Jako trojany označujeme malé planetky pohybující se v gravitačně stabilních libračních centrech L4 a L5 soustavy dvou hmotnějších těles. Početné rodiny trojanů mají zejména planety Jupiter a Neptun. Několik trojanů jsme ale objevili i u Marsu a dokonce také dva ze Saturnových měsíců mají své menší trojanské koorbitální satelity. U Země jsme doposud objevili trojana jediného. Tento zhruba 300 metrový asteroid 2010 TK7 sice momentálně osciluje kolem bodu L4, ale jeho dráha je dlouhodobě nestabilní, takže se nejedná o původního zemského trojana.
Schéma rotující soustavy dvou těles (například Slunce-Země) s pěti libračními centry.
Menší tělesa setrvávající poblíž bodů L4 a L5 předcházejí a následují planetu na její oběžné dráze o ±60°:
Menší tělesa setrvávající poblíž bodů L4 a L5 předcházejí a následují planetu na její oběžné dráze o ±60°:
Kolik blízkozemních trojanů se zatím našim zrakům skrývá? Předchozí prohlídky oblohy vyloučily poblíž zemských libračních center přítomnost asteroidů kilometrových velikostí. Nedávno dokonce dvě prospektorské sondy Hayabusa2 a OSIRIS-Rex skenovaly oblasti L5 respektive L4, když prolétaly kolem cestou ke svým cílovým asteroidům Ryugu a Bennu. Ani jedna sonda však žádné trojany neobjevila.
Studie dlouhodobé orbitální stability případných zemských trojanů se přiklání k tomu, že ačkoli nějaké stabilní zóny zejména pro dráhy s malým sklonem by se našly, je existence primordiálních trojanů přežívajících v libračních centrech od dob vzniku naší planety spíše nepravděpodobná.
Zato čerstvá studie vyzývající k pátrání po zemských trojanech je poněkud optimističtější. Její autorka Renu Malhotra také vychází z výše zmíněných limitů určených přehlídkami oblohy a sondami Hayabusa2 a OSIRIS-REx a tvrdí, že v zemských libračních centrech se stále mohou nacházet stovky trojanů o velikostech pár set metrů (a mnohem víc menších). Taková populace by navíc vysvětlovala pozorovaný vyšší počet kráterů na vedoucí („návětrné“) polokouli Měsíce, než kolik se dá přisoudit standardním blízkozemním asteroidům.
Zato čerstvá studie vyzývající k pátrání po zemských trojanech je poněkud optimističtější. Její autorka Renu Malhotra také vychází z výše zmíněných limitů určených přehlídkami oblohy a sondami Hayabusa2 a OSIRIS-REx a tvrdí, že v zemských libračních centrech se stále mohou nacházet stovky trojanů o velikostech pár set metrů (a mnohem víc menších). Taková populace by navíc vysvětlovala pozorovaný vyšší počet kráterů na vedoucí („návětrné“) polokouli Měsíce, než kolik se dá přisoudit standardním blízkozemním asteroidům.
Žádné komentáře:
Okomentovat