je planetka 2014 MU69 (nyní přezdívaná Ultima Thule). Míří k ní totiž sonda New Horizons.
  • Po úspěšné pozemní pozorovací kampani hvězdných zákrytů během léta 2017 se astronomové chystají rozmístit další síť dalekohledů pro zachycení zákrytu 4. srpna 2018 tentokrát v Kolumbii nebo v Senegalu (zdroj).
  • Ačkoli po prvotní analýze zákrytů z roku 2017 to vypadalo, že Ultima Thule je nejen binární povahy, ale ještě navíc kolem dvojité hlavní složky obíhá menší vzdálenější měsíček, nyní se vědci přiklánějí k vysvětlení, že pozorování měsíčku bylo způsobeno spíše nepřesnými astrometrickými daty (zdroj). Tak jako tak nás (a hlavně sondu New Horizons) čeká 1. ledna 2019 zajímavé dobrodružství při odkrývání podoby nejvzdálenějšího lidmi spatřeného světa.
  • Nejasnosti o základních charakteristikách Ultimy nijak neusnadňují plánování automatické pozorovací sekvence pro sondu. Vždyť dokonce stále neznáme ani rotační periodu tělesa (zdroj), neboli rychlost otáčení planetky kolem vlastní osy.
  • Povede-li se pozorování nadcházejícího hvězdného zákrytu, vyjasní se hlavně očekávaná rizika pro prolétající sondu. Astronomové by rádi vyloučili (nebo co nejlépe charakterizovali) případné prstence nebo jiný materiál v okolí planetky a také lépe změřili její tvar a rozhodli, zda má binární či „bramborovitou“ povahu (zdroj).

  • Binární tělesa nejsou v Kuiperově pásu neobvyklá, ale barevně bývají laděná spíše do modra (zdroj). Jsou-li tyto modré binární páry vytlačeny do oblasti jinak červených klasických objektů Kuiperova pásu prvotní migrací Neptunu, musely už jako binární vzniknout. (All planetesimals born near the Kuiper Belt formed as binaries)
  • Zajímavým párem je planetka Manwë-Thorondor, která obíhá na dráze v rezonanci 7:4 s Neptunem. Novým poznatkem však je, že větší ze složek - Manwë - je navíc sám o sobě kontaktním binárním tělesem (zdroj).
  • Zástupců z fantasy světa J. R. R. Tolkiena je mezi binárními světy trans-neptunického regionu více - Varda se svým průvodcem Ilmarë aspiruje při průměru kolem 700 km na titul trpasličí planeta. (The Mutual Orbit, Mass, and Density of the Large Transneptunian Binary System Varda and Ilmarë)

  • Dvojitou planetkou je samozřejmě i největší z trpaslíků - Pluto - s nímž cloumá převozník Charon. Oběžná doba Pluta kolem Slunce je v poměru 2:3 s oběžnou dobou Neptunu. Objektům v takové rezonanci se říká plutina.
  • Zmenšenou verzí systému Pluto-Charon je druhé největší rezonanční plutino - Orcus - se souputníkem jménem Vanth. Planetka Orcus obíhá Slunce po dráze, která jakoby by byla zrcadlovým odrazem dráhy Pluta.
  • I nejhmotnější trpasličí planetu - Eris - doprovází solidně rozměrný měsíc nazvaný Dysnomia. Běloskvoucí Eris se dostává od Slunce mnohem dál než Pluto a řadí se do tzv. Rozptýleného disku.
Tři trpasličí planety se svými velkými měsíci ve vzájemném měřítku. Pluto s Charonem vyfotila sonda New Horizons, zatímco pro znázornění dvojic Orcus a Vanth respektive Eris a Dysnomia jsou použité upravené snímky měsíců Rhea a Titania respektive Triton a Tethys.
(Some big moons in the Kuiper belt | The Planetary Society) --- (Medium-sized satellites of large Kuiper belt objects)



