neděle 20. ledna 2019

Jak si atmosféry měsíců pohrávají se světlem hvězd

Hvězdné zákryty jsou mocným nástrojem pro dálkový průzkum těles Sluneční soustavy. Objekt při své pouti oblohou jednoduše přejde před nějakou vzdálenou hvězdou a na chvíli ji zakryje, čímž pozorovatele uvrhne do svého stínu. Z délky trvání a průběhu takového zákrytu se dá zjistit velikost a tvar zakrývajícího tělesa, případná přítomnost prstenců nebo vlastnosti jeho atmosféry. A právě světy s atmosférou dokáží se světlem zakrývaných hvězd předvést pěkné divadlo.

Titan, největší měsíc planety Saturn, má atmosféru dokonce ještě hustější a rozsáhlejší než naše Země. V roce 2001 došlo k vzácnému zákrytu dvojhvězdy Titanem a na následujícím videu je krásně vidět, jak Titanova atmosféra fotogenicky ohne světlo obou zakrývaných hvězd:


Triton je pro změnu největším měsícem planety Neptun. Jeho plynná obálka je sice mnohem řidší, přesto ale dostatečná na to, abychom o ní mohli mluvit jako o plnohodnotné atmosféře. O obzvláště vhodném zákrytu jasné hvězdy Tritonem z roku 2017 jsme si už říkali. Pozorovatelé vhodně umístění přímo ve středu stínu vrhaného Tritonem mohli vidět tzv. centrální záblesk, kdy jeho atmosféra zafungovala jako čočka a světlo zakryté hvězdy naopak na okamžik zesílila. Nejjasnější objekt na následujícím videu je planeta Neptun. Sám Triton splývá se zakrývanou hvězdou v jeden bod vlevo nad Neptunem. Sledujte, jak uprostřed zákrytu hvězda blikne mnohem zářivěji, než jaká je její běžná jasnost:


Ještě o něco řidší atmosféru než Triton má i (trpasličí) planeta Pluto. O Plutu a jeho atmosféře nám mnoho informací poskytla sonda New Horizons svým průletem v roce 2015. Ve stejném roce ale shodou okolností došlo i k hvězdnému zákrytu pozorovatelnému ze Země a při něm se povedlo zachytit slabý centrální záblesk způsobený Plutovou atmosférou. Zakrývaná hvězda je ten nejjasnější bod ve spodní části záběru trochu vlevo od středu:


Pěkné divadlo při zákrytech hvězd umí předvést i náš Měsíc. Ten sice nemá žádnou atmosféru, ale pokud hvězda prochází těsně podél okraje měsíčního disku, můžeme pozorovat její blikání, jak postupně mizí a znovu se objevuje zpoza nerovností na měsíčním povrchu. Viz například tečný zákryt Aldebaranu z roku 2017

A na Měsíci můžeme pozorovat efekt čočkování světla hvězdy atmosférou z opačné perspektivy - při pozorování zatmění Měsíce ze Země nezmizí náš souputník z oblohy úplně, ale ponoří se do tmavě červených odstínů, jelikož atmosféra naší planety ohýbá červenou složku slunečního světla směrem do svého stínu. Na dlouhou dobu poslední úplné zatmění Měsíce bude z našich zeměpisných šířek pozorovatelné zítra v ranních hodinách!

sobota 19. ledna 2019

Tři nové světy

Během posledních šesti měsíců jsme ve Sluneční soustavě navštívili hned tři před tím neviděné světy.

Díky sondám Hayabusa2 a OSIRIS-REx si nyní můžeme v detailu prohlížet dva blízkozemní asteroidy Ryugu a Bennu, zatímco prostřednictvím sondy New Horizons jsme mohli zblízka pohlédnout na vzdálenou binární planetku 2014 MU69 (přezdívanou Ultima Thule).

  

Celkový součet nyní čítá 77 těles, které navštívila nějaká kosmická sonda s kamerou a pořídila jejich snímky alespoň s nějakým rozlišením (byť některé jsou jen rozmazané šmouhy). Jejich přehled spolu s objekty jejichž návštěvu očekáváme v následujících letech a s několika dalšími významnými světy, které však máme nasnímané jen pozemními teleskopy, ale zblízka je asi jen tak neuvidíme, najdete na stránce WonderousWorlds.Space

Co se týče plánů do budoucna: Další tři asteroidy (Didymos+Didymoon a 2001 CB21) by měly přibýt v roce 2022 díky misi DART a existuje naděje, že ve stejném období si sonda New Horizons najde nějaký další cíl v Kuiperově pásu. V rámci mise EM-1 by také měl letět cubesat NEA Scout k extrémně malému blízkozemnímu asteroidu 1991 VG, ale vzhledem několikerým odkladům možná bude potřeba vybrat jiný cíl. A zdá se, že čínská mise k asteroidům (Apophis + alespoň dva další) je odložená minimálně na rok 2024, takže její cíle budou součástí nadílky v druhé polovině dvacátých let spolu se světy, které uvidíme prostřednictvím sond Psyche, Lucy a DESTINY+.

