Bennu je aktivním asteroidem (#LPSC2019)

Na to, že je Bennu s trochou nadsázky jen půlkilometrovou hroudou suti, dokázal vědce přeci jen lecčím překvapit. Objev, že tento blízkozemní asteroid pomalu nabírá na otáčkách, už jsem zde zmiňoval. Povrch asteroidu Bennu je navíc mnohem kamenitější, než se čekalo. Prostě balvany různorodých textur všude kam se podíváš! Mezi nimi se však naštěstí tu a tam vyskytují „jezírka“ jemného regolitu, která potřebuje sonda OSIRIS-REx pro pokus o odběr vzorků.

Ještě mnohem větším překvapením však je, že asteroid Bennu trousí do prostoru materiál ze svého povrchu. Tím spadá do kategorie poměrně vzácných aktivních asteroidů. Vedoucí mise OSIRIS-REx Dante Lauretta tvrdí, že se jedná o největší překvapení jeho vědecké kariéry.

    Dante Lauretta hovoří o překvapivých poznatcích o asteroidu Bennu:

     

    Globální mapa asteroidu Bennu:

    3D model asteroidu Bennu vytvořený na základě detailních snímků:

     

Images credit: NASA / Goddard / University of Arizona / Lockheed Martin

NASA Mission Reveals Asteroid Has Big Surprises

Bennu's Boulders and Limb from Detailed Survey
Various Surface Textures of Bennu's Boulders
Bennu Particle Ejection Event - Jan. 19, 2019

Asteroid Bennu Full Rotating Mosaic

Bennu Global Mosaic

Poznávání první primordiální planetesimály (#LPSC2019)

Němý svědek zrodu Sluneční soustavy, prapůvodní planetka přežívající neměnná v chladu Kuiperova pásu po 4,5 miliardy let.. To je Ultima Thule a nové poznatky o ní z probíhající planetární konference:

• Ultima Thule (dále UT) je nejpůvodnější, nejméně přetvořené těleso, jaké kdy navštívila nějaká kosmická sonda.
• UT zcela evidentně vznikla jemným splynutím dvou složek, které se předtím vzájemně obíhaly.
  
• K jejich kontaktu muselo dojít při velmi nízké rychlosti, jelikož nejsou patrné žádné deformace, které by poukazovaly na násilnou kolizi.
• Obě složky - Ultima (větší) a Thule (menší) - jsou zploštělé a slapové síly je při jejich sbližování srovnaly tak, že jejich osy míří stejným směrem.
  
• Tato kontaktní binární povaha UT svědčí o podmínkách, za jakých tělesa Sluneční soustavy vznikala.
• Charakteristiky UT potvrzují některé modely vzniku planet a dávají tak teoretikům konečně praktický příklad ke studiu.
• Přes společný původ z jednoho kolabujícího hejna ale mají obě složky UT odlišnou povrchovou geomorfologii.
• Zdá se, že větší ze složek - Ultima - je jakoby poskládána z několika menších celků, planetesimálních zárodků.
  
• Kolem UT nebyla detekována žádná atmosféra ani koma, nebyla pozorována žádná interakce se slunečním větrem ani zatím nebyly objeveny žádné satelity či prstence.
• Na povrchu UT jsou vidět nějaké krátery, ty ale mohou být různého původu, zdaleka ne jen impaktního.
  
• Povrch UT je tmavý - odráží průměrně 8 % světla, nejtmavší oblasti 6 %, nejsvětlejší 12 %.
• UT je prvním navštíveným tělesem z kategorie „super-červených“ objektů a její spektrum vykazuje známky výskytu vodního ledu, metanolu a organických tholinů.
  
• Barevně i spektrálně se UT podobá nejtmavší, nejčervenější a nejstarší oblasti na Plutu - Ctulhu Macula.
  
• Konkrétní povrchové útvary na UT se špatně popisují zavedenými výrazy pro známé geologické formace, jelikož máme co do činění s novým druhem objektu, jenž nemá mezi tím, co jsme doposud zblízka viděli, obdoby.
• Přesné zaměření přístrojů sondy New Horizons na UT bylo umožněno aplikováním poznatků získaných při pozorování hvězdných zákrytů.
  
• Rotační perioda UT je 15,9 h a sklon její rotační osy je 98°, takže přilétající sonda se dívala téměř přímo na její pól.
  
• Rozměry UT jsou přibližně 35×20×11 km.
• Horní limit pro hustotu UT je zhruba 800 kg/m³.

SPECIAL SESSION: NEW HORIZONS AT KBO 2014 MU₆₉ (ULTIMA THULE)

POSTER SESSION: NEW HORIZONS AT KBO 2014 MU₆₉ (ULTIMA THULE)

KUIPER BELT OBJECTS: FROM PLUTO TO ERIS AND ULTIMA THULE

Revealing the First Primordial Planetesimal

A Prehistoric Puzzle in the Kuiper Belt

Images credit: NASA / JHUAPL / SwRI

Sketches credit: James Tuttle Keane

Titan (#LPSC2019)

Svět z ledu tvrdého jako kámen, který omývají deště kapalného metanu, kde v husté atmosféře vanoucí větry posouvají duny organického sněhu a kde ze sopek možná na zmrzlý povrch vytéká horká voda.. To je největší Saturnův měsíc Titan a o něm pár střípků z právě probíhající planetární konference:

• Na severním pólu Titanu bylo analyzováno 67 uhlovodíkových jezer, jejichž různé tvary se dají rozdělit do čtyř skupin poukazujících na čtyři různé mechanismy jejich vzniku.
• Odlesky slunečního světla od uhlovodíkových jezer na Titanu ukazují, že jejich hladiny jsou většinou klidné, nicméně na největším Titanově jezeře Kraken Mare sonda Cassini detekovala  i nějaké ty vlny.
• Tyto vlny mají výšku 1-2 cm a mohou být způsobeny různými vlivy - poryvy větru, slapovými proudy či geotermální aktivitou.
• Kraken Mare má hloubku přes 80 metrů; jeho záliv Moray Sinus je mělčí a obsahuje 3× více etanu než vedle se rozkládající Ligeia Mare.
• Titan má při povrchu průměrnou teplotu mezi 90 až 100 K, což umožňuje jednoduchým karbohydrátům přecházet mezi skupenstvími podobně jako voda na Zemi. Konkrétní podmínky namrzání metan-etanového deště ovlivňuje v něm rozpuštěný atmosférický dusík.
• Laboratorní experimenty naznačují, že kapaliny v Titanových jezerech se mohou za správných podmínek oddělovat, přičemž dusíkem nasycená kapalina klesá dolů, zatímco na metan bohatá vrstva zůstává nahoře.
  

  
• Planetární vědci také mimo jiné zkoumají dvousložkové krystalické sloučeniny, které by na Titanu zastupovaly roli pozemských minerálů.

              TITAN: RELEASING THE KRAKEN | POSTER SESSION I: THE GOBLET OF TITAN

Images credit: NASA / JPL-Caltech / Space Science Institute

Tisková konference k průletu kolem Ultima Thule (#LPSC2019)

Veselí členové týmu New Horizons na konferenci:

Záznam tiskové konference z LPSC2019 s novinkami o Ultima Thule:

Průlet kolem Ultima Thule s hudbou od Briana Maye z kapely Queen:

Zrychlující se rotace asteroidu Bennu

Rychlost otáčení malých těles Sluneční soustavy se v průběhu věků mění. Ovlivňovat ji mohou různé vlivy: např. posouvání materiálu na povrchu či jeho uvolňování do prostoru (sesuvy půdy, převalování balvanů či uvolňování těkavých látek), případně srážky s jinými tělesy a zejména nerovnoměrné znovuvyzařování absorbovaného slunečního záření - tzv. YORP efekt. Pochopení fungování YORP efektu má mimo jiné v popisu práce sonda OSIRIS-REx u asteroidu Bennu. Proto ještě před jejím příletem k tomuto blízkozemnímu asteroidu astronomové přesně měřili jeho 4,3 hodinovou rotační periodu pozemními observatořemi i pomocí Hubbleova kosmického teleskopu. Z pozorování vyplývá, že rotace asteroidu Bennu se zrychluje zhruba o dvě a půl milióntiny stupně denně, což by dávalo zkrácení doby jedné otočky o jednu sekundu každé století.

Detection of Rotational Acceleration of Bennu using HST Lightcurve Observations

Asteroid Bennu, target of NASA’s sample return mission, is rotating faster over time

The Asteroid Bennu Keeps Spinning Faster and Scientists Aren't Sure Why

Kosmická hrouda kamení (#LPSC2019)

Asteroid Bennu má (alespoň na svém viditelném povrchu) strukturu sutě různorodých balvanů se sporadickými „jezírky“ jemnější drtě neboli regolitu. Následující snímky pořídila 25. února soustava kamer OCAMS na palubě sondy OSIRIS-REx z oběžné dráhy pouhých 1,8 km nad tímto prťavým půlkilometrovým světem. Snímek z kamery MapCam zachycuje oblast na severní polokouli asteroidu Bennu širokou přibližně 180 metrů. Dva detaily z kamery PolyCam pak podrobněji zachycují výřezy každý asi 31 metrů na šířku, přičemž největší balvany na nich dosahují zhruba velikosti vzrostlých keporkaků.

Mise OSIRIS-REx bude mít na letošní konferenci LPSC probíhající v tomto týdnu tři bloky prezentací vědy o asteroidu Bennu:

• SPECIAL SESSION: OSIRIS-REX AT ASTEROID BENNU
• RYUGU AND BENNU: DIAMOND ASTEROIDS ARE FOREVER
• POSTER SESSION I: OSIRIS-REX AT ASTEROID BENNU

Telecon s aktuálními informacemi pro média bude v úterý 19.2. od 18:30 středoevropského času vysílat NASA TV.

Images credit: NASA / Goddard / University of Arizona

A Region of Bennu's Northern Hemisphere Close Up

OSIRIS-REx at LPSC 2019

Jubilejní planetární konference (#LPSC2019)

Planetární vědci z celého světa přijíždějí do Woodlands v Texasu, kde zítra začíná 50. konference měsíčních a planetárních věd.
V následujícím týdnu se tak můžeme těšit na přísun spousty nových poznatků z celé Sluneční soustavy.

Pondělí bude ve znamení vědy o Ultima Thule.

Několik tiskovek bude živě streamováno.

> Abstrakty vybraných prezentací

> Program konference

> #LPSC2019

50th Lunar and Planetary Science Conference

Analýza aktivity asteroidu Gault

Nečekaně narostlý ohon asteroidu Gault už jsem zde zmiňoval. Asteroid Gault prodělal dvě události, při kterých se za ním vytvořila prachová vlečka - jedna v říjnu 2018 a druhá na přelomu roků 2018/2019. Z analýzy, kterou provedli astronomové z Caltechu, vyplývá, že při těchto událostech bylo uvolněno 2×10⁷ kg a 1×10⁶ kg materiálu. Co přesně tuto aktivitu způsobilo, není jasné, ale s největší pravděpodobností to nebyla sublimace těkavých látek. Ve hře je zásah nějakým menším asteroidem, případně vyvržení materiálu příliš rychlou rotací. Zde nicméně autoři navrhují, že prach se uvolnil při splynutí dvou složek téměř kontaktního binárního tělesa.

Image credit: ZTF / Quanzhi Ye et al.

Multiple Outbursts of Asteroid (6478) Gault

Hvězdné i vzájemné zákryty Jupiterových trojanů

Trojan (11351) Leucus, jeden z cílů připravované mise Lucy, byl nedávno zmiňován v souvislosti s jeho extrémně dlouhou rotační periodou. Zde přidávám i výpis pozorování hvězdných zákrytů tímto trojanem. Zejména 18. listopadu 2018 se podařilo zaznamenat přechod Leucuse před vzdálenou hvězdou z devíti stanovišť s rozestupy po čtyřech kilometrech. Pozorovaný tvar Leucusova stínu připomíná čtyřicetikilometrový kešu oříšek. Zblízka si jej budeme moci prohlédnout v roce 2028, až kolem bude prolétat sonda Lucy.

Zákryty trochu jiného druhu momentálně předvádí hlavní cíl sondy Lucy - binární trojan (617) Patroclus-Menoetius. Od konce roku 2017 až do poloviny roku letošního probíhá období vzájemných zákrytů obou složek této dvojplanetky. Takové zákryty pomohou upřesnit jejich vzájemnou orbitu a potažmo společnou hmotnost. Navíc také mohou něco prozradit o vlastnostech a vzhledu povrchu obou těles. Například v případě Pluta a Charonu nám jejich vzájemné zákryty poskytly základní hrubé mapy jejich povrchů, což umožnilo naplánovat průlet sondy New Horizons tak, aby pořídila snímky s vysokým rozlišením nejsvětlejší oblasti Pluta (jak dnes již víme, slavné Tombaugh regio ve tvaru srdce, na němž se rozkládá ledovcová planina Sputnik). Patroclus a Menoetius jsou ovšem mnohonásobně menší tělesa - oba měří jen lehce přes 100 km a obíhají se navzájem ve vzdálenosti asi 680 km. Uvidíme, co nám o sobě svojí hrou na schovávanou prozradí. K blízkému průzkumu sondou Lucy dojde až při jejím průletu v roce 2033.

Pozornosti se ovšem dostává i dalším trojanům nesouvisejícím s misí Lucy. Hubbleův kosmický dalekohled se podíval na šest trojanů včetně dvou největších představitelů této populace - trojanů (624) Hektor a (911) Agamemnon a změřil jejich ultrafialová spektra. Ta, stejně jako spektra v jiných vlnových délkách, nevykazují žádné výrazné absorpce, které by poukazovaly na konkrétní sloučeniny na povrchu. I v UV oblasti se ale dají rozlišit dvě rozdílné populace trojanů (tzv. „červení“ a „méně červení“ trojané).

The Upcoming Mutual Event Season fort he Patroclus – Menoetius Trojan Binary
Hubble Ultraviolet Spectroscopy of Jupiter Trojans

...nedávno byla řeč i o možných trojanech planety Země nebo o hypotetických Venušiných trojanech.

Poslední panorama od Opportunity

Než rover Opportunity loni podlehl globální prachové bouři, stihl z Údolí Vytrvalosti poslat poslední marťanské panorama:

     Opportunity Legacy Pan (False Color - True Color - Anaglyph) | Last Images Opportunity Took | Opportunity's Last Message

     

     Sbohem Opportunity! | ~ Oppylogy . | ~ Oppylogy .. | ~ Oppylogy ... | ~ Oppylogy .....

     

Image credit: NASA / JPL-Caltech / Cornell / ASU

Hmotnost největšího bezejmenného trpaslíka

Pátá největší trpasličí planeta (225088) 2007 OR₁₀ sice pořád ještě nemá libozvučné jméno, zato ale konečně známe její hmotnost.
Příběh této planetky se začal psát v roce 2007, když jí Megan Schwamb objevila na snímcích z observatoře Palomar.
Jedná se o výstřední, relativně velkou planetku obíhající na podobné dráze jako nejhmotnější trpasličí planeta Eris.

    Oběžné dráhy Eris a 2007 OR₁₀ (shora a zboku):

V roce 2016 si astronomové na archivních snímcích z Hubbleova teleskopu všimli, že se u tohoto trpaslíka nachází malý souputník. Na rok 2017 tedy byla naplánována další pozorování Hubblem za účelem určení oběžné dráhy nově objeveného měsíčku, z níž posléze půjde vypočítat jejich hmotnost. Zhruba rok trvalo, než astronomové zpracovali zjištěné parametry a došli k výsledné hodnotě: Hmotnost trpasličí planety 2007 OR₁₀ spolu s jejím měsíčkem je 1,75×10²¹ kg neboli 0,0003 hmotnosti Země, tedy podobně kolik má Plutův měsíc Charon.

    Planeta 2007 OR₁₀ a její měsíc pohledem HST:

     Credit: NASA / ESA / HST / C. Kiss et al.

Měsíček je nejspíš menší než 100 km a má docela eliptickou dráhu (e~0,3). To je podobná konfigurace jako u o něco menší trpasličí planety Quaoar, která měří zhruba 1110 km a obíhá ji malý měsíček Weywot. Ohledně přesných rozměrů samotné trpasličí planety 2007 OR₁₀ však stále panuje nejistota ovlivněná zejména neznámou orientací její rotační osy. Průměr planetky může být od 1150 km, pokud k nám směřuje svým pólem, do 1530 km, je-li k nám natočena svým rovníkem. Potřebovali bychom pozorovat nějakou vhodnou okultaci, která by nám rozměry lépe upřesnila. Od nich se pochopitelně odvíjí hustota planetky, která by nám lecos napověděla o jejím vnitřním složení. Tak jako tak ale 2007 OR₁₀ patří mezi největší trpasličí planety a opravdu by si konečně zasloužila dostat pořádné jméno : )

    Velikosti hlavních trpasličích planet ve vzájemném měřítku. Největší Pluto měří 2377 km. Pro 2007 OR₁₀ uvažuji průměrnou hodnotu 1300 km:

    Následující grafika znázorňuje i střední vzdálenost od Slunce a přibližný sklon oběžných drah těchto trpaslíků:

The mass and density of the dwarf planet (225088) 2007 OR₁₀

Trojrozměrná Ultima Thule

     Ultima Thule in 3D ----------------°°---------------- Ultima Thule ve 3D

     Nové Horizonty: První nahlédnutí za hranice zmapovaných světů

     Kolik vyjde věděckých publikací na téma Ultima Thule?

     Tvar Ultimy Thule nepřestává překvapovat

     Nejdetailnější snímky Ultima Thule

Images credit: NASA/JHUAPL/SwRI

Skrytá populace Venušiných koorbitálních asteroidů

Ve Sluneční soustavě se kromě kompaktních těles různých velikostí nachází také spousta prachu. Tento prach se rozprostírá v rovině oběhu planet napříč celou Soustavou a ze Země (z míst s opravdu tmavou noční oblohou) ho lze během rovnodenností pozorovat jako tzv. zodiakální (zvířetníkové) světlo. Jelikož gravitace jednotlivých planet má tendenci prach shlukovat podél jejich oběžných drah, nachází se kolem Slunce několik prachových prstenců. V nové studii se astronomové Petr Pokorný a Marc Kuchner zaměřili na prachový prstenec podél orbity planety Venuše pozorovaný kosmickou sondou STEREO.

Prach je průběžně doplňován kolizemi a tříštěním malých planetek a asteroidů. V okolí Země je tento přísun zajištěn z Hlavního pásu asteroidů, nicméně v případě Venuše musí být zdroj obnovy prachu někde jinde. Zmínění astronomové provedli dynamické simulace, jimiž prověřili různé populace malých těles jakožto zdroje prachu podél Venušiny orbity. Ukázalo se, že žádná ze známých populací komet či asteroidů nemůže být za Venušin prach zodpovědná. Jediné, co připadá v úvahu, jsou hypotetické dosud nespatřené asteroidy koorbitální s Venuší. Další simulace vývoje Soustavy naznačily, že zhruba 8 % planetek vzniklých v oblasti, kde Venuše obíhá, skutečně mohlo přežít až do dnešních dnů. Znamená to tedy, že ve vnitřní Sluneční soustavě existuje dosud neobjevená populace asteroidů? Jelikož se ze Země oblasti směrem ke Slunci špatně pozorují, je to klidně možné. Několik těles v orbitální rezonanci 1:1 s Venuší už jsme dokonce objevili, ale spíše se předpokládalo, že se jedná o ojedinělé planetky rezonující pouze přechodně. Nyní se však zdá, že se takových těles našim zrakům skrývá mnohem víc.

What Scientists Found After Sifting Through Dust in the Solar System

Rekordní kometa Boattini

Kometa, o které se moc nemluví a jen málokdo ji viděl a přesto držitelka významného kometárního rekordu. Řeč je o C/2010 U₃ (Boattini).

Jak její název napovídá, jedná se o dlouhoperiodickou kometu objevenou v roce 2010 Italem Andreou Boattini. Prohlížení archivních snímků později ukázalo, že kometa byla aktivní již v roce 2005 ve vzdálenosti téměř 26 AU od Slunce. To je skoro tak daleko, jako obíhá planeta Neptun! Většina komet začíná vyvíjet plynnou komu, až když se dostanou na vzdálenost Jupiteru nebo alespoň Saturnu (5-10 AU). To je ale pro U₃ Boattini naopak nejmenší vzdálenost, na kterou se ke Slunci přiblížila, a ačkoli k tomu došlo během letošního února, jeví se Boattini na pozemské obloze jen jako velmi slabá mlžinka a k jejímu spatření jsou potřeba větší dalekohledy. Kometa zatím prodělala dva outbursty (zjasnění) a sice v letech 2009 a 2017.

Pro zajímavost: Kometa, která je v žebříčku nejvzdálenějších aktivních komet na druhém místě, je C/2017 K₂ (PanSTARRS). Ta byla aktivní ve vzdálenosti necelých 24 AU. O ní však ještě uslyšíme, jelikož projde perihelem až na konci roku 2022, kdy bude zhruba ve vzdálenosti Marsu (tedy o poznání blíže než rekordmanka U₃ Boattini).

Images credit: Paulo Lobao / Erik Bryssinck

C/2010 U3 (Boattini): A Bizarre Comet Active at Record Heliocentric Distance

Manévry u Ryugu pokračují

Již jsem zde ukazoval fantastické video, které pořídila Hayabusa2 při odběru vzorků z asteroidu Ryugu. Stojí ale za to, podívat se na manévr ještě jednou formou gifů vytvořených ze sekvence pořízených snímků. Na prvním gifu je syrový pohled z kamery CAM-H, jak jsme ho mohli vidět i ve výše zmíněném videu. Na druhém gifu jsou stejné snímky stabilizované tak, aby povrch Ryugu měl fixní pozici, což celé scenérii dává uchopitelnější perspektivu:

     Made by Jacint Roger Perez

Hayabusa2 po úspěšném manévru ale rozhodně nezahálí. 7.-8. března se totiž opět přiblížila k povrchu asteroidu, tentokrát na 22 metrů, aby si prohlédla potenciální lokaci pro další odběr. Během prvního odběru navigační kameru ONC-W1 asi trochu umazaly poletující úlomky, to jí ale naštěstí nezabránilo pořizovat snímky i při tomto sestupu:

Místo prvního odběru vzorků bylo (neoficiálně) pojmenováno Tamatebako a nyní prohlížená nová oblast se prozatím označuje S01.

Kde obě lokace leží, se můžeme podívat na aktualizovaných mapách asteroidu Ryugu:

 

Images credit: JAXA / Jacint Roger Perez (gif #2) / Phil Stooke (map #2)

Hayabusa2 Scores a Bulls-eye on Touchdown, More Explodey Fun on the Horizon

Navigation Images from the DO-S01 operation (Real time delivery)

The Descent Observation (DO-S01)

Existuje populace blízkozemních trojanů?

Jako trojany označujeme malé planetky pohybující se v gravitačně stabilních libračních centrech L4 a L5 soustavy dvou hmotnějších těles. Početné rodiny trojanů mají zejména planety Jupiter a Neptun. Několik trojanů jsme ale objevili i u Marsu a dokonce také dva ze Saturnových měsíců mají své menší trojanské koorbitální satelity. U Země jsme doposud objevili trojana jediného. Tento zhruba 300 metrový asteroid 2010 TK₇ sice momentálně osciluje kolem bodu L4, ale jeho dráha je dlouhodobě nestabilní, takže se nejedná o původního zemského trojana.

    Schéma rotující soustavy dvou těles (například Slunce-Země) s pěti libračními centry.
    Menší tělesa setrvávající poblíž bodů L4 a L5 předcházejí a následují planetu na její oběžné dráze o ±60°:

Kolik blízkozemních trojanů se zatím našim zrakům skrývá? Předchozí prohlídky oblohy vyloučily poblíž zemských libračních center přítomnost asteroidů kilometrových velikostí. Nedávno dokonce dvě prospektorské sondy Hayabusa2 a OSIRIS-Rex skenovaly oblasti L5 respektive L4, když prolétaly kolem cestou ke svým cílovým asteroidům Ryugu a Bennu. Ani jedna sonda však žádné trojany neobjevila.

Studie dlouhodobé orbitální stability případných zemských trojanů se přiklání k tomu, že ačkoli nějaké stabilní zóny zejména pro dráhy s malým sklonem by se našly, je existence primordiálních trojanů přežívajících v libračních centrech od dob vzniku naší planety spíše nepravděpodobná.
Zato čerstvá studie vyzývající k pátrání po zemských trojanech  je poněkud optimističtější. Její autorka Renu Malhotra také vychází z výše zmíněných limitů určených přehlídkami oblohy a sondami Hayabusa2 a OSIRIS-REx a tvrdí, že v zemských libračních centrech se stále mohou nacházet stovky trojanů o velikostech pár set metrů (a mnohem víc menších). Taková populace by navíc vysvětlovala pozorovaný vyšší počet kráterů na vedoucí („návětrné“) polokouli Měsíce, než kolik se dá přisoudit standardním blízkozemním asteroidům.

Orbital Stability of Earth Trojans

The Case for a Deep Search for Earth’s Trojan Asteroids

K Zemi míří dvě CME

Po měsíci klidu, kdy bylo Slunce po 33 dní beze skvrn, se na jeho povrchu objevila aktivní oblast označená AR2734.

Magnetické pole skvrny AR2734 je zhruba o 90° pootočené oproti předchozím skvrnám z 24. slunečního cyklu.

Přepólování tedy ještě není zcela kompletní a AR2734 je jakousi přechodnou skvrnou mezi 24. a 25. cyklem sluneční aktivity.

     

Následně 8. března ráno skvrna AR2734 explodovala slabší erupcí třídy C1. Erupce zároveň vyvolala dva výrony koronální hmoty (CME). Oblaky plazmatu „olíznou“ naši planetu z obou stran 11. března. Jelikož se momentálně nacházíme v období minima sluneční aktivity, bylo několik posledních měsíců kosmické počasí ovlivňováno jen klasickým slunečním větrem. Příchozí CME proto nejspíš budou zajímavým zpestřením geomagnetické aktivity.

     

     

Images credit: NASA / SDO / AIA / HMI

The CMEs Are Coming. (Maybe)