  • Některé objekty obíhají Slunce po polárních drahách nebo-li se sklonem oběžné roviny k ekliptice ~90°. Neočekávané je, že takto kolmo obíhající objekty jako 2015 BZ509, 2011 KT19 (přezdívaný Niku) a 2008 KV42 (přezdívaný Drac) jsou zároveň v orbitální rezonanci s Neptunem (zdroj). Existuje mezi těmito třemi planetkami nějaká souvislost? Máme očekávat celou populaci kolmo obíhajících rezonujících objektů? A jak se na takovou dráhu vůbec dostaly? Že by „spadly“ z Oortova oblaku (Oort cloud origin for the high-inclination, high-perihelion Centaurs)?
  • Svou roli v ovlivnění drah těchto objektů mohla sehrát také stále hledaná Planeta 9. Dobrá zpráva pro její příznivce je, že ze simulací vyplývá, že základní pozorovaná struktura Kuiperova pásu by vypadala stejně, ať už uvažujeme Sluneční soustavu se čtyřmi obřími planetami nebo s pěti (zdroj).
  • Důkazy pro i proti Planetě 9 prezentovaly oba „tábory“ (zdroj). Situace zdaleka není tak jednoznačné, jak se snaží ukázat příznivci Deváté planety. Zároveň mnohé souvislosti nelze jen tak přehlédnout a je potřeba je uspokojivě vysvětlit, jestliže existenci Devítky nepřijímáme.
  • Rozluštit tento otazník výrazně pomůže více nalezených trans-neptunických objektů (zdroj). Astronomická komunita se těší zejména na rozestavěný dalekohled LSST (zdroj), který naprosto změní náš způsob pozorování oblohy a mimo jiné zmnohonásobí počty známých planetek (zdroja souvislostí mezi nimi.
  • První světlo dalekohled zachytí v roce 2020. Náhled na to, co se dá od projektu LSST očekávat shrnuje studie Large Synoptic Survey Telescope Solar System Science Roadmap
  • Obrovské množství dat, která LSST bude každou noc produkovat si vyžádá zavedení sofistikovaných programů umělé inteligence, jež budou data třídit a zpracovávat (zdroj). Současné přehlídky oblohy sice pozorují automaticky a produkují kvanta dat, ta ale pořád procházejí lidé. Od LSST toho ale bude přicházet tolik nového, že ani obrovský tým by nezvládal všechno probírat (zdroj).

  • Co se týká současných pátracích projektů: Scott Sheppard hlásí objev 97 nových objektů ve vzdálenostech větších než 50 AU. Mezi nimi vyčnívá třeba již tři roky pozorovaný objekt na stabilní dráze s perihelem 65 AU a afelem ~2000 AU momentálně vzdálený 83 AU (zdroj). Nebo další, údajně dokonce jedna z největších dosud objevených trpasličích planet, navíc s vlastním měsícem (zdroj).
  • Projekt DES (Dark Energy Survey) přispěl Sluneční soustavě objevem dalších 200 objektů s perihelem ležícím až za Neptunem, střední poloosou větší než 250 AU a sklonem dráhy přes 10° (zdroj). Mezi nimi je zajímavý například poměrně jasný objekt s poloosou 450 AU a sklonem dráhy 54° (zdroj). DES je citlivý právě na tělesa s vysokou inklinací (zdroj) a očekává se, že objeví alespoň 1000 dalších vzdálených planetek (zdroj).
  • K březnu 2018 známe něco kolem 2500 trans-neptunických objektů. Toto číslo navýší mimo jiné také projekt TAOS II, což bude trojice dalekohledů dlouhodobě pozorující deset tisíc hvězd s cílem zachytit jejich zákryty neznámými vzdálenými planetkami (zdroj). Pozorovat 10 000 hvězd by obnášelo zpracovat 250 terabajtů dat každou noc (!), jelikož se ale bude ukládat vždy jen malé okénko kolem každé pozorované hvězdy, sníží to datový tok „jen“ na 3 až 4 TB za noc (zdroj).

  • Jediným průzkumníkem, který se pohybuje téměř na dosah těmto světům, je sonda New Horizons. Její hlavní představitel Alan Stern se nenechal omámit úspěchy u Pluta a pilně pracuje na návrzích dalších ambiciózních objevitelských výprav (zdroj).
  • Celý proces je vzhledem k propastným vzdálenostem a složitosti takových misí běh na dlouhou trať a vyžaduje vícegenerační úsilí. Mnoho z těch, kteří takovému projektu věnují celou svou kariéru, se ani nedožije výsledků (zdroj). Celá mezinárodní komunita musí dlouhodobě spolupracovat, abychom mohli posouvat hranice našeho poznání. Věda spojuje.

Na závěr se podíváme na oblohu „očima“ dalekohledu Kepler. Nejjasnější objekt, který putuje zorným polem tam a zase zpátky je planeta Uran. Povšimnout si lze i několika měsíců kolem něj obíhajících. Pozoruhodné je ale množství „drobotiny“, jež zorným polem také prochází - všechny pohybující se tečky jsou různé planetky a asteroidy na svých drahách kolem Slunce.
(zdroj)

Toť můj výběr střípků z konference The Transneptunian Solar System 2018. Příští konference o trans-neptunickém regionu se koná v roce 2021 v Taipei (zdroj)....
(zdroj)

OSSOS | Col-OSSOS


středa 21. března 2018

Putování Měsíčního srpku


   Za jasných večerů nyní dominují soumrakové obloze Venuše s Merkurem ve vzájemné konjunkci. S příchodem jara kolem dvou vnitřních planet navíc procházel mladý Měsíc nedlouho po novu. Prostřednictvím snímků od astro-fotografů z různých míst na Zemi můžeme sledovat postupnou pouť měsíčního srpku poblíž planet v průběhu hodin a dní.

18. března 2018
Srpek osvětlený jen z 1,6% se topí v nízké oblačnosti pod planetami, jak bylo vidět z Polska.
Piotr Majewski
Stejně tenký srpek zachycuje další snímek z Polska.
Piotr Potepa
O trošičku výše Měsíc povylezl, když se rozsvítila pouliční světla ve španělské Seville.
Project Nightflight
O poznání blíže k planetám se srpek Měsíce nacházel, když zapadal nad Tenerife na Kanárských ostrovech.
Mauricio Labrador Garcia
Soumrak dostihl i zemi za oceánem, a tak nad městem Newport News na východním pobřeží USA mohli takhle krásně zachytit popelavý svit Měsíce.
Stephen Gagnon
Když padl večer i na Floridě, Měsíc se zrovna ocital na úrovni Venuše.
Jun Lao
Onen popelavý svit Měsíce je vlastně sluneční světlo odražené od Země matně osvětlující tmavou část měsíčního kotouče. Zachyceno v Utahu.
Paul Martini
Soumrak se posunul dál na západ a nad Flagstaffem začala nebeská konjunkce kopírovat místní krajinu.
David Blanchard
Vskutku magická scenérie se naskytla pozorovatelům na rozeklaném pobřeží Kalifornie.
Edgar Chen

19. března 2018
O den později se vracíme do Polska. Fotografie odhalí i okem stěží viditelnou planetu Uran, která se také zrovna nachází na večerní obloze.
Piotr Majewski
Planety s Měsícem nad Švédskem.
P-M Hedén
Stejná situace se odehrávala nad paneláky v hlavním městě Norska.
Bjørn Håkon Granslo
Jen nepatrně se Měsíc od planet vzdálil, když byl vidět nad Britskými ostrovy.
Roger Homan
Než však padl další večer i na Spojené státy, stihl Měsíc planetám ještě o kus poodskočit.
Chris Cook

20. března 2018
S nebeskou konjunkcí se rozloučíme nad Japonskem v den jarní rovnodennosti.
Masa Nakamura


úterý 20. března 2018

První rovnodennost roku 2018

Dnes nastává na planetě Zemi rovnodennost.

V 17:15 středoevropského času Slunce procházejíc přímo nad rovníkem vstupuje do znamení Berana a na severní polokouli tak začíná astronomické jaro.



 

 

pondělí 19. března 2018

Březnová planetární konference (LPSC2018)

V týdnu od 19. do 23. března 2018 probíhá ve Woodlands v Texasu čtyřicáté deváté zasedání planetárních vědců.
Lunar and Planetary Science Conference (LPSC)



Vesmírní blogeři jsou připraveni zběsile tweetovat, skečovat, psát články a informovat svět o nových objevech a poznatcích o světech cizích:

čtvrtek 1. března 2018

Ryugu spatřen

Japonská vesmírná sonda Hayabusa2 poprvé detekovala svůj cílový objekt. Blízkozemní asteroid (162173) Ryugu je na snímcích z 26. února vidět jako pohybující se bod na hvězdném pozadí.


Hayabusa2 se od asteroidu zatím nacházela 1,3 milionu kilometrů, ale postupně se k němu blíží. Během léta tento zhruba kilometrový balvan uvidíme z bezprostřední blízkosti, navíc na něm přistane několik malých landerů a později dokonce samotná Hayabusa2 dopraví vzorky materiálu zpět na Zemi.

Image credit: JAXA / Univ. of Tokyo / Kochi Univ. / Rikkyo Univ. / Nagoya Univ. / Chiba Inst. of Tech. / Meiji Univ. / Univ. of Arizona / AIST

Hayabusa2 na webu:
Hayabusa2 | eoPortal
Hayabusa2 | JAXA official
Hayabusa2 | Twitter
MASCOT | Twitter

Věda o Ryugu:
(162173) Ryugu | Wikipedia

Články o sondě i asteroidu:
Hayabusa2 has detected Ryugu! | The Planetary Society
 česky:
Druhá Hayabusa je připravená | Kosmonautix
Hayabusa 2 pod drobnohledem | Kosmonautix
Japonský sokol míří opět k asteroidu | Kosmonautix
Detaily o sondě Hayabusa-2 | Kosmonautix
Ryugu a Bennu | Divy Sluneční Soustavy
Planetky v kurzu #1 - Blízkozemní objekty | Divy Sluneční Soustavy

sobota 10. února 2018

Perijovum 11 a Ganymed v UV

Družice Juno se 7. února 2018 pojedenácté prosmýkla nad oblaky největší planety Sluneční soustavy. Ačkoli deklarovaná minimální životnost „oka sondy“ byla (zejména kvůli vysoké radiaci) jen osm blízkých průletů, kamera JunoCam stále dobře funguje a my se tak můžeme pokochat dalšími nevšedními pohledy na Jupiterovu pestrou atmosféru.

První varianta obrázku se nejvíce blíží přirozeným barvám, druhá varianta má zvýrazněnou saturaci a třetí verze se zaměřuje na zobrazení detailů onoho nejsvětlejšího mraku v oblasti.


Následuje jeden širší pohled na Jupiter. Výše zobrazená oblast se nachází v horní části snímku.


Images credit: NASA / JPL-Caltech / SwRI / MSSS
 & Björn Jónsson (#1, #2)
 & Matt Brealey & Seán Doran (#3)
 & Gerald Eichstädt & Seán Doran (#4)

Další veřejností zpracované snímky z jedenáctého perijova můžete prohlížet v oficiální galerii JunoCam.

Také byly uvolněny zajímavé snímky Jupiteru, které koncem roku 2016 pořídil Hubbleův kosmický teleskop. Jednalo se o souběžná pozorování s tehdy již u Jupiteru operující družicí Juno pořízená v blízké ultrafialové oblasti zachycující mimo jiné i největší z měsíců Jupitera (a celé Sluneční soustavy): Ganymed.


Images credit: NASA / ESA / STScI / Judy Schmidt