Images credit: Ryugu: JAXA/University of Tokyo & collaborators | Bennu: NASA/Goddard/University of Arizona | Ultima Thule: NASA/JHUAPL/SwRI

Ryugu nese jména z japonských pohádek

Mezinárodní astronomická unie na návrh japonského týmu zkoumajícího blízkozemní asteroid Ryugu schválila několik jmen pro povrchové útvary na tomto tělese. Společným tématem jsou postavy a místa z japonských pohádek pro děti.

Pojmenováno bylo 7 kráterů (crater), 3 významné balvany (saxum), 2 údolí (fossa) a rovníkový hřbet (dorsum). Další dva neoficiální názvy (Trinitas a Alice's Wonderland) označují místa vysazení japonských hopsátek MINERVA-II1 respektive německého modulu MASCOT.

    -

    -

Images credit: JAXA

pátek 18. ledna 2019

Sokol se chystá na odběr vzorků

Japonská sonda Hayabusa2 (hayabusa=sokol) přečkala u asteroidu Ryugu sluneční konjunkci, jež omezila komunikaci se Zemí, a nyní se chystá na odběr vzorků z jeho kamenitého povrchu, k němuž má dojít někdy mezi druhou polovinou února a začátkem března.

Pozemní tým zvažuje dvě lokality:
  • Oblast L08-B1 je sice celkově větší na šířku, ale také obsahuje větší balvany, které by mohly odběrovému mechanismu překážet.
  • Oblast L08-E1 má všechny balvany menší než 60 cm, ale je menší i celkově plošně. Tato oblast se však nachází blíže dříve umístěnému terčíku (TM), který pomůže sondě s navigací při sestupu.



I přestože jsou sonda s asteroidem vzdáleni od Země 354 milióny kilometrů a radiovému signálu trvá jednosměrná cesta 20 minut, dokáží operátoři naplánovat manévry s přesností na jeden metr! I tak ale odběr vzorků zůstává riskantním manévrem.

Images credit: JAXA

Čína na odvrácené straně

Začátkem roku přistála čínská sonda Chang'e 4 [Čchang-e 4] na odvrácené straně Měsíce a vysadila rover Yutu 2 [Jü-tchu 2].

     - - -

    - - -

Jedná se o první měkké přistání v historii na měsíční polokouli, kterou ze Země nikdy nevidíme. Komunikaci zajišťuje družice Queqiao [Čchüe-čchiao] usazená na orbitě kolem libračního centra L2 za Měsícem.

    -

Níže je foto odvrácené strany Měsíce se Zemí v pozadí od jiné čínské sondy Chang'e 5-T1, která v roce 2014 testovala návratové pouzdro pro budoucí misi Chang'e 5, která má odstartovat letos a dopravit vzorky z Měsíce na Zemi.

    -

Sonda Chang'e 4 byla původně záložní exemplář sondy Chang'e 3, která v roce 2013 přistála na přivrácené straně Měsíce, kde částečně funguje dodnes. Zde je porovnání panoramatických snímků z míst přistání sond Chang'e 3 a Chang'e 4:

Na následujících videích je porovnání přistávacích manévrů sond Chang'e 3 a Chang'e 4 a pojíždění roveru Yutu 2 po měsíčním povrchu:

 

ODKAZY:

čtvrtek 17. ledna 2019

Putující pól

To, že se pozice magnetických pólů Země liší od pólů geografických (určených osou rotace naší planety), je známá věc. Dlouho se také ví, že magnetické póly nejsou stabilní, ale nepředvídatelně se po zemském povrchu pohybují. Aby magnetické kompasy v elektronických zařízeních ukazovaly ke skutečnému severu, existuje algoritmus, který rozdíl mezi magnetickým a geografickým severem opravuje. Tento algoritmus býval průběžně aktualizován každých pět let. Jelikož se však pohyb magnetického severního pólu v posledních desetiletích zrychluje, stává se pětiletá perioda aktualizací nedostačující. Proto se letos přistoupilo k updatu předčasnému.


Pro zjednodušený popis zemského magnetického pole se používají ještě geomagnetické póly, což jsou teoretické body na povrchu Země, kudy by procházela magnetická osa, kdyby pole bylo tvořeno silným dipólovým magnetem ve středu Země. Ve skutečnosti však magnetické pole Země zcela souměrné není - severní a jižní magnetický pól neleží na přesně protilehlých místech planety.

Earth’s Shifting Magnetic Pole May be Confusing Your Cell Phone

Asteroid s ohonem

Nejen komety mohou vyvinout dlouhý ohon. Ačkoli to není příliš obvyklé, existuje i několik objektů v Hlavním pásu asteroidů, které z různých důvodů projevují kometární aktivitu. Zajímavým přírůstkem do této skupiny je asteroid (6478) Gault patřící do kolizní rodiny Phocaea.

Zhruba čtyřkilometrové těleso objevené v roce 1988 bylo až donedávna obyčejným spořádaným asteroidem. Osmého prosince 2018 ale snímky z dvojice dalekohledů projektu ATLAS ukázaly u asteroidu Gault dlouhý ohon. Od té doby na něj své dalekohledy zaměřilo mnoho astronomů.

    Credit: Damian Peach

    Credit: ING LaPalma

Nedá se s jistotou říct, co tuto více než 400 000 km dlouhou stopu za asteroidem způsobilo. Pravděpodobným scénářem ale je, že se Gault někdy během října 2018 stal obětí kolize s menším, asi půlkilometrovým asteroidem a my nyní pozorujeme trosky z této srážky. Zajímavostí je, že Donald Gault, po kterém byl asteroid již dříve pojmenován, se zabýval právě srážkami kosmických těles respektive procesem vzniku impaktních kráterů.

středa 16. ledna 2019

Sekvence přiblížení k Ultima Thule

Sonda New Horizons má průlet kolem klasického chladného objektu Kuiperova pásu přezdívaného Ultima Thule již za sebou. V následujících dvou letech se budou z palubního počítače sondy postupně stahovat získaná data. Mezi prvními z nich je tato sekvence snímků pořízená během sedmi hodin mezi 31. prosincem 2018 a 1. lednem 2019 zachycující přibližování k první zblízka prozkoumané binární planetce a zároveň dosud nejvzdálenějšímu navštívenému objektu.




úterý 15. ledna 2019

Alternativní pohled na raný vývoj Sluneční soustavy

Při úvahách o formování našeho planetárního systému do podoby, v jaké ho dnes známe, se nejčastěji operuje s takzvaným modelem z Nice. Podle něj v první miliardě let planety podstoupily divoký gravitační tanec, během kterého si Uran s Neptunem prohodili pozice, vzdálili se od Slunce a vymrštili spoustu drobnějšího materiálu ze Soustavy ven. Zbytek planetek se dostal do orbitálních rezonancí s planetami či se usadil v některé z populací malých světů, které dnes pozorujeme (Hlavní pás asteroidů, Kuiperův pás a Rozptýlený disk). Některé zvláštnosti současné Sluneční soustavy však model z Nice nevysvětluje zcela uspokojivě.


Proto Dimitris Christodoulou a Demosthenes Kazanas přicházejí s alternativním modelem, který k mladé Sluneční soustavě přistupuje jako k poklidnému a relativně nenásilnému místu bez divokých rezonancí či planetárních migrací. Pochopitelně se jedná „jen“ o další pohled na věc a skoro by se dalo říci, že co astronom, to jiný model vývoje Soustavy. Tato nová práce sice svým způsobem některé pekuliarity Sluneční soustavy objasňuje, rozhodně však nemůžeme tvrdit, že bychom najednou s jistotou věděli, „jak to tehdy bylo“. 

pondělí 14. ledna 2019

S grafickou kartou na lov pomalých asteroidů

Tým astronomů a programátorů ze Seattlu vyvinul novou metodu pro prohledávání snímků oblohy s cílem najít v nich pomalu se pohybující objekty, zejména tedy tělesa obíhající v Kuiperově pásu. Jejich algoritmus využívá běžně dostupné grafické procesory a lze ho aplikovat na data z přehlídek oblohy jako je High Cadence Transient Survey, ve kterém autoři rovnou objevili 39 dosud neznámých objektů Kuiperova pásu. Jejich program je k dispozici jako open-